Jakou potvoru? Myslíte jako sebe????

Víte, paní autorko, co je na těch maminkách nejhorší? Že se snaží synáčkům pomáhat i tehdy, když ti o to ani trochu nestojí.

"Mami, uvědom si, že jsem už dospělý. Své problémy si chci řešit sám." "A jak bys to řešil? Co bys jí řekl?" "Řekl bych jí přesně to, cos jí řekla ty, když jsi ji proti mé vůli a bez mého vědomí telefonovala." "Tka, vidíš. Sám bys jí řekl totéž, tak proč mi vyčítáš, že jsem jí zatelefonovala já a že jsem jí to řekla já?"

A prostě nepochopí (nebo pochopit nechce a předstírá, že to nechápe), že jí nevyčítám, co řekla, nýbrž to, že to nenechala říci mne. Vůbec mi nevadí, když plácne nějakou hloupost, s kterou nesouhlasím. To mohu klidně říci: "Hele, to je názor mé mámy, já mám jiný názor.". ale když plácne názor, který také sdílím, a já ho potom obhajuji, tak slyším: "No jo, to známe. Synáček opakuje názor své maminky."

Je mnohem snazší si vydupat své postavení proti někomu, kdo se snaží člověka ovládat, než proti ustarané mamince. Když diktátorovi řeknete, že buď k vám bude přistupovat jako rovný k rovnému, nebo uděláte konec našim stykům, tak to většinou vezme na vědomí.  Ale ustaraná maminka to stokrátslíbí a tisíckrát poruší. "Ty nejsi matka, takže bys nikdy nepochopil, co se v mateřské duši děje. Měla jsem o tebe strach."

Někdy sám sebe nechápu, že jsem svou matku v mládí nezabil.

Až jednou jsem tomu udělal ráznou přítrž. To už jsem byl ženatý a bydlel jsem mimo  původního domova. Vlakem jsem jel do města, kde i nadále po mém odstěhování bydleli mí rodiče. Vyndal jsem 1000 Kč bankovku, položil jsem ji na stůl a úmyslně jsem rozbil skleněnou výplň dveří. A řekl jsem: "S Janou jsem se oženil já a ne ty, takže já s ní budu řešit problémy našeho soužití. Nezajímá mě, co jsi jí řekla. Buď jsi jí řekla nějakou hloupost a potom ta hloupost neměla být řečena vůbec. Nebo jsi měla pravdu a potom jsem to měl říci já. Za těch tisíc korun si nechte ty dveře zase zasklít." A od té doby byl klid, dokud mi Jana ve věku 33 neumřela (za což nikdo nemohl).