Včera jsem měla hvězdný den. Byla jsem fotit pro média. Tedy, fotili mě. Jako hvězdu.
Ve čtvrtek jsme předali Hrozinku. V pátek jsem truchlila. Taky jsem prala a vytírala a vařila a zírala do počítače a laškovala s VK ( ne Václavem Klausem ) a upekla buchtu. V sobotu jsme jeli na školení a mluvili s budoucími pěstouny a odpoledne k nám přijeli naši přátelé, pěstouni současní. V neděli jsem spala do desíti a pak jsem rychle začala vařit oběd, na který jsme pozvali rodiče Džefriho. Přijeli ve chvíli, kdy kuchyń vypadala jako po výbuchu, karlovarský knedlík se nevešel do hrnce, játrové knedlíčky se rozpadaly a maso bylo tvrdé jako beton - asi stará kráva. Džefri je nádherný a rozkošný a taky pěkný prudič, umí se krásně vztekat a krásně smát a tak jsem si ho mazlila a maso v troubě začalo prakticky hořet a můj manžel kroutil hlavou a říkal no, jo, to je prostě Marcela. A když odjeli, tak jsem brečela, protože mi bylo smutno, protože bych chtěla mít byt plný dětí a chtěla bych, aby ty naše nerostly a aby tu s námi byla Pavla a můj muž říkal Tobiášová neřvi a a poď ke mně, máš nějaké manželské povinnosti a tak jsem šla a splnila je ( na jedničku, jak jinak) a pak bylo najednou pondělí ráno a autobus do Prahy mi jel za čtyřicet minut. Stihla jsem si umýt vlasy a vyčistit zuby a to bylo všechno, koneckonců pravá hvězda se nemusí nijak líčit, vždycky vypadá dobře.
Vizážistka mi říkala, že mám krásnou pusu a krásné vlasy a nanesla na mě asi tunu různých líčidel a stylista mi oblékl šaty, do kterých by se sama opravdu nenavlékla, takové bílo modré květované a já se koukla na cenovku a říkala jsem si, no jo, jsem opravdu důležitá. Stylista je zapnul a já nemohla dýchat. Fotograf si na mně dělal nějaké světelné testy a někdo mi upravoval vlasy a stříkali na mě lak a taky mi najednou nějaké slečna lakovala nehty a jeden mladík mi obouval vysoké boty asi o dvě čísla menší než mé nohy....
Všechno to trvalo strašně dlouho a já si vzpomněla na sobotu, jak u nás byla Verča s čerstvě narozeným odloženým miminkem a Radka s chlapečkem, který v jejich rodině začal ve svých dvou letech po týdnu konečně chodit, a taky na Lenku, ti teď mají kluka pětiletého, nemá zoubky a bojí se chodit na záchod a maluje jenom černou barvou a hlavou mi běhaly další příběhy dětí, které zažily za svých pár let života víc bolesti a strachu než my shromáždíme do důchodu a fotograf říkal, ať se přirozeně směju a pustil hudbu a pak mi nasadili uši.
Ano, uši. Takové ty mickymousí.
To abych náhodou nezapomněla, že i když mě fotí jako hvězdu, i když mě pozvali do rádia a možná se mnou udělá rozhovor dokonce i televize, o mě vůbec nejde. A že se nic nesmí brát úplně vážně. Ani hvězdná kariéra.
Mám to štěstí, že můžu dělat to, co mě opravdu baví. Snad jsem dostala i trochu toho talentu, abych zaujala ty, které by jinak třeba ani nenapadlo, zamyslet se nad tím, jak žijíí děti, které neměly štěstí na rodiče.
Ale ano, jsem sebestředná a samolibá. Dělá mi radost, když mě chválíte. Ráda se líbím. Nestydím se za své lojovité boky (jak trefně poznamenal jeden diskutující nad mými fotkami).
Jo jo, užila jsem si to, být za Hvězdu - a teď zpátky na zem. Krásné pondělí !!!
