Mám to štěstí, že jsem poznala inteligentního, hezkého muže, který má titul Phdr, tudíž dosáhl vyššího vzdělání než já, pracuje víc než já, má tím pádem víc peněz, má jedno dítě a na rozdíl ode mne, je ženatý poprvé a stále.
Líbí se mi, jak mluví o své práci. Líbí se mi, jak usměrńuje své dítko, aby při obědě v reastauraci nerušilo ostatní. Líbí se mi, když vypráví o svých rodičích, a tom, jaké problémy měl na základní škole, o tom, co se navyváděl v pubertě. Věřím mu, když říká, že ho mrzí, že se svou ženou tráví málo času, protože je hodně v práci. V práci, která má smysl. Neumí zpívat a nerad tancuje. Potěšilo mě, že mi při našem posledním setkání dal pusu a při loučení podal ruku. Není moc takových lidí, s kterými bych si přála strávit víc času.
Na začátku svého života nestál na stejné startovní čáře jako já, do vínku dostal ( kromě svých vlastností) i závažný handicap : rodiče ho dali do dětského domova. Rodiče - Romové.
Zároveń měl i velké štěstí - paní, která v kojeneckém ústavu uklízela, nemohla mít děti. Do krásného, černookého kluka se zamilovala a v jeho dvou letech si ho s manželem adoptovala. Paní uklízečka, pán zedník, oba dva Romové.
Lidi často překvapí, že je Rom. Mě překvapilo, jak hodně překvapilo mě, že mě bude vzdělávat Rom.
Do vínku dostáváme temperament, nadání, barvu očí i část inteligence. Naše schopnosti stojí na základě vrozených dispozic a to nejpodstatnější, charakter, se utváří v průběhu našeho života. To, jaké máme dětsví, vzory, které máme kolem sebe, malé nespravedlnosti a to, jak se s nimi popereme ... to tvoří nás, naši osobnost.
Dítě, okolo kterého se nemluví česky, dítě, jehož rodiče neumí pořádně číst a nikdy nepracovali a pracovat nebudou, dítě, které cítí ve škole odtažitost a nadřazenost ostatních, takové dítě má jediný vzor - své rodiče. Nezbude mu nic jiného, než přijmout způsob jejich života. Romské děti musí dostat možnost uvědomit si, že můžou žít jinak, než jak je zvyklá jejich rodina. Že mají možnost žít jinak. Že není zbytečné se o to snažit. Že se na ně okolí bude dívat stejně jako na ostatní a nebude k nim přistupovat plné předsudků.
Starého psa novým kouskům nenaučíme. Souhlasím se současnou sociální politikou, s porodným pouze na první dítě, s dávkami vázanými na práci pro město ( vídám u nás zametat ty, kteří sedávali celé dny v hernách ...). Jsem pro povinný " předškolní rok" pro všechny děti. Zadarmo. Nejenom " černé děti " potřebují pomoc. Nejenom romští rodiče neumí dětem předat základní návyky. Naučit děti tomu, co je nutné umět před vstupem do první třídy, se vyplatí - a rodiče, kteří to neumějí, to děti prostě nenaučí. Motivovat je k chození do školy. Vysvětlit jim, že krást se nesmí. Potrestat rodiče, kteří je ke krádežím a záškoláctví budou nutit. Sponzorovat dětem ze sociálně slabých rodin obědy ve školních jídelnách. Pořádat pro ně odpolední programy.
Vím, že věci nejsou tak jednoduché, jak píšu. Taky vím, že se v noci bojím stejně, ať jdu okolo party Cigánů nebo bílých vyholených svalovců v kanadách. Vím také, že uspět jako Rom je v životě mnohem náročnější než uspět jako Čech. Ne kvůli genům, ale kvůli prostředí a předsudkům.
" My bílí " jsme přece vzdělanější, chytřejší, pracovitější. Pokusme se chovat správně. Začít můžeme u toho, že nebudeme psát nenávistné blogy a nebudeme z našich dětí dělat rasisty. Že pokud naše dítě bude chodit do třídy s malým Cigánem, a budou-li si rozumět, pozveme ho k nám domů. Nebudeme zatíženi předsudky a dáme dítěti šanci. Možná tím přispějeme k tomu, že z něho jednou bude řádný a pracovitý občan, tak jako my. Tedy, pokud takovými opravdu jsme.
