Nepatříme mezi chataře ( nemáme chatu), ani trempy ( pod širák mě nikdo nedostane), přesto máme svojí " osadu" a v ní postel (manželskou), kuchyňku a dokonce i koupelnu.
Ano, máme karavan. Každé jaro ho vytáhneme z garáže, odvezeme na břeh Rozkoše, uklidíme ho, přivezeme ledničku, nádobí, jídlo a užíváme si. Máme místo za hráze, což zaručuje čistou vodu minimálně do půlky srpna, jsme pod borovicemi, takže ve stínu, třicet metrů od nás dva tenisové kurty, hřiště na beach volejbal, o kousek dál ohniště. Pohoda a klid.
Každé jaro proklínáme sami sebe, protože jsme na podzim opět neudělali to, co bylo potřeba. Vždy plánujeme, jak karavan uklidíme včas, zkontolujeme eventuální díry, odvozíme čaje, sušenky, polštáře, umejeme předsíň. Každý rok karavan uklízíme na poslední chvíli, většinou v dešti a to tak, že ho zavřeme, převezeme a je to.
Letos bylo dlouho ošklivě a tak jsme se do jeho odvozu na Rozkoš vrhli až minulý týden. Manžel ho ve středu převezl a v sobotu ráno jsme se při vidině krásně stráveného víkendu rozjeli směr přehrada.
Nadšení nás přešlo při otevření dveří.
Měli jsme návštěvu.
Myš, myšáka, možná celou rodinu.
Kdo to nezažil, neumí si to představit. Sežrali matraci, polštáře, papírové pytle. Vlezli do uhlí na grilování, igelitových tašek, skříňky s věcmi na sport, chutnali jim batohy, vaky na rakety, knížky, péřové spacáky, sedáky na lavičku, potah na manželovo oblíbené polohovací křeslo.
Nejdříve jsme to brali s humorem. Po několika hodinách vyndávání věcí a zjišťování škod nám humor docházel. V jednu jsme si šla lehnout na sluníčko a doufala, že i můj muž na chvíli přestane.
Ale to ne. Byl v ráži. Znáte to. Nedá vám to. Nemohla jsem jen tak ležet, když on uklízel.
" Nemůžeš si dát chvíli pauzu?"
" Ne, ale ty si klidně lehni."
" Jasně, aby tu všichni viděli jak ty makáš a já se válím."
" Co ti vadí?"
" Nic, ale chci se chvíli opalovat."
" Tak si klidně lehni."
" Jasně, aby všichni ......."
Napětí stoupalo.
Nemám ráda umělá koupaliště, bazény 20x25 metrů plné lidí. Ráda plavu dlouho a daleko. Ráda ležím v tichu, ráda si čtu v houpací síti pod stromy. To, že můj manžel má karavan na tomhle krásném místě, bylo při našem seznamování obrovské plus ( pro něj). To, že tenhle způsob trávení víkendů miluju, bylo plus pro mě.
Nesnáším pavouky. Bojím se jich. Snažím se toho zbavit, nevřískat, neutíkat.
První léto, které jsme s mužem spolu trávili, každého pavoukovce v mé blízkosti rychle zlikvidoval.
Další léta sice s povzdechem, ale přece, taktéž.
Čeká na nás poslední skříň. Skříň plná manželových kabátů ( stoletých, vojenských,maskáčových ).
V rohu velká pavučina. V pavučině velký pavouk.
" Vyluxuješ ji nejdřív?" říká můj drahý.
" Nemůžu, je tam pavouk " zhodnotím.
" Tak ho vyluxuj taky" ozve se má polovice a zapaluje si cigeretu.
" Nevyluxuju, pak vyleze ven a budu ho mít doma" protestuju.
" Bože, a to chceš být v přírodě " pronáší můj muž tónem, který nesnáším.
A mně rupnou nervy. A ječím.
" Chceš pravdu? Nechci. Nechci bejt v přírodě. Nechci každý jaro vymetat pavučiny a bát se jít čůrat. Chci chodit v dlouhých šatech a na podpatcích. Chci bejt v hotelu u moře a mačkat se s turistama v bazénu. A pít koktejly a jíst zmzlinu místo chytání ryb. Je ti to jasný? "
" Takže ty si celou dobu lhala?" zírá na mě. " Jo " trvám na svém.
Nemluvíme. On vyhodí pavouka, já vyluxuju kabáty. Kapsy mají plné žaludů (myšky) a ožrané rukávy.
" To se musí vyhodit. Jsou prožrané od myší " říkám.
Manželovi krvácí srdce. Přišel o iluze o své ženě a ještě o své milované hacafraky. Hacafraky, které neměl za deset let na sobě. Souhlasí s tím, že je vyhodíme.
"To máš za to", říkám si v duchu. Vyhrávám. Díky myši jsem dosáhla toho, že se konečně zbavíme kupy hadrů.
Máme čistý a prázdný karavan. Vydezinfikovaný. Přichystaný na další víkend.
Jedeme domů. Máme hlad. Jdeme do pizzerie. Po pořádném přídělu sacharidů a tuků se začínáme usmívat. Po kávě a poháru se nám naše hádání zdá malicherné a naštvání z myší je pryč.
" Mám to tam ráda" říkám já.
" Já mám rád Tebe" říká mi můj muž.
Léto budiž pochváleno.
Navzájem si slibujeme, že na podzim karavan pořádně uklidíme a zalepíme každou skulinku a nachystáme pastičky ...
Oba tomu věříme.
Krásný červenec !
Moje další články - http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/338672/Beh-starnouci-zeny-aneb-Proc-beham.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/347609/Ty-dulezite-veci.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/341896/Co-chci-od-Chlapa-ja.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/338673/Ja-a-muj-bratr.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/337611/Definuj-co-je-Laska.html
