Devětadvacátého října mám narozeniny.Dopoledne jsem trávila v úžasném designovém prostoru, v krásné budově s dokonalým výhledem z terasy, ve společnosti úspěšných žen a jedné Madam, která se ostatním snažila přiblížit vizi své společnosti.
Přestalo se jí totiž dařit a ona hledá cestu jak dál. Zám její příběh. Od nadšené podnikatelky k vyhořelé ženské, která kope kolem sebe. Přišla o spolupracovníky, o přátele.
Teď se snaží najít si nové. Sluší jí to. Má dokonalý střih vlasů a je výborně oblečená. Má takový ten americký úsměv, který jí nikdy neopouští, dokonce ani tehdy, když by měl. Když vám totiž někdo říká, že jste se za ty roky stala sadistkou, ponižujete druhé, neberete na nikoho ohledy, bezohledně rušíte termíny a měníte zadání úkolů, když si na Vás stěžují Vaši klienti, zákazníci, kteří Vás živí, když máte pocit, že všichni okolo jsou hloupí, líní a neschopní, úsměv by měl zmizet a tvář by měla dostat zadumaný výraz.
Popřemýšlet o tom, by to chtělo. O tom, co mi říkají druzí.
A tak jsem si dala první dárek k narozeninám: dovolila jsem si odejít.
Hle, je mi jedna čtyřicet a konečně se mám natolik ráda, že o tom, s kým budu trávit čas, si rozhoduju sama.
Sama za sebe, celkem příjemný pocit.
Jela jsem za svou dcerou. Bydlí v Praze od patnácti, v takovém starém domě poblíž Václaváku, v malém bytě - typický studentský privát. Popřála mi, dala dárek a vytáhla pět různých kousků dortů. Perníkový, čokoládový, malinový, smatanový a karamelovopomerančový. Zalezly jsme si do postele a zkoumaly chutě jednotlivých kousků. Dokonalé odpoledne. Odpoledne s mojí malou ( je jí dvaadvacet ), s výborným jídlem ( celkem těžko v žaludku a asi desettisíc kalorií), v leže ( uf ) a s vypnutým telefonem ( můj čas, můj den, moje narozeniny).
No a večer přišlo to, proč jsem místo toho, abych byla na své narozeniny doma, bloumám po Praze.
Simonin křest knížky NAJÍT SVÉTLO VE TMĚ.
Probrečela jsem ho. Z párty poté jsem nenápadně zmizela a četla si v Mekáči na Černém mostě tak dlouho, dokud pro mě nepřijel odvoz. JO, ta divná ženská v rudých šatech a botech na podpatku bulící si do kafe, to jsem byla já.
Simona to dokázala - napsala knížku pro svou dceru, pro Barču, Barču, které zemřela na maturitním plese. Simona není spisovatelka a podle mě psaní není to, čemu by měla dávat energii.
ALE: knížka je úžasná. Je přesně taková, jako její autorka - tvrdá, křehká, přebíhající z jednoho místa na druhé, překvapivá, dojemná, bolavá, nadějná, smutná, paličatá...
Simona mi dala dokonalý dárek k narozeninám ( i když si ho původně dala hlavně sobě, narodily jsme se ve stejný den...) - dokázala nemožné.
Usmívala se, oblečená do růžové, dokonce i vlasy měla PINK ... I její úsměv byl " hraný", nastavený, prostě obličeji bylo přikázáno usmívat se - Simona se usmívala, tvářila statečně, stejně jako Madam z rána, ale tady ten úsměv měl smysl, ta statečnost k něčemu byla, tady se nebojovalo o prestiž, ale o přežití, tady se pomáhalo ze všech stran a ze všech směrů, do růžové oblečená Simona, statečná Štířice a konečně ženská a to nejen ve chvíli, kdy jí sedm lidí nese tašky ....
A já od pěti hodin odpoledne do půlnoci skrývala slzy. Patlala jsem v ruce kapesník a když se nikdo nedíval, tak jsem si otírala oči.
Druhý den jsem po návratu domů dostala od Toma, Kecalky a Náfuky tři slunečnice ( od zrovna přítomných dětí) a kytici tulipánů od manžela. Na konci října.
Před několika lety jsem stála na rozcestí - a rozhodla jsem se dobře. Vylézt ze své ulity, vypsat se ze svých pocitů, přestat dělat to, co mě nebaví a pustit se do něčeho neznámého a pro mnohé nepochopitelného.
Našla jsem své Světlo ve tmě ...
Děkuju za to.
