Smutno je mi

Přivezli jsme si domů miminko. Byl krásný den, přestože venku pršelo. Všechno bylo dokonalé.

Čtyři kila vážící, rozkošný, okatý mrňousek. Nemůžeme se na něj vynadívat. Díváme se na něho jako na film. Máme radost, když se vzbudí.

"Nespí nějak moc?" ptají se mě děti.

Tenhle den byl jedním z nejhezčích, které jsem kdy zažila.

Do doby, než přišel manžel z tréninku. Odcházel vysmátý a vrátil se smutný.

Zemřel sedmnáctiletý chlapec. Bývalý spoluhráč našeho syna. Ráno se nevzbudil.

"Asi nějaká skrytá srdeční vada, to je jediné co vím," řekl mi se slzama v očích.

Dívám se na malého človíčka, narozeného před pár dny. Cítím štěstí.

Přemýšlím nad rodiči, kteří ztratili syna. Vím, jak veliký a nepředstavitelný je jejich žal.

Denně chodím okolo kostela. Naposledy jsem v něm byla před více jak pěti roky, na Půlnoční.

Byla jsem plná zlosti a plná bolesti. Nemohla jsem pochopit, proč zrovna nás postihla tak obrovská rána.

Ve chvíli, kdy začal farář mši, musela jsem ven. Zvracela jsem. Na Štědrý večer, chvilku před půlnocí, jsem seděla na schodech před kostelem a zvracela.

Chodím okolo toho kostela každý den. Poslední dobou jsem mívala chuť vejít dovnitř. Hledat odpovědi, tak, jak jsem to dělala kdysi.

Po zprávě, kterou mi manžel řekl, už tu chuť nemám.

Cítím obrovský vděk, ohromnou zlost a veliký strach.

Někdy mi život přijde strašně krutý.