Diky!

Věřte, že to není zase nic, na co bych čekala já. Nejsem typ, který by se rád na něčem vyžíval. Jasně jsem starší než Vy, a tak se nabízí, že jsem z generace, která žila a vychovávala jinak. Ale není tomu tak. Mám hodně pochopení, ale...

Když se někdo stará profesionálně, tak od něj ten přístup prostě takový očekávám. A jistě víte, co je oblíbeným jidlem dětí (rajská, palačinky), takže Vaše obhajoba, jakkoliv ji chápu, neobstojí. Kdyby byly zvyklé jíst Brufen, taky jim ho dáte, abyste si je naklonila? Je hezké, že jste otevřená, ale má to ještě jednu polohu........s tím masoxem jste to taky netrefila. Pokud ho používáte v kuchyni,tak je to jasné - neumíte vařit.

A s tím bazénem? No, jasně, že bazén je dobře, ale ne tak jak jste to vylíčila. Nechat kluka třikrát jit ke dnu, a ještě ho tam chvíli nechat déle. A při první návštěvě.

Musím říct, že Vám bych nesvěřila ani psa. Ale je to jen a jen můj subjektivní názor.

Víte, ono si musíte vybrat. Buď pár hodin vařím vývar, nebo uvařím za 30 minut a jdeme ven. Vařím hodně, ráda a výborně, ale ve chvíli, kdy přijmu dvě děti, které vyrůstali bez jakéhokoliv řádu a prakticky na ulici, musím být s nimi, ne u sporáku. A začít soužití tím, že je budu nutit sníst to co nechtějí nebo je nechám o hladu, to opravdu nedělám. Kdyby znali rajskou a palačinky, to by bylo krásné :-). Ale nebojte, už to znají a dokonce vaří se mnou... A s tím bazénem? Trval na svém, že plavat umí a pak pochopil, že bude lepší poslechnout mě, dát si křidýlka a já ho časem naučím plavat bez nich... A to déle - to je nadsázka, opravdu nebyl v ohrožení. Mimochodem, jedna z nejlepších chovatelek psů u nás mi svého šampiona na hlídání dává, vždy když potřebuje, mám ho ve své péči - a ten náš je taky naprosto spokojený.

Velmi pěkně popsaná práce přechodného pěstouna. Bohužel i příchod dítěte do DD.

Vím jak to tam chodí, pracovala jsem také v jednom, ještě dříve, než jsem se stala pěstounem. Škoda, že není dost pěstounů pro všechny děti.

Zejména pěkně je popsané podávání hranolků s kečupem batoleti. A i návštěva bazénu, s ještě neznámými dětmi, mě zaujala....:((

Jinak pěkně napsáno, ale závěr mi trochu zvedl tlak - myslím, že by se paní Tobiášová měla na pár dnů do nějakého (nejlépe našeho) děcáku podívat, protože její emotivní výlevy nejsou založeny na faktech !!! Jsem členkou o.s. pro pomoc náhradním rodinám, dobrým pěstounům rozhodně fandím, ale nesnáším manipulativní zkreslování skutečnosti !!! Za 13 roků svého působení v DD jsem se s níže podsouvaným přístupem nesetkala, naopak - před příchodem nových dětí jsme seznámeni s jejich anamnézou, ze které kupodivu vycházíme v přístupu ke konkrétním dětem (mj. všichni máme speciálně pedagogické vzdělání a poruchy attachmentu nejsou pro nás neznámé). Oblíbené plyšáky dětem nevyhazujeme, ale balíme i na školu v přírodě. Šampon proti vším přiznávám používáme - tedy v tom případě, že děti mají vši. Večer po koupání pak zavedu děti na pokoj mezi stejně traumatizované děti, kde je dále traumatizuji zpěvem a společným čtením pohádek... Vím, není to rodina, ale není to ani ten hnusný ústav, jak paní Tobiášová popisuje (a světe div se, některé děti na nás vzpomínají rády a vracejí se za námi i v dospělosti, aspoň na kus řeči - a s některými se navštěvujeme i doma). Ale kdo chce věřit paní Tobiášové úplně všechno, prosím...

Vycházím ze skutečných zážitků - svých zážitků. Je fajn, že někde to funguje jinak - ale tam, kde jsem byla já, ne.

Jsi člověk se srdcem na pravém místě. Obdiv!

Odborníci si to neuvědomují proto, protože vše zkoumají odborně od stolu. Bohužel.

Musím se na Váš blog podívat více. Váš příběh Zbojníka a Berušky mě zaujal.

Víte, vzpomněla jsem si na Přelet nad kukaččím hnízdem. Tam je krásné slovo: institucionalizovaný. Tj. zcela sežvejkaný systémem, rezignovaný.

Osobně znám takové stavy z pobytu v nemocnici, dobrý psychický stav pomáhá i ke zlepšení ošklivých nemocí. Bohužel ne ve všech nemocnicích je takové prostředí, aby se k nemocnému dítěti či mladému dospělému chovali jako k lidské bytosti a ne k položce.