Tohle se mi psát nechce, ale mám pocit, že musím. Třeba to někomu pomůže přežít a někomu pochopit ...
Ti dva si sedli do auta a vyrazili směrem domů. Cestou se zastavili na benzínce na kafi a na bagetě. Možná spěchali, měli si vyzvednout nějakou postel, oba se chystali po prázdninách studovat v Praze.
Dneska už se nedohodneme, jaký ten den byl. Někdo tvrdí, že strašně pršelo, jiný že bylo hezky. Nedozvíme se, co se stalo. Sjeté pneumatiky, nepřizpůsobený styl jízdy, nepozornost.
Místo nich domů dorazili policisté, oznámit, že jsou oba mrtví. Na místě.
Tělo má zvláštní schopnost přežít i to, o čem si myslíte, že byste nikdy nepřežili. V takové situaci jedná jako automat, zařizuje to, co je třeba zařídit, jede na nějaký zvláštní režim.
Vyzvedne věci na policii, dohodne pohřeb, vybere rakev, věnec. Najednou se ty věci, o kterých jste si dosud mysleli, že jsou zbytečné, například hudba, která při pohřbu zazní, nebo lak na nehty, kterým budou ozdobené ruce té, kterou jste ztratili, stávají nesmírně důležitými. Ladíte každý detail, chcete mít vše co nejhezčí.
Nejhezčí ... Zvláštní.
V téhle chvíli Vám každé podání ruky, každá opravdu upřímně projevená soustrast neskutečně pomáhá. Ta slova, která nám znějí zbytečná a fádní, slova Jsme s Vámi nebo Kdyby cokoliv ... ta Vás drží nad vodou.
Pak přicházejí měsíce a roky bezvědomí. Někdo pracuje na tisíc procent, nemůže se přestat hýbat, musí mluvit, jiný se schovává sám do sebe. Mísí se bolest a smutek se strachem a beznadějí. Váš život je v mlze, sice vstanete a žijete, ale všechno je jen jako. Na ničem nezáleží. Všechny problémy světa jsou nicotné.
V tuhle chvíli jsou pro přátele těch, kterým zemřel někdo, kdo je měl přežít, některé věty zakázané. Například: Vím, že to máš těžké, ale ... nebo: Je mi jasné, jak se cítíš...
Nikdo neví, jak těžké to je a nikdo nemůže pochopit, co cítíte.
Smutek, zlost, strach, bolest, prázdnota ... Nemůžete usnout. Dvě noci, týden, měsíc ... Spíte pár hodin a spánek Vám nepomáhá. Vzbudíte se a na prsou máte kámen, nemůžete dýchat, táhne Vás k zemi. Kámen, který už nikdy nezmizí. Časem se s ním naučíte žít. Zase se budete smát, zase ucítíte chuť jídla, zase dokážete spát. Ale už nikdy Vám nebude lehce tak jako před tím. Tak, jako je těm, kteří takový kámen nenosí.
Ti praví přátelé zůstávají. Vydrží, i když jim stokrát řeknete, ať Vás nechají na pokoji. Neopustí Vás, ani když se jim vysmějete, jak jsou jejich starosti směšné. Milionkrát pochopí, že změníte plány, že se najednou rozbrečíte, že reagujete podrážděně.
Potkáte lidi, kteří Vám pomůžou, ukážou cestu.
A vy se rozhodnete, že chcete žít nejvíc, jak to jde.
Nevím, proč jsem zrovna dnes měla pocit, že tohle musím napsat. Možná je to těmi vánočními koledami, které se na nás už od začátku listopadu valí.
Pamatuju si naše první Vánoce PO. Zrušila jsem je. Dvaadvacátého jsme se s manželem strašně pohádali. Řval na mě: " A kdy je chceš slavit, za rok, za dva? Už se to nikdy nezmění, chápeš to? UMŘELA! Nakonec jsme koupili oschlý smrček, na poslední chvíli jsem pekla cukroví, sháněla dárky. Večer to byl hodně smutný, ale sváteční. Sešli jsme se všichni, kteří jsme mohli. Připili jsme si. Pár přátel, těch opravdových bylo s námi.
Ještě horší než Vánoce je Silvestr. Půlnoc, přípitek na Šťastný Nový rok! Kdo má chuť dívat se na někoho, komu se chce brečet a neví, jak další rok přežije. A potom dlouhá, únavná zima. Málo slunce, tma, bláto, špinavé chodníky. Štěstí v nedohlednu.
Život se musí brát takový, jaký je. Nespravedlivý, někdy únavný, překvapující a jediný, který máme.
Záviděla jsem těm, kteří nic podobného nezažili. Chvílemi jsem je i nenáviděla. Dnes jim přeju, aby nic podobného nepoznali. A těm, kteří podobnou bolest prožívají, chci říct, bude líp. Zní to neuvěřitelně, ale bude. Zkouším podat pomocnou ruku. Pochopení, soucit a trpělivost z nás dělají lepšího člověka. A tisíckrát se nám vrátí. Zkuste to se mnou.
