Novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, která platí od prvního ledna letošního roku a na jejímž základě vznikl institut profesionálního pěstounství, vzbudila silné reakce.
Pro všechny, kteří se obávali jejího fungování mám výbornou zprávu: novela funguje.
Naše rodina je toho důkazem. Jsem profesionální pěstounkou.
Díky novele je v našem státě k dnešnímu datu 127 přechodných pěstounských rodin, které buď mají, nebo jsou připraveny okamžitě přijmout dítě. Nejčastěji se jedná o odložená miminka. Biologická matka má právo své rozhodnutí si během šesti týdnů rozmyslet a pokud tak neučiní, miminko jde do adopce. Profesionální rodina se o miminko stará, zajišťuje různá vyšetření, shromažďuje informace. Po vytipování adoptivních rodičů je povinna miminko předat a to tak, aby žádná strana netrpěla ... miminko změnou prostředí a noví rodiče třeba nejistotou nebo stresem.
Do profesionálních rodin jsou dále předávány děti odebrané rodičům z důvodu zanedbání, týrání. Do jednoho roku by mělo být rozhodnuto, zda je jejich rodina uzdravena natolik, že se dítě může vrátit a nebo je určena náhradní rodina, kam je předáno. Pěstouni jsou povinni zajistit styk dětí s biologickou rodinou (neurčí-li soud zákaz styku) a v žádném případě nesmí jakkoliv biologickou rodinu soudit.
Já i můj manžel máme nepřímé zkušenosti s adopcí. V ústavech dětem nechybí pohodlí, jídlo, zdravotní péče. To nejdůležitější, co dítě potřebuje, jim ani nejosvícenější zařízení dát nemůže: toho jednoho dospěláka, který se objeví vždy, když je potřeba. Toho, který rozezná kdy pláču z hladu, bolesti nebo nudy. Toho, kdo mě vezme do náručí, kdykoliv potřebuju. Toho, kdo mě naučí milovat a spolehnout se na druhé. Toho, kdo mi dá do života jistotu a lásku.
Můj nápad stát se profesionální pěstounkou jsem rodině předkládala po kouscích. Už vyplnit dotazník sociálního odboru byl takový malý horor. Pak návštěva sociální pracovnice u nás doma s dalším dotazníkem, otázky na naše první lásky, na rodiče, školu, zprávy lékařů našich dětí, zprávy z jejich škol, výpis z rejstříků trestů, daňové přiznání ....
Naše příprava trvala víc než rok. Spousta psychologických testů a sezení u psychologů.
Školení musel absolvovat i manžel. Čtyři víkendy, od pátku odpoledne do nedělního oběda, jsme se zabývali sami sebou a dětmi, které potřebují pomoc. Poslouchali jsme věci, z kterých nám bylo zle. Týrání, zneužívání, chudoba, smrt, sebepoškozování .... Hráli jsme hry, s pomocí kterých se nám naši lektoři dostali až do nejniternějších zákrutů naší duše. Lépe to popsat neumím. Domů jsme jezdili úplně vyšťavení s čím dál větší jistoutou, že tohle je to, čemu se chceme věnovat. Že to má smysl.
Jsme připraveni přijmout miminko ihned po narození až po děti do osmi let, maximálně tři sourozence.
Byla jsem běhat, nebrala jsem telefon. Když jsem ho doma vyndala, našla jsem třináct nepřijatých hovorů.
" Prosím tě, kde zase lítáš," spustil na mě manžel.
" Máme chlapečka, včera se narodil, tři kila dvacet, pozítří si pro něj jedeme," vyhrkl.
Pokojíček jsme předělali v létě. Ale nákup oblečení a dalších věcí jsem nechala až na chvíli, kdy budeme vědět, jaké dítě k nám přijde. Spustila se lavina. Lahvičky, pleny, kosmetika, chůvičky, monitor dechu, dupačky, fusak ... Autosedačka, kruci, my ho nemáme v čem přivést, čepičky, dudlíky, zabalovačky...
Praní, žehlení, knížky o miminkách, já už si nic nepamatuju, budu to vůbec ještě umět? Zvládneme to? Co se pro nás všechno změní?
Ruším schůzky na příštích čtrnáct dní, naštěstí má partnerka v podnikání má pro můj nápad pochopení, podporuje nás. Byla jsem si jistá, že vše zvládnu. Přes den budu s dítětem, večer sednu k počítači. Najednou si jistá nejsem. Nemůžu spát. Můj manžel spí jak dřevo.
Mám ještě jednu velkou pochybnost. Dokážu přijmout cizí miminko za své? Dokážu mu dát to, co nejvíc potřebuje, lásku? Bude mi vonět, budu ho moc líbat jako jsem líbala své děti? Dokážu si ho přiložit k sobě tak, aby se cítilo v bezpečí?
Můj muž si vzal dovolenou, dcera přijela domů. Chtěli být u toho. K soudu jsme přijeli o dvě hodiny dřív, než jsme tam měli být. Papíry ještě nebyli nachystané. Šli jsme na oběd. Ani nevím, co jsme jedli.
V porodnici se na nás dívali zpočátku s despektem. Hlavní sestra přelouskala papíry a řekla:
" Tak si pojďte."
Zavedla nás za sesternu, kde bylo několik košíků se řvoucími miminky.
" Tohle je on," pokynula hlavou k jednomu z nich.
V košíku ležel krásný, úžasný, voňavý uzlíček. Moje obavy byly pryč. Vzala jsem ho do náruče a koukla na ty dva, co jeli se mnou, aby mi byli oporou. Oba měli slzy v očích.
" Tak si ho oblékněte, nakrmte a můžete jet," řekla sestra.
Tak jsem ho oblékla, nakrmila a jeli jsme. Jeli jsme domů.
