Letní povídka pro VÍKEND MF DNES. Adolf se narodil v roce 1941 a jméno mu vybral otec, vážený ředitel banky. Byl to rok, kdy do Prahy přišel Heydrich a dle Adolfova otce nebyl prostor pro hrdinství. Díky jeho povaze rodina prosperovala. Ádík byl jediné, vymodlené dítě. Po válce byl jeho otec mezi prvními, kteří vstoupili do KSČ a dokázal i dalšími roky proplouvat bez jakékoliv újmy.
Žofie se narodila o dva roky déle než Adolf. Její rodiče se netajili zklamáním, že se po dvou dcerách nenarodil dědic. Dědit nakonec stejně nebylo co, jejich hospodářství bylo po válce zestátněno a rodině zůstal jenom malý domek.
Ti dva, Adolf a Žofie, se potkali jednoho horkého srpnového večera v Mariánských Lázních na koncertu skupiny Pramen. Jemu bylo osmnáct a jí už měsíc šestnáct. Žofie uprosila rodiče, kteří jí nedovolovali courání po městě a zaručit se za ní musela Růženka, starší sestra.
Žofie byla jiná, než dívky, které Adolf znal. Taková zemitá a zároveň cudná. Měla horkou rozpraskanou dlaň od práce. Adolf nepracoval nikde, studoval výtvarné umění a přijel si povyrazit. Chvilku po půl deváté, kdy se již sestry musely vydat na cestu domů, políbil Žofii ruku a dal jí slib, že zítra za ní přijde k nim do vesnice k rybníku.
Růžena Žofii vyprávěla o bohatých floutcích, kteří slibují romantickým slečnám hory doly. „Netěš se, ten se chtěl jen pobavit, už teď tancuje s nějakou jinou a tu si odvede na hotel,“ řekla Žofii. Spletla se. Adolf přijel. Nemohl nepřijet. Setkali se u rybníka a on se předváděl a Žofie se usmívala a plavala dál od kraje, doplavala až doprostřed rybníka, tak daleko se dřív nikdy neodvážila. Druhý den bylo pošmourno a ona šla na maliny, kterých bylo okolo rybníka plno. A on přijel a sbíral je s ní, jednu do bandasky, druhou do pusy. A oba měli rty rudé od sladké šťávy a byli plní léta a slunce.
Adolf řekl: „Přeplavu ten rybník tam a zpátky,“ a ona se naoko bála: „Neblázni, je to daleko,“ a on si svlékl kalhoty a skočil do té vody a plaval a ani se nezadýchal. A tam na břehu, s bandaskou plnou malin a opálenými tvářemi od slunce, s jistotou mládí a horkou touhou, se poprvé políbili.
Psal jí, i když v to ani nedoufala. Psal jí každý týden celý rok a ona mu odepisovala. Přijel za ní přesně po roce a ona ten rok dokončila rodinnou školu a řekli si, že se milují. A byli spolu, úplně, jak dva spolu můžou být, tam kousek za rybníkem, pod nebem plným hvězd a kolem voněla tráva a maliny a rákosí. Adolf byl nejšťastnější chlap na světě, věděl, že dokáže úplně všechno a ona se stala nejšťastnější ženou. Zbytek prázdnin přemlouvala rodiče, aby jí dovolili jít do Prahy, učení na pečovatelku měla hotové, bude pracovat a přitom studovat zdravotnickou školu. Rodiče jí to nakonec dovolili, byla poslední ze tří sester a první, které bude dál studovat a dokonce v Praze.
Bydlela na ubytovně a s Adolfem se scházela ve středu, dohodla se tak se spolubydlící. Stalo to, co se stát muselo. A tak na jaře jeli za jejími rodiči a pak ji Adolf vzal za těmi svými a pak se již řešilo, kde bude veselka. Žofie tušila, že pro rodiče Ády je důležitější jeho studium, které se nevyvíjelo moc dobře. Dávali to za vinu jí, přestože s ní trávil pouze jeden večer v týdnu. Spíš za to mohly ty další večery, ty večery po barech s kamarády a také, budeme-li upřímní, nedostatek talentu.
Adolf si ale byl jistý tím, že jednou namaluje obraz, díky kterému ho celý svět bude opěvovat. Žofie si prohlížela jeho obrazy v malém zaprášeném ateliéru a měla pocit, že ví, co jim schází a chtěla mu to říct, ale Adolf se smával a říkal: „ Nerozumíš tomu.“ Bydleli spolu v malém podkrovním bytě, dost daleko od ateliéru, nic lepšího nesehnali a od rodičů pomoc nechtěli, Žofie do poslední chvíle pracovala a Adolf maloval každý večer a každou noc a po narození Eduarda žili z peněz, které jim dávali Ádovi rodiče, ti se naštěstí do vnuka zamilovali a pak se narodil Jaroslav a Žofie pracovala jako ošetřovatelka a svůj plat přidala k apanáži od rodičů a doufala, že už Adolf dostuduje a oni si pořídí lepší byt. Občas se večer vydala do ateliéru za Adolfem a dívala se na jeho obrazy a věděla, jak by měly vypadat. „ Víc jasu a sem barvu karmínu,“ zkoušela mu radit a on se nejdřív smál a pak zlobil a posílal jí pryč. Kluci rostli, bylo jim už osm a devět a tak mohli být v noci sami.Žofii nebavilo čekat na manžela, někdy šla do baru za kamarády,a pak už chodila několikrát týdně a tam hrál swing a jazz a mluvilo se o umění, o obrazech a o politice a smyslu života.Líbil se jí Vašek, líbilo se jí jaké píše básně a Adolfovi se líbila Zita, nejdřív jí jen maloval,měla hezká prsa, ne malá jako Žofie, ale veliká a měkká a Žofie věděla, že jí nejenom maluje a nejdřív byla smutná a pak na to zapomněla a s Vaškem jí bylo moc hezky a tak šla k němu a on jí půjčil spoustu knih o obrazech a tam mezi těmi knihami a jeho básněmi se milovali a ona zase žila. Adolfovi rodiče jim sehnali větší byt a často hlídali kluky a Adolf dost pil a Žofie si koupila barvy a plátno a chodila do atelieru za Josefem a ten jí říkal, že má talent a Vašek jí to říkal taky a Adolf neviděl ani jeden její obraz.
