Můj muž je sportovec duší i tělem. Stojí rovně, dodržuje slovo, plní sliby. Od pohledu chlap. Takového, jaké jsem si vysnila. Dokonce jsem měla seznam požadavků na svého budoucího partnera. Přání se mi vyplnilo doslova - vysoký, černovlasý, sportovní typ.
Chtěla jsem, aby ten „ další“ sportoval, protože chlapy co sportují líp vypadají, je s nimi zábava a když už není, tak nejsou doma. Měla jsem z idealizovanou představu o tom, jak život se sportovcem probíhá, neboť můj první muž nesledoval sport ani v televizi.
Můj budoucí manžel ze mě byl na začátku našeho vztahu nadšený tak jako já z něho.
Líbila jsem se mu, přece jen, plné boky, štíhlý pas a prsa dmoucí …( bývávalo). Moje roztržitost mu přišla roztomilá, mé kamarádky zajímavé a to co jsem uvařila, vždycky pochválil ( taky bývávalo).
Postupně jsme se poznávali blíž a blíž. Měli jsme tolik společných zájmů!
Tenis – jasně, že hraju. S holkama chodíme pravidelně od jara do podzimu na kurty za stadionem. Hrajeme čtyřhru, někdy i dvojhru. Mám takovou krátkou sukýnku s modrým lemem a k tomu tričko s límečkem.
Volejbal – Scházíme se v sobotu, je nás asi dvacet. Podání dávám spodem, občas mě bolí rameno. No, smečovat mi moc nejde, ale zase jsem výborná nahrávačka.
Bowling – milujuuu! Hážu šestnáckou, protože mám sílu a rozbíhám se na tři kroky, tak jak se má.
Fotbal, hokej, rychlobruslení, kuželky, skoky na lyžích, triatlon …Všechno sleduju a všechno mě strašně baví, tak, a už pojď ke mně!!!
Já mu nelhala. Všechno, co jsem řekla, byla pravda. Ani M mi nic nazastíral, na rovinu řekl, že sport miluje. Taky řekl, že miluje mě a nějak se stalo to, že zjišťovat, jak na tom po sportovní stránce opravdu navzájem jsme, jsme začali až po svatbě.
On je maniak.
Já prý tele.
Na volejbal mě mezi své kamarády ( a kamarádky) vzal jednou. Naštěstí mě nějaký obr praštil do nosu a tak jsem se nestihla ztrapnit víc, než jsem se ztrapnila. Oni si u toho nepovídali, nesmáli se, oni hráli. Řezali do balónu jako jatí, bez ohledu na to, že na druhé straně stojím já, jemná žena.
To samé u tenisu. „ Proč mi dáváš takovou prudkou ránu “ ptám se já ?
„ Počítej to ty“ poprosí mě M.
„ Jedna, dvě, tři…“
Dívá se na mě, jakoby nevěřil svým uším.
„ No prostě nevím jak se točí a počítá, my s holkama vždycky hrály do patnácti …“
Na bowlingu, kdo nehodí alespoň sto padesát, není pro mého muže partner do hry a navíc opravdu nesnáší, když jdu hrát v normálním oblečení.
„ Jak se můžeš pořádně ohnout, když nemáš volný kalhoty ? “ zlobí se na mě potom co shodím jenom sedm, protože : „ tady se hraje na strike, víš lásko? “ a přitom pokukuje po vedlejší dráze, kde nějaká dvacítka v narvanejch riflích háže žlábek.
Ona totiž může, může se při sportu nakrucovat a popíjet a bavit, já ne.
M má pocit, že jsem ho obelhala. Že když jsem ho lákala do sítí, tak jsem tvrdila, že SPORTUJU.
Já si myslím, že už mě M nemiluje jako dřív. Dřív mi stačilo jen na něj zamrkat a zapomněl, že má trénink nohejbalu.
Já se opravdu snažím. Na kuželkách jsem skoro každou neděli brečela, ať jsem dělala co jsem dělala, nikdy jsem nehodila alespoň trochu podobné číslo tomu, co házely ostatní manželky. Pak jsme jeli na vyhodnocení nejlepších kuželkářů, kde byl samozřejmě můj M a jeho spoluhráči a pak bylo vyhodnocení ženské kategorie a tam byly ony, ty mé tréninkové partnerky. První, druhá a třetí.
A mě to došlo. Já hraju s těma nejlepšíma! A kvůli tomu bulím!
Mého muže zatím stále ještě baví, snažit se dostat mě do formy a mě přijde strašně sexy, když stojí ve větru v rudé větrovce opřený o hůlky a čeká, až se k němu doplazím na běžkách.
„ Dívej se mi na nohy, musíš zabírat takhle “ říká mi a já mu koukám na zadek a myslím na to, jak ze mně strhává oblečení a povalí mě na zem...
„ Ty se nesoustředíš “ zakřičí na mě „ zase myslíš na kraviny .“
Ovšem, v jednom sportu jsem lepší. Když mě balil, vykládal mi, jak chodí pravidelně plavat. Jak si dá kilometr a pak sauničku. Kecal. V sauně se dusí a uplave maximálně dva bazény.
„ Ty neumíš plavat s hlavou pod vodou“ divím se po každé, když se mnou jde do bazénu.
Asi tak dvakrát do roka. Většinou za trest.
