O stárnoucích ženách, předsudcích a šedých vlcích

Mám tolik podob, kolik je odstínů červené barvy. Jsem tolerantní, paličatá, nejistá, výstřední, unylá, vzteklá, povolná, nemluvná, optimistická, zlomená, sobecká, empatická ... Můj smích poznají lidé po letech, což mi dokázal spolužák jdoucí po chodníku v Brně. " Prostě jsem slyšel jak někde padá hrnec a pak mi došlo, že se někdo chechtá. No a vzpomněl jsem si na to, kdo." Vešel do restaurace, kde jsem seděla a u pootevřeného okna a neomylně zamířil k mému stolu. Poznal mě." Jsi pořád stejná," řekl větu, s kterou chlap neudělá nikdy chybu.

Stejně jak se hodně směju, umím sama sebe rozbrečet. Jsem expert na to, rozebírat věty, které mi někdo řekl, tisíckrát a zase znova, dumat nad tím, co by kdyby, představovat si věci, kterými sama sebe úplně vydeptám. Někdy si připadám krásná, bývají to ty chvíle, kdy je čas líně se protáhnout a zlehka našlapovat, naježit hřbet a pak si slastně zamňoukat, jsou to okamžiky, kdy v sobě vidím ženu, cítím tu sílu v konečcích prstů a v každé své buňce a vím, že dokážu všechno na světě. Ta madam ve mně, která je tím silnější, čím je starší, se často pere s tou mladou, přidrzlou holkou, která teprve hledá mantinely.

Jsou věci, v kterých jsem měla jasno nejspíš vždycky. Nikdy jsem neposuzovala lidi podle barvy pleti, stejně jako mi bylo vždycky jasné, že je někdo na kluky a jiný na holky. Dokonce si myslím, že většina žen je schopná mít vztah se ženou a sama jsem měla období, kdy jsem o tom vážně uvažovala. Chlapy gaye poznám na dálku ( stejně jako ty, s kterými by to váááážně šlo!). Jednoho, kterého jsem znala od vidění, jsme potkala na večírku a on se mě snažil sbalit. Sedla jsem si s ním na bar a zeptala se ho, co blbne. Nenapadlo mě, že mu není jasné, že vím, jak to má a on si myslel, že o jeho tajemství není poznat. Žil v dokonalé bublině, měl ( a má) dvě dcery, ve velké vile s jeho rodinou bydlí i jeho maminka. On často jezdí na služební cesty do ciziny... a  má výčitky vůči své krásné ženě. Strašně se bojí, aby na to nepřišla. To proto se snaží flirtovat s každou sukní, která se kolem něho mihne. Neřekla jsem mu, že zbytečně...Jeho žena totiž sice pozdě, ale přece jenom přišla na to, jak se věci mají a vytěžila ze situace to, co se dalo. Zanechala zdání rodiny a když jí muž odjede " pracovat" dostatečně daleko, zavolá svému - a teď je to vážně klišé - instruktorovi fitnes. Je to pokrytectví, vychytralost, rozumné řešení nebo zbabělost? A má někdo, kromě těch, kteří v příběhu žijí, právo soudit?

 V životě jsem narazila na pár lidí, s kterými jsem si na tvrdo nesedla. Většinou to byly ženské, takové ty zapšklé, svázány předsudky, rádoby morálkou, takové ty věrné až za hrob, dokonalé matky a manželky uzurpující si právo na štěstí výměnným obchodem, já ti dala život, tak mě poslouchej, já ti dala dítě a peru ti  a uklízím a vařím tak mě respektuj. Postupně z mého života vymizely, úřednice jsou na mě milé, manželky a sekretářky mých obchodních partnerů také, ženy komentující mé příspěvky jakbysmet. Zato s muži mám problém, zatím pouze tady, na blogu, ale co když se to bude zhoršovat ? Jsou na mě ženy milejší, protože  čím dál častěji ve mě vítězí má starší a klidnější část a vynášejí muži své soudy snadněji,  protože jsem stárnoucí ženou, tak jak mě nazval jeden z blogerů ?

Čím to je, že žena, čím je starší, tím víc váhá nad příkrými soudy, čím víc toho zažila, tak tím víc odstínů pravdy vnímá? A muž ve chvíli, kdy překročí pomyslný Rubikon a ocitne se ve věku Marka Vašuta v reklamě na Prostenal ( a ztratí jeho šarm a nadhled ),  tak začne pronášet své pravdy a tvářit se, že sežral moudrost světa?  

Co nutí muže napsat do komentářů - 

Pokud mám vlastní děti, je adopce cizího děcka podraz na ty stávající.  ... nejhorší je přivést vlastním dětem do rodiny úplně cizí dítě.

Myslela jste na to, že podobné věci by měla normální ženská říkat pouze svým nejlepším kamarádkám, třeba u sklenice vína? 

Jste rozvedená a máte děti? Pak jste nedůvěryhodná a ještě trýznitelka svých dětí.

Proč ženy ty samé články komentují tímto -

Já vím, že bych na adopci neměla psychicky- s mým vztahem k cizím dětem-nedokázala bych dát cit dítěti, které není moje vlastní. Proto jsem o adopci neuvažovala nikdy a nezměnil by to ani fakt, kdybych nemohla mít vlastní děti.

Obdivuji Vas, ze se z takovychto veci dokazete verejne vypsat.

Rozvod není prohra, rozvod je rozvod a životní zkušenost.

Dumám nad tím a v knihovně jsem si půjčila knihu Právo na předsudek, třeba v ní něco vyčtu. Třeba přijdu na to, proč se chlap, takový šedý vlk, z mého pohledu nemající moc fantazie a píšící o věcech známých a jasných a hlavně nic neříkajících o něm, domnívá, že má nárok radit cizímu manželovi - cituji - Být jejím mužem, hodně bych zbystřil a radši bych vyřešil majetkové záležitosti, dokud je čas. A pak bych od této ženy utíkal jak zajíc před liškou a ženu, která by mohla být jeho dcerou, nazve stárnoucí a nudící se.

Možná přijdu na to, že vůbec není o mužích a o ženách, o mládí nebo o stáří, ale o tom, že je důležité vidět si dál než na špičku nosu a že platí krásné úsloví, které jsem si před několika dny přečetla v MF - Nemůžeš-li pomoci, nekopej. Snažím se tím řídit.

    Foto stárnoucí ženy z lońského roku

aneb Lepší už to nebude.