Poprvé jsem se vdávala v osmnácti. Tak nějak se to slušelo, byla jsem těhotná. Neotěhotněla jsem náhodou, chodila jsem se svým budoucím mužem víc než tři roky, byla to moje i jeho první láska. Dneska jsou děti to jediné, co nás spojuje. Jsme každý úplně jinde, máme jiný pohled na svět, zajímají nás jiné věci. Máme rozdílnou ohyblivost páteře a jinou sílu žaludku. Jiný styl života, jiné morální zásady. Pokud bychom se nerozvedli, náš život by byl peklo. Pro nás, i pro děti.
Člověk se mění, vyvíjí. Ovlivńují Vás lidé okolo i věci, které se dějí. To, co je pro mě důležité dnes, jsem před několika lety nevnímala.
V době, kdy jsem se vdávala, jsem byla zamilovaná. Problémy jsme měli od začátku, přesto se nám po třech letech narodilo další dítě. Děti byly důvod, proč spolu dál zůstat. Neodešla jsem po první hádce, po prvním selhání, ani po první nevěře. Několik let jsem se snažila, hledala způsob, smiřovala se, chápala, odpouštěla.
Až jednou mi jeden lékař řekl tu větu, která mě nakopla k životu:
Nemůžete ovlivnit to, jak se chovají druzí, můžete změnit jenom sebe.
Ano, možná jsem neměla otěhotnět tak brzy. Na druhou stranu - nemohla jsem mít lepší děti než mám. Ano, možná jsem měla po první facce odejít, vydusit ho. Možná by se to již neopakovalo, možná by se změnil. Kdo tohle ví? Možná jsem se měla přizpůsobit, naučit se usínat sama, některé věci přehlížet. Nebyla bych se rozvedla.
Ale jsem si víc než jistá, že bych dnes byla strašně nešťastná.
Děti pochopily, že jsme spolu nemohli být. Věděli, že náš rozvod nic nemění na našem vztahu k nim. Možná doufaly, že se budou se svým tátou vídat víc, než když jsme bydleli společně ...
Rozvod se pomalu stává součástí života, ať chceme, nebo ne.
Neznám nikoho, kdo by se rozváděl z lehkým srdcem, jen tak s plezíru, kdo by si řekl, už mě to nebaví, jdu dál. Znám spoustu žen a spoustu můžů, kteří se dlouhé roky snažili o zachování manželství. Neznám žádnou ženu, která by jen tak z hecu bránila svým dětem vídat se s tátou. Jasně, ve chvíli, kdy je vše čerstvé, vyslovila moje přítelkyně podmínku, můžeš si kluka brát, ale s tou děvkou se nesmí vidět. Všechno se časem usadí... Ano, mám kamaráda, který chce svou tříletou dceru do střídavé péče, bydlí s matkou kousek od sebe, o dceru se stará úžasně, podřizuje jí veškerý volný čas, podstatnou částku dává na alimentech a s láskou navíc nakupuje hračky a utrácí za vstup třeba do ZOO. A ano, i on o své bývalé pronášel sprosťárny, chtěl jí dělat naschvály, ale potom, co se zamyslel, došlo mu, že čím víc bude slušný, čím míň, bude dceru popuzovat proti matce, tím líp, bude jednou v jejích očích vypadat.
Děti totiž vnímají a mně připadá, že na to zapomínáme.
Moje tříletá neteř si umí sakramensky říct, co chce a nechce dělat. Musí se usměrňovat a například, když se rozhodne, že chce zůstat u tety Marcely, tudíž u mě, musím jí navléct bundu a vystrčit ze dveří rodičům. Šestileté dítě už ví, že má kamarádku Lucku a že chce chodit dvakrát týdně na plavání. To, kde bude po rozvodu se má odvíjet i podle toho, kdo bude schopen ho na plavání doprovodit. A ano, desetileté děti se umí sakramensky ozvat, když jim něco nevyhovuje. Ano, dají se zmanipulovat penězi a ústupky, ale to už sklízíme plody předešlé výchovy. A v patnácti Vám milé dítko klidně oznámí, že bude raději na internátě, než s jedním z Vás, pokud se oba chováte hloupě.
Možná žiju v nějaké bublině a opravdu je okolo nás spousta sobců, zakomplexovaných jedinců, ubožáků. Lidé, s kterými se stýkám se chovají lidsky. Proto se ve chvíli, kdy si jsou jisti, že už spolu nemůžou být, rozvádí. Vědí, že se každému jednou všechno vrátí. To dobré i to zlé.
A chovat se podle toho je to nejlepší, co můžeme našim dětem předat.
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/325419/Rozvodova.html
