Vážení mí milí, Vy, kteří mě už nějaký ten den rádi čtete, znáte mě skoro tak dobře, jako ti, kteří žijí vedle mě. Víte o mých slabostech, prohrách, neřestích i radostech, znáte mého muže, mé děti, rodiče, bráchu ... Víte, že jsem emotivní a někdy pěkně urputná a že jsem taky pěkně ješitná a chci se líbit a baví mě muži a sex a sladkosti a víno ... Jak ráda bych psala jen veselé článečky k pobavení!
Našla jsem své místo v životě, v práci spočívající v pomoci ohroženým dětem. Osud mě zavedl tam, kde mám pocit, že všechno, čím jsem si ve svém životě prošla, dává konečně smysl. Jako by se uzavřel nějaký kruh a já si konečně mohla říct, ano, takhle je to správně, takhle to má být.
Jsem profesionální pěstounkou. Přicházím do styku se sociálními úřady, s lékaři, s lidmi, kteří nemohou mít děti a s těmi, jimž byli děti odebrány. Poznala jsem ty, kteří se starají o cizí, těžce postižené děti, viděla jsem chování zneužívaného dítěte, držela jsem dítě s abstinenčními příznaky. Mluvila jsem s matkou, která chce své dítě zpátky. Mluvila jsem s otcem, který chce své dítě vychovávat, ale místo toho, aby se dostavil na schůzku, tak šel hrát automaty.
Nejsem odborník. Nejsem soudce. Můžu jen dělat to, o čem si myslím, že je nejlepší. Umím ty děti milovat. Dám jim to, co potřebují k přežití a navíc svoji lásku. Neuzurpuju si je pro sebe, vím, že mi nepatří. Nic od nich neočekávám. Nečekám ani vděk těch, kteří dítě dostanou nebo se jim vrátí. Mě naplňuje práce samotná. Změna, kterou každý den vidím.
Takových, jako jsem já, je nás hodně. To, co mě překvapuje, dostává do kolen, rozčiluje, je to, že je spousta těch, kteří bez ohledu na to, zda o mé práci něco vědí, dovolují vynášet soudy a stanoviska. Na těch, kteří manipulují médii, zviditelńují se a přiživují na neštěstí.
Včera mi od rána zvonil telefon. " Už si četla MF? Píšou tam o nás."
Nečetla. Nečetla jsem nic už týden, ode dne, kdy jsem převzala dnes desetidenní miminko, ještě ne tříkilové, které nepláče jen tehdy, když je u mě v náručí. Krmím po hodině. Usíná mi na těle, uklidňuje ho tlukot mého srdce. Otvírám svůj byt i biologickým příbuzným, kteří si - možná - miminko vezmou.
Noviny mi přinesl odpoledne manžel. Článek redaktorky Blažkové manipuluje s fakty a uvádí nepřesné údaje. Jsem na to od ní zvyklá. Soustavně se snaží veřejnost přesvědčit, že změny, jenž se u nás konečně podesítkách letech v náhradní péči započaly, jsou špatné. Nejsou. Jen berou několika organizacem jistotu státních peněz a dávají šanci dětem.
Manžel mě zná. Ví, jaké nabídky jsem odmítla proto, abych mohla tuto práci dělat. Hned dopoledne po přečtení článku zavolal lékaři Milanovi Špačkovi, jednomu z těch, které autorka cituje, aby se ho na článek zeptal. Redaktorka Blažková mluvila s panem doktorem také jen po telefonu. Představila se mu a řekla, že píše o náhradní péči. Pan doktor jí odpověděl na její otázky.
To, co v článku uvedla, nejsou jeho slova. Překroutila rozhovor tak, jak potřebovala.
Urazila mě a další mé spolupracovníky. Jde o cílenou kapmpaň a já chci vědět proč. Proč neudělá rozhovor s někým, kdo přechodnou pěstounskou péči dělá. Proč nás nenavštíví, nepromluví si s lékaři, kteří s námi spolupracují. Proč nezajde za rodiči adoptivních dětí, nebo dětí, které se od nás vrátily do biologické rodiny.Proč jako novinářka nedělá svou práci tak, jak má. Objektivně, nestraně.
Její článek mě nerozbrečel.
Rozbrečel mě až nadpis článku jedné z blogerek - Chcete si vydělat? Staňte se pěstounem. Jako bych dostala ránu do hrudi. Nakonec musím autorce poděkovat. Probrala mě. Včera jsem odmítla nabídku, která se normálně neodmítá. Jsem unavená, nevím, jestli na to mám. Jestli by to nebyl boj s větrnými mlýny. Díky tomuto článku jsem zdvihla telefon a řekla ano.
Vážení mí milí, vy, kteří mě znáte. Jdu do boje, do boje s předsudky, hloupostí a politikařením. Prosím, mějte pro mě pochopení. Budu psát o sexu, o neřestech i o smíchu, ale hlavně o své práci.
PS - pokud dnes píšu zmateně, je to tím, že vážně brečím. A taky tím, že píšu z fleku, rychle, než se to mrně spící v šátku u mě na břiše vzbudí. Děkuju vám.
