Hurá, je mi o rok míň .... ( a dodatek k letní výzvě)

Nedocvaklo mi to ani ve chvíli, kdy jsem si u jedné úžasné cukrářky objednávala dort. „ Co by na něm mělo být? Kolik ti bude?“ přišla otázka. „ Třiačtyřicet “, odpověděla jsem automaticky. Až doma, večer ve vaně, jsem se zamyslela. 

Nějak mi to nesedělo….

Narodila jsem se v sedmdesátém třetím, bude mi…

Teprve mi bude dvaačtyřicet!!!

Pro někoho malichernost, pro mě znamení osudu.

Je mi o rok míň, než jsem si myslela.

Jako kdyby mi Život říkal: Tak se ukaž. Už žádné výmluvy na čas. Tady máš navíc 365 dnů, dnů, o kterých sis myslela, že už si je prožila. Tak do toho.

Bude lepší? 

Loni na podzim, na mé narozeniny, promluvil můj táta, tak jak je jeho zvykem,ironicky a s vtipem, o svém zdravotním problému.

„ Buď mám příušnice, nebo rakovinu,“ řekl.

Vánoce jsme slavili všichni na chalupě. Když táta rozsvěcel stromeček na zahradě, pršelo.

Kecalka s Náfukou lítaly s prskavkama a ty jim nehořely.

Zpívali jsme koledy a na Nový rok si navzájem přáli hlavně zdraví. Myslím, že poprvé v životě s opravdovou pokorou.

V lednu jsme si pořídili psa. Tedy pejsánečka :-)

O jarních prázdninách se holky naučily lyžovat. V březnu jsem je začala brát sebou do sauny. Na rozdíl od nevychovaných dospělých, holky vědí, že v sauně se leží a odpočívá. 

V dubnu měl můj muž infarkt a Náfuka slavila deváté narozeniny.Střídala jsem návštěvy na onkologii s návštěvami na kardiochirurgii.

Květen jsem hodně probrečela.

Stala se ze mě nadšená chovatelka. Náš malý krásně roste a snaží se nás vychovat.

Tady je s maminkou a sestřenicí

A tady, o vteřinu déle,  už jen já ...

Léto bylo neobvyklé. Tak například takové to obyčejné koupání se s Kecalkou a Náfukou mění na boj o to, kdo z koho. V červnu jsem je celá natěšená vzala na přehradu a čekala nadšení.

"Tam v životě nevlezu," řekla první. " Já taky ne," řekla druhá. 

Nebudu popisovat způsob, jakým se mi podařilo změnit jejich názor. V polovině července už plavaly obě hezky od schůdků až k betonovým schodům. Začátkem srpna jsem dokonce začala pochybovat, jestli naučit je plavat  bylo to pravé ( to, když jsem se na chvíli začetla a zjistila, že ta tečka v dálce je jedna z nich). Koncem srpna už obě svorně nadávaly, že ubyla voda a hloubka na potápění je až daleko od břehu. Prakticky celé léto spaly pod stanem. Po setmění podnikaly výpravy po kempu a na louku a až dozadu k lesu... Poprvé v životě trhaly v lese borůvky, ochutnaly ostružiny.

Poprvé v životě šly horskou tůru, navštívily hrad, nosily dřevo z lesa. Chodily po zahrádce mých rodičů a s neskutečným zápalem zjišťovaly, že ředkvičky a kedlubny a pažitka a angrešt NORMÁLNĚ ROSTOU PŘÍMO TADY !!!

Manžel mi splnil přání a vzal mě do letního kina. Neodešli jsme z něj jen proto, že jsme pořád čekali na to hlubší poselství...nepřišlo.

Vynahradil my to dokonalým koncertem neskutečné Ivy Bittové na kouzelném místě (http://www.neratov.cz/poutni-misto/kostel-nanebevzeti-panny-marie/) a sledováním noční oblohy ...

Dále jsem skákala jsem na trampolíně a po louce válela sudy ( vůbec to není jednoduché tak jak to vypadá…), malovala temperkama  a sbírala jsem bylinky a zavařovala marmelády, třeba višńovou se slivovicí nebo jahodovou s rebarborou a taky jsem strávila týden na místě, kde nebyl signál a připojení k internetu, za to tam byli andělé.

Ke konci prázdnin jsme odjely na samotu do lesa a kousek za samotou jsme našly Ráj.

A pak ráj skončil, protože začala škola a protože v září to byl rok, co u nás holky jsou … ale to je jiný příběh.

A přišel říjen a já měla narozeniny. Dostala jsem úžasný dort, písničku, krásné kytky a rok života navíc. Chvilku jsem přemýšlela, že půjdu na plastiku. Střídavě jsem si prohlížela oční víčka, druhou bradu, zkoušela dát prsa do původní polohy a zatahovala břicho, prostě tak, jak to bývalo kdysi...

Nakonec jsem se rozhodla ještě jednou to zkusit a bojovat se stárnutím ne penězi ale tvrdou prací a disciplínou ...

Kdo ví, třeba bude líp :-)

Přeju krásný listopad