Hodinová manželka

Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem si četla časopis Vyrovnaný život. Článek o tom, jak přibývá lidí, kteří se rozhodli žít sami. Abych řekla pravdu, patřím k nim.

K čemu vlastně potřebujeme muže? Samy se umíme uživit, řídíme auta, kupujeme si domy. Viděli jste v poslední době některé erotické pomůcky pro ženy? Znáte snad nějakého chlapa, který vydrží vibrovat šest hodin v kuse?  A klidně přitom studit nebo hřát a třeba i blikat, podle toho, co si přejete? Nebo třeba Venušiny kuličky, které v klidu jen tak tlačí a při pomalém pohybu se začnou hýbat, kmitat, dokonce rotovat a čím se rychleji hýbete, tím víc se jejich kmitání zvyšuje ... no, může tohle s ženským tělem dělat nějaký chlap?

Já vím, muži nejsou jenom na vydělávání peněz nebo sexuální hry. Taky je občas potřebujeme na praktické věci, třeba výměnu oleje v autě, opravu kapajícího kohoutku nebo přestěhování těžké skříně. Jenže už i o tyto ženské potřeby je postaráno. Objednat si muže, který Vám v bytě opraví, co je potřeba a neremcá u toho, dokonce se i usmívá, je dneska úplně normální.

Ale co ti muži,kteří žijí sami? Jasně, o sex mají postaráno. Ale co to ostatní? To, co nabízí muži správná žena?

Byl to okamžitý nápad, ani jsem nepřemýšlela, jestli uspěju. Dala jsem si inzerát.

HODINOVÁ MANŽELKA : Dám Vám pocit, že jste šťastný. Postarám se o domácí atmosféru ve Vaší domácnosti. Můžete si mě najmout, kdy budete chtít.

První muž se ozval asi za týden. Dal mi klíče od svého bytu a přál si, abych na něj čekala, až přijde z práce. Seděla jsem na gauči a dívala se na Ulici. Vešel do bytu.

" Ahoj, máme něco k jídlu?" zeptal se.

" Ne, nestlihla jsem nakoupit."

" Tak si objednáme čínu?"

" Ty nevíš, že čínu nemám ráda?"

" Tak co by sis dala?"

" Nic, držím dietu a neruš mě, vídíš, že se dívám na televizi."

" Tak já jdu za klukama," řekl a třísknul dveřmi. Pak jsem měla podle jeho pokynů počkat dvacet minut, až skončí seriál a začít mu volat na mobil a chtít, aby už šel domů. 

Pokud se Vám to zdá zvláštní, nedivte se. Pán byl půl roku rozvedený a občas se mu zastesklo po jeho bývalé ženě. Tak jsem měla za úkol připomenout mu ji ... 

Můj druhý zákazník byl pohledný, hodně bohatý muž. Uháněla ho spousta ženských a on se bál, aby nepodlehl. Proto si mě najal. Slušně mi platil a tak jsem ai mohla krásně užívat. Zajistila jsem uklízečku, kuchařku, žehlící službu. Vždycky, když přišel domů, čekala jsem na něj v dokonale uklizeném bytě a u prostřeného stolu. Vyprávěla jsem mu, jak jsem byla na manikůře, v posilovně, na golfu, co říkala Eva a co Iveta. Poslouchal mě, najedl se a pak šel spát, protože byl unavený. Jednou za týden jsem mu jeho zaneprázdnění vyčítala. Chtěla jsem, aby se mi víc věnoval. Aby se mnou šel třeba na diskotéku. To se mi pak dal svojí prémie, abych si koupila něco hezkého na sebe.

Bohužel jsem o něj přišla. Jedna z jeho obdivovatelek ho přesvědčila, že mu bude lepší ženou než já. No, třeba se někdy ještě ozve. 

Na Štědrý den si mě najala maminka pětatřicetiletého počítačového experta. Chtěla si po letech užít Vánoce podle sebe, jen se svým mužem, bez jejich syna. Dokonce mu i koupili byt. Chtěla, aby se kluk začal rozhlížet kolem sebe a našel si manželku. Nevím, jestli jsem k tomu nějak přispěla. Nejdrřív jsem chlapíka donutila jet do obchoďáku, koupit mi dárek. Potom jsme se pohádali u kupování stromečku, on chtěl borovici, já smrček. Při placení vánočních ozdob se ošíval, když jsem mu po bytě lítala s hadrem, tak se čertil a potom,co jsem mu na monitor stříkla Iron, tak na mě dokonce řval. K večeři jsem udělala kapra, kterého on nejí. Jeho maminka mu vždycky dělala řízek, řekl mi. Tak se vrať k mamince, odpověděla jsem mu já. No, a bylo to. 

Na můj zatím poslední kšeft mě taky najala žena, tentokrát manželka. Měla pocit, že jí její muž už vůbec nevnímá. První den si vůbec nevšiml, že místo ní sedím v obýváku já. Přišel domů, ohřál si guláš ( uvařila ho ona), talíř nechal na stole, přepnul si televizi na rybářský kanál a usnul. Druhý den se vše opakovalo, až na to, že jsem uvařila já - rýžový nákyp. Při přepínání televize na program o tichých bláznem mi řekl, ať už takové blafy nevařím. Třetí den jsem mu nachystala talíř s uvařenou červenou řepou. Píchl do ní vidličkou a podíval se na mě.

" Proč mi to děláš?" zeptal se. " Co tě žere?"

" Zkus na to přijít," odpověděla jsem mu.

Prohlížel si mě. " Jsi nějaká divná. Koukám, že si přibrala. Myslíš, že za to můžu já ?" 

Jeho žena neumí křičet, tak jsem to vzala za ní. Ječela jsem na něj, třískala talířema a pak jsem se ( jako) odstěhovala k mamince. Po týdnu si pro ni dojel, přivezl ji i pugét růží.

" Hlavně se už nikdy neměn v tu saň," poprosil jí, když se spolu vrátili domů.

" Uvidíme," slíbila mu.

Mé podnikání se dobře rozjelo. Mám diář plný další dva měsíce. Někdy bývám unavená. A taky trošku smutná. Někdy, ale opravdu jen někdy si říkám, jaké by bylo, někoho mít. Nějakého muže. Jestli to vůbec jde, žít s někým na stálo a nechtít přitom být někde jinde a s někým jiným. Vážně nevím...