Beruška a Zbojník, děti, které máme v pěstounské péči, mají svou rodinu. Skoro každé dítě, které je u nás v systému náhradní rodinné péče, rodinu někde má. Celé měsíce, zatím co jsme děti měli v přechodné pěstounské péči, jsem si
přála, aby se někdo ozval.
Aby si je jejich rodina vzala domů.
Tak je to správně. Děti se svými rodiči, se svou rodinou.
Od chvíle, kdy jsme se s manželem rozhodli děti neposlat do dětského domova, (kam měly jít z rozhodnutí soudu po uplynutí lhůty, kdy u nás jako u přechodných pěstounů mohly být) bojuji se strachem, že se to stane.
Smířila jsem se s tím, že za ně ucítím odpovědnost do konce života a bez výhrad jsem je přijala.
Miluju je.
Bojím se, že se najednou, jen tak zčista jasna, objeví někdo, kdo řekne:
„Beru si je domů.“
Ten strach mě ochromuje a já se ho snažím zahnat. Nelíbí se mi, že ho mám, nelíbí se mi, že jsem tak sobecká, že se bojím o své srdce, nelíbí se mi, že je moje láska – více méně – obyčejná touha vlastnit.
Část mé osobnosti si přeje správnou věc a ta druhá část se toho bojí.
Snažím se na to nemyslet. Někdy to jde těžko.
Od začátku jsem pro Zbojníka a Berušku teta. Na to, že ostatní děti sebou na hřištích a v parku mají osoby, kterým říkají Mami, začala Beruška reagovat po roce u nás, v dva a půl letech.
„ Néééé máma, teta to je. Teta šíkej,“ křičela na děti.
Bylo vidět, že si toho všímá. Že ona a brácha to mají jinak. Že i moje neteř, říká tetě Mami a strejdovi Táto. Že i já mám někoho, komu říkám Mami. A že k nám občas přijede velká slečna, která mě objímá a říká mi Mámo a nebo kluk, který volá Maminko, vypereš mi košile?
Střih:
Krásný letní den, my dvě na hřišti. Už hodinu Berušku houpám a už mě to nebaví.
„ Teto, dál,“ přikazuje mi.
„ Už ne,“ odpovídám já.
„ Teto, ještě houpej, potřebuju ještě houpání.“
„ Už ne, já si teď budu číst a ty se houpej sama, když ještě potřebuješ.“
„ Mamííííí, houpej prosííím,“ ozvalo se – a já vstala a dojatě houpala ještě další půlhodinu.
Tak na to přišla. Že když něco nechci dovolit, bonbon, šaty nebo třeba další houpání, je slovo Máma to pravé.
Stala jsem se Maminkoutetou. Obojí naráz.
Zbojník to registroval a ptal se. Jestli mi to nevadí. Jestli si Beruška pamatuje svojí mamku. Ukazoval jí její fotku. Vyptával se, jak se rodí děti. A co jsou vlastně tátové. A co to znamená svatba. A pochopil, že řada našich známých jsou pěstouni a jejich děti nejsou tak úplně jejich… Že nejsou jediní, kteří nevyrůstají s pravými rodiči.
Beruška chodí do školky. Tam jsou samé maminky. Všude jsou samé maminky. V písničkách, pohádkách, na obrázcích.
„ Maminko, ty sis pro mě přišla,“ volá na mě od stolečku v jídelně.
„ Si moje maminka, viď teto,“ hladí mě po tváři a dává mi pusu.
Ano, říkám jí na to. Objímám jí. Miluju jí.
Je snadné milovat jí.
Milovat kluka, který zažil hodně zlé věci a který už dávno ví, že se lidem nedá věřit, je těžší.
Víc tím riskuju. Že mě něco zabolí. Bodne.
„ Zdvihni ruku a já ti tam ten teploměr opatrně dám,“ přemlouvám ho.
„ Ne,“ odpoví mi. „ Minule mě to bolelo, jak si ho tam dala.“
„ Potřebuju zjistit, jestli máš teplotu. Jestli ti mám dát sirup. Měl si skoro čtyřicet, to je strašně moc. Zdvihni tu ruku.“
„ Ne. Moje máma mě nikdy neměřila. Ona mě měla ráda, tak nechtěla, aby mě to bolelo.“
„ A jak tedy poznala, že máš teplotu? Já to jinak neumím. Tak co mám dělat,“ ptám se ho.
„ Sem u ní teplotu nikdy neměl. Tak mě nemusela měřit. Ty chceš, aby mě to bolelo… “srdcervoucí pláč.
Pláče často. Mnohem častěji, než když k nám přišel. Brečí, protože ho bolí nehet. Protože nemůže najít kartičku s myškou. Protože do něj Beruška strčila.
Pláče, jen když je se mnou. Nikdy ne před někým jiným. A strejdovi, tomu to ani nesmím říct. Slibuju, že neřeknu. „Miluju tě, ty můj Bonbónku,“ houpu ho v náručí. Bonbónek, to je jeho tajná přezdívka. Jenom já mu tak můžu říkat. Když jsme sami.
Střih:
„ Ukliď si ten pokoj,“ říkám mu.
„ Rozkaz šéfe,“ odpoví. „Můžu ti vůbec říkat Šéfe?“ zeptá se.
„ Říkej mi jak chceš, hlavně to už ukliď.“
„Tak já ti budu říkat MAMI,“ řekl.
No a je to.
Před půl rokem mě pasoval na svou druhou mámu. Má jednu pravou a jednu, která si ho nechala.
Na tu pravou myslí každý večer před spaním. Má její fotku v rámečku a povídá si s ní. Tu levou – mě – nenechá přes den vydechnout.
„ On ti říká mami?“ divila se moje sedmiletá neteř, když to poprvé slyšela.
„ No, mám dvě mámy, no. Někdo má třeba dva koně a já mám dvě mámy, tak to prostě je,“ odpověděl jí Zbojník.
Před několika dny svojí opravdovou maminku slyšel. Po nějaké době telefonovala. Vyjmenovala, co mu všechno koupí. Jednou. Někdy.
„ Mami, a budu si moc vzít domů violončelo?“ ptá se mě večer po pohádce na spaní.
„ Jak to myslíš,“ ptám se já.
„ No až se mamka uzdraví a já se k ní vrátím, jestli mi dáš to violončelo. Já ho mám rád.“
„ To víš, že jo, ty Bonbónku,“ odpovídám já a srdce se mi svírá.
