Pár faktů : spím nahá a se špuntama v uších, můj manžel trénuje mladé fotbalisty a můj syn hraje fotbal.
Já jsem sova, můj manžel skřivan. O víkendu jezdí kupovat housky a šunku a noviny, uvaří kávu a pak se mě pokouší dostat z postele.
Večer, když usne a já zírám do stropu, vylézám a píšu. Při psaní mi utíká čas jako při nečem jiném a tak zjistím po pár hodinách, že už jsou třeba čtyři.
Přesně takhle to bylo v sobotu v noci. Do dvanácti jsme se dívali na Zlo pod sluncem, úžasně zpracovanou detektivku od Agaty Christie, pak si spolu zalezli a když začal pochrupovat, vylezla jsem a šla k počítači. Spát jsem šla kolem čtvrt na pět a byla jsem úplně zblblá, když jsem slyšela Toma, jak se s manželem v kuchyni vybavujou.
Byla neděle, sedm ráno, ještě šero a já jim šla jako správná máma a žena popřát hodně štěstí na turnaji, kam odjížděli.
Šla jsem tak nějak podvědomě, to já totiž umím. Kolikrát s někým po ránu mluvím, někdo mi něco říká, já si něco napíšu a přitom to jde úplně mimo mě,vědomě o tom nevím.
Takže jsem nahá, se špuntama v uších prošla obývákem a kolem jídelního stolu, když jsem uslyšela hřmotný a hluboký hlas mého šestnáctiletého syna:
" BOŽE MAMI!"
Zastavila jsem se a myslím, že mi to trvalo alespoń minutu, než mi to došlo.
Nalevo u stolu dva, napravo na sedačce tři, celkem tedy pět Tomášových spoluhráčů.
Nevědomky jsem zařvala a pozadu jsem zacouvala zpátky do ložnice ( prostě i podvědomě vím, že zepředu vypadám líp než zezadu a předek už stejně viděli ) . Ve chvíli, kdy jsem za sebou zavřela, se ozval obrovský smích.
Většinu těch kluků znám tak od šesti. Naposledy jsem je viděla na diskotéce, kam jsme je šli zkontrolovat, frajery. Seděli u stolu každý s půlitrem piva ( to, že jim není osmnáct nechme v tomhle příběhu stranou ) a když jsme k nim přišli a manžel jim řekl ( ironicky a rozčíleně)
" Pánové, tak si dáme panáka, co vy na to ? " uklidńovala jsem ho a zastávala se jich, s tím, že je to jejich první a poslední pivo a že by šli určitě za chvíli domů, když je před zápasem.
Teď mám pocit, že už se před nima nemůžu nikdy ukázat.
Před chvílí mi volal manžel z toho turnaje, prý hrají všichni výborně, přestože, jak mu v autobuse svěřili, zažili po ránu obrovské trauma.
" Jak ti je, když Tě viděli nenamalovanou a rozcuchanou? " smál se.
" Proč máme pět puberťáků v neděli v sedm ráno v obýváku? " ptám se já.
" Protože raději chodí dřív, aby se náhodou nezpozdili a mně jich bylo líto, stáli na parkovišti a byli zmrzlí..."
" Ale pobavila si celej mančaft, miláčku" potěšil mě.
" Prý si vypadala jako náměsičná" dodal.
Jsem ráda, že se zasmáli a chci jim vzkázat - Pánové, zapomeňte na to, co jste viděli. Bylo by škoda, kdyby jste už takhle brzy pochopili kouzlo push-upek, stahovacího prádla a make-upu. Prostě zapomeňte.
