Včera to bylo měsíc, co jsem uveřejnila první článek.Netušila jsem, jaký dopad bude mít mé psaní na chod naší domácnosti. Do té doby jsem psala pouze pod přezdívkami a realita toho, že jdu se svou kůží na trh, mě docela zaskočila.
Mě totiž vůbec nenapadlo, že se zveřejněním článků stanu viditelnější, než dosud. Že je budou číst lidé, které denně potkávám a které jsem neprosila, aby je četli a budou se k věcem vyjadřovat a to ne tak, že se stanou diskutujícími na iDnes, hezky pod svým jménem a s fotografií, tak jako já, ale hezky za zády ( přiznání, že jsem byla nevěrná na některé působí jako rudá barva na býka) nebo třeba anonymním dopisem. Věci se daly do pohybu po uveřejnění článku O zelináři a o hovn... Napsala jsem o něčem, čím se baví celé naše městečko, neuveřejnila žádná jména, dokonce ani jméno města, kde se příběh stal.Nechtěla jsem nikomu cíleně ublížit, na druhou stranu, nechat si ujít možnost o tomhle napsat jen proto, abych se nedotkla " potrefené husy " mě ani na chvíli nenapadlo. Zastavilo mě pár lidí, a jak jsem to prý hezky sepsala, a pár se jich taky ptalo, jestli se nebojím a já se konečně cítila jako spisovatelka a odpovídala, že nebojím, že nemám čeho. Maličko jsem to podcenila, úsměv mi z tváře zmizel, když jsem díky tomuto článku ttp://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/316636/O-zelinari-a-o-hovn.html byla předvolána k podání vysvětlení na Státní policii a věřte mi, nebylo to zábavné, spíš hodně nepříjemné, ale díky tomu mám další námět ...
Trochu se na mě zlobil můj syn, že jsem o něm psala a navíc použila jeho fotku a taky že straším jeho spoluhráče a trochu víc přítel mé dcery, protože jsem v jednom svém článku napsala, že mám chuť odpinknout ho do jiné galaxie a nebo mu nasypat něco do pití. Tímto se mu omlouvám, takže - nebylo to a není myšleno osobně, já bych stejné pocity měla, i kdyby si ta moje Beruša přivedla kohokoliv jiného, to je o mně, ne o Tobě, to já se musím srovnat s tím, že moje malá holka je dospělá ženská, takže neblbni a přijeď, neotrávím tě ani neuhranu, slibuju!!!
Co nemůžu slíbit je to, že nebudu psát o lidech a věcech, které potkávám a zažívám. Snad najdu tu správnou míru, samozřejmě, je to vždy můj pohled a můj názor, ale to tak bývá. Zastavila mě kamaráka prodavačka a říká " Vole, my máme nařízeno se na Tebe usmívat , aby si nenapsala, že sme protivný " a já si říkám fajn, škoda, že jim šéf nanařídil usmívat se na všechny, no ale alespoń kapka v moři ...
Taky jsem skončila na place (http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/320265/Rok-Ctyricitky-V-Na-place.html). Vydržela jsem přesně devět dnů, tedy spíš pan majitel se mnou. Vyhazovací rozhovor zahájil tím, že vyndal desky s mými blogy a řekl, že je všechny četl. Nebudu to dál rozvádět, protože ať napíšu, co napíšu, bude to buď bráno jako uražená ješitnost nebo jak pochlebování, dodám jen to, že měl ve všem pravdu. Ano, zelinář z mého článku zřejmě na oběd nepřijde tam, kde pracuju já a ano, lidi mě poznávají a upozorńují například na špinavý ubrus nebo špatně donesenou objednávku a dodávají ( s úsměvem) - napiš o tom a ano, v úterý jsem byla na kávě u konkurence...
Ten den, kdy jsem si uvědomila, že mé psaní má větší dopad než jsem si myslela, byl Valentýn. Dostala jsem krásnou kytku a přichystala sladký dezert, který jsem manželovi dala až když mě vyfotil,což překvapení trochu zkazilo,uznávám.
Díky této dobrotě,
marinovaném jablku ve slivovici
v smetanovočokoládovém krému s karamelem,
jsem ustála diskuzi pod článkem http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/321379/Maji-deti-pravo-na-tatu.html. Dozvěděla jsem se, že nejsem slušný člověk, protože jsem rozvedená, že ( cituji )Děti mám brát s rezervou, neb konflikty dospělých jsou po jistém věku pro ně vítaným pomocníkem emočního vydírání rodičů, že bych mohla dceru poslat na Harward a chtít po jejich otci aby na to přispěl a taky, že muž bude milovat své nevlastní děti a taky je hmotně podporovat víc, než své vlastní děti, jejichž matku nemá rád. Tak to prostě mají muži vrozeno ( diskuze na OnaDnes.cz).Můj blog přebral server Střídavka a tam bylo taky pár úžasných reakcí od pánů. Naštěstí se objevily reakce i ( podle mě) normálních chlapů, sebevědomých mužů, kteří mají zdravý pohled na výchovu a péči svých i cizích dětí a i díky tomu dál věřím, že muž a žena jsou schopni se dohodnout.
Právě o tom, že mám ráda muže, o rudých nechtech a vyzývavé rtěnce, o ztrátách a prohrách, o zbytečném se obětování a důležitých chvílích, kdy podlehnete kouzlu a poslechnete srdce, nedbajíc na zásady stanovené pokryteckou morálkou, o chvílích, kdy zjistíte, že je hranice, kterou nemůžete a nechcete překročit, o síle, kterou ztratíte, když Vám zemře někdo blízký a o tom, kolik Vás stojí úsilí znovu ji najít, právě o tom chci psát. Mám před sebou můj text, scénář, který se líbí, líbí se režisérovi, kterého jsem uháněla až se mi podařilo mu ho předat a on si ho přečetl a chce podle něj točit, mám slíbený film podle mého příběhu a já tím textem listuju a říkám si, zda ho obrousit a jestli už to není moc, najednou si neumím představit, že ho hodnotí mý rodiče a nebo třeba učitelky mého syna, co když se v něm někdo pozná, třeba někdo z města, ustojíme to?
Jinak má předsevzetí z Roku Čtyřicítky se mi plnit moc nedaří, nezhubla jsem ani kilo a své drahé stále obtěžuji svými citovými výlevy, jediné,co dodržuji je psaní deníku a to díky tomuto blogu, takže díky iDNES za prostor...
A díky těm, kteří mě v průběhu mého prvního měsíce četli. MT
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/316407/Zeptal-se-Proc-vlastne-nejsem-neverna.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/316616/Muj-nejmilovanejsi-muz.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/319967/Dnesni-fotbalove-rano.html
