Našemu prvnímu svěřenečkovi je už rok a půl. Má tu nejlepší rodinu, kterou si dítě může přát. Jeho maminka ho za rok a tři měsíce, co ho má doma, neopustila na víc než dvě hodiny.
Ten den, kdy se na malého přijeli poprvé podívat, nikdy nezapomenu. Volali mi z kraje, že pro něj mají vybrané zájemce. Ano, zní to strašně, jako by byl malý nějaké zboží. Zavolala jsem to ihned manželovi do práce a ten se během hodiny vrátil domů. Věděli jsme, že se to stane. Chápeme smysl přechodné pěstounské péče a počítáme s tím, že dítě, které máme doma budeme předávat. Stejně to strašně bolelo.
Přijeli manželé, kteří se několik let marně snažili o potomka. Viděli malý tříměsíční uzlíček. Žena byla úplně bez sebe, malého jsem doslova vrazila do náruče pánovi.
A stal se zázrak. Ti tři se na sebe navzájem koukli, malý chytil pána za prst a bylo to. Od té chvíle, po dobu tří týdnů, jsem Džefrimu vyprávěla o tom, že už má mamku a tátu. Taky pejska, babičku a dědu. A tetu, strejdu, sestřenice, bratránky...Rodinu.
Měsíc po předání jsme za ním jeli na návštěvu. Nepoznal nás. Když jsem si ho chtěla pochovat, spustil řev.
Z maminky a tatínka Džefriho se stali naši přátelé. Navštívili jsme je o Vánocích, dostali skvělý oběd. Džefri seděl na autíčku, odrážel se nohama a dokonce mi dojel dát pusu. Přitulil se ke mně a já si ho pomačkala. Celou dobu jistil pohledem svojí mamku s tátou.
Džefri má album plné fotek. Jsou tam obrázky z porodnice, kdy byl ještě bezzejmený. Jsou tam fotky z prvního koupání, prvního výletu. Jsem tam já, můj manžel, naše děti. Pak se objevuje máma a táta. A příběh pokračuje, přibývají další lidé.
Džefrimu maminka vypráví pohádku o tom, jak si ho vybrali. O tetě a strejdovi, u kterých nějakou dobu pobýval. Nejsme bezejmenné tváře, jsme skuteční. Jednou zjistí, že jeho příběh je odlišný od příběhu jiných dětí. Bude se muset vyrovnat s tím, že se své mamince nenarodil.
Jsem si jistá, že v té době bude vědět, kam patří. Že bude chápat, že láska a pozornost je důležitější než biologie.
Pořád mě překvapuje, jak je láska bez hranic. Jak roste bez toho, aby něco vytlačila. Miluju Džefriho, miluju Hrozinku, miluju všechny děti, které mi prošly životem.
Džefriho maminka s tatínkem nám při předávání strašně děkovali.
Já jim budu děkovat celý život.
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/379118/Ja-pestounka.html