Každý rok v létě jezdili k jejím rodičům. Každý rok, ať už bylo srpnové horko nebo srpnový déšť, šli Žofie a Adolf k rybníku a pokaždé Adolf rybník přeplaval. V létě 1971 to bylo naposledy, kdy spolu seděli na břehu. On skočil do vody, přeplaval ho sem a tam a nazpátek plaval pomalu, díval se na Žofii, bylo mu u toho smutno a vylezl ven a chtěl jí obejmout a ona se odtáhla a řekla: „ Už musíme jít, máma na nás čeká a objímej se se Zitou, dělej si, co chceš.“
Výjezdní doložku získala jen díky svému tchánovi. Odjela v únoru 1972 na výstavu do Vídně. To, že se nevrátí, nevěděl nikdo, jenom ona a Václav. První se vzpamatovali Adolfovi rodiče, tatínek okamžitě zařídil rozvod a Adolfovi došlo, že se musí postarat o své syny, nevěděl, co mají rádi a v kolik chodí spát a tak se nastěhoval k rodičům, nastoupil do banky a přestal malovat.
Na Žofii čekal ve Vídni Vaškův přítel a spolu čekali na Vaška, a čekali na něj i v Paříži, kam odjeli a ona začala pracovat jako uklízečka u dalšího přítele přátel, a ten znal někoho, kdo měl galerii a ona se učila francouzsky a nejdříve tam uklízela a pak prodávala a občas překvapila svými znalostmi a pak se majiteli svěřila s tím, že by chtěla malovat a protože byla krásná a tak zvláštně smutná, tak jí koupil barvy a ona malovala, a v jejích obrazech nechybělo nic, byla tam láska a bolest a prázdnota, byl tam hřích i pravda a hořkost a chuť horkého léta a malin a vůně rybníků a obrazy se výborně prodávaly.
A Adolf pracoval a občas se zapletl s nějakou ženou a po letech se dokonce znovu oženil, a pak se rozvedl, ani to nebolelo.
A každý rok jel za svou tchýní a tchánem, nejdřív se syny a později sám, domek pak po jejich smrti zůstal Kateřině, prostřední dceři, která se nikdy nevdala a nikdy neutekla do velkého světa. Každé léto přeplaval rybník sem a tam, a jak mu přibývala léta, tím déle sedával na břehu rybníka a přemítal, co se kdy v jeho životě tak hrozně moc pokazilo. O Žofii měl pouze kusé zprávy, kluci za ní chtěli vyjet, ale nakonec se nějak nedohodli, všichni se tvářili, že je nezajímá, nejprve ze vzteku a později ze zvyku.
Žofie měla ve Francii velký dům a muže a děti Bertranda a Anii. Nenáviděla zimu, milovala léto a ráda si kupovala na trhu maliny, dovezené bůhví odkud. Čím byla starší, tím víc jí chyběla vůně českého léta, směsice listnatých a jehličnatých stromů, mechů a hub a jeřabin a borůvek a ostružin. Svým dětem a vnukům vyprávěla o zemi, kde se narodila a o chybách, které v životě udělala. O vině, kterou cítila. O strachu, který ji bránil postavit se své minulosti čelem.
Tohle léto, už po padesáté čtvrté, v jedno srpnové odpoledne, Adolf přišel k rybníku, svlékl se, ochladil si kotníky a ponořil se. Dělal pravidelná tempa, nádech nad vodou, výdech do vody. Ucítil silnou bolest na prsou a najednou si uvědomil, že zpátky nedoplave. Náhodou ho zahlédly děti od sousedů. Když k rybníku doběhl na pomoc jejich otec, bylo již pozdě. Adolf se utopil.
Ten samý den si Žofie šla v malém městě Amiens, kde trávívala každé léto, koupit noviny. Myslela na muže, kterého kdysi opustila. Na syny, kterých se vzdala. Přemýšlela o svém životě, o obrazech, které namalovala, o tom, co získala a ztratila. Řidič minibusu později vypověděl, že jí prostě neviděl. Zprávu jejím synům a sestře do země, kde se narodila, napsal právník, který vyřizoval pozůstalost. „ Zemřela na následky autonehody,“ stálo v dopise, který voněl dálkou a létem.
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/355949/Kolac-s-drobenkou-povidka-c3.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/354169/Laska-z-pouti-Povidka-c-1.html
