Díky přibývajícím blogům o běhání ( blogů mých "soupeřek" ), začínám pochybovat o svém zdravém rozumu. Kdyby šlo jenom o psaní, to bych byla v pohodě, vyhraju - nevyhraju, ale podmínkou získání hlavní ceny je proběhnout cílem desetikilometrového běhu - to půjde o to, zda doběhnu - nedoběhnu, hlavní cenou je pak start půlmaratonu - tak tam by ( v případě mé výhry ) šlo o to, zda přežiju - nepřežiju. Už jste někdy soutěžili o to, co Vás může zabít?
Ostatní blogerky popisují techniku běhu, to, jak běžely půlmaraton, nebo jak trénují s manželem. Já se v tomhle teple snažím pohybovat co nejmíň, příšerně se potím, piju litry vinného střiku a energii doluju ze zmrzlin.O běhání alespoň mluvím. Dech mi vyráží známá, které asi deset let závidím zadek a zároveň apetit – ujistí mě, že ani ona nemá figuru zadarmo a denně běhá patnáct kilometrů. Zírám.
Nejvíc mě ale překvapil jeden stárnoucí muž. No ano, nebudeme si nic nalhávat. Pokud já jsem stárnoucí žena, ty, Mirku, musíš být stárnoucí chlap.
V čtyřiceti sedmi zaběhl svůj první maraton. Už spojení zaběhl – a maraton je pro mě neskutečné.
A protože se s Mirkem známe hlavně ze společenských akcí, kde teče proudem víno a na stolech leží uzené, byla jsem strašně zvědavá, jak toho dosáhl a hlavně, jak to přežil.
Mirku, pokud vím, vždycky si hrál fotbal. A k fotbalu patří parta chlapů, pivo a buřt. Proč najednou běháš?
Potřeboval jsem být sám. Po utrápeném začátku trvajícím asi měsíc, se při běhu dostavilo skvělé uvolnění, bezvadný relax čili báječně pročištěná hlava. Začal jsem detailněji vnímat vlastní tělo.
Vnímat tělo ... hm. Co tvůj tlak, figura, výkonnost?
Nezačal jsem běhat kvůli shazování kilogramů …
Ale neříkej. Bříško už se ti pěkně rýsovalo.
.. přestože jsem to taky potřeboval. Hlavní motivací bylo zlepšení fyzické kondice. To víš, padesátka za humny. Nedávno mi lékař sdělil, že mám tlak jako vrcholový sportovec, což mě potěšilo.
A zadek taky, musím podotknout. Jak si spal den před maratonem?
Špatně. Vůbec. Říkal jsem si, do čeho jsem se to nechal navrtat. Respekt. Sžírala mě nejistota. Nejvíc jsem uběhl třiadvacet kiláků.
Jak se ti běželo?
Skvěle. Na sedmém kilometru mě z monotónního hltání kilometrů vyrušila krásná mladá dívka. Do bronzova opálená sportovkyně s blond mikádem mě doslova fascinovala. Vzpřímená postava ve fialovém tílku s odhalenými lopatkami doslova zářila mezi ztěžka oddechujícími běžci. Po pár stovkách metrů po jejím boku jsem nabyl dojmu, že právě její tempo je ideálním tempem i pro mě. Její kontrola pravidelně pípajícího chronometru na zápěstí po každém kilometru mě utvrzovala v dojmu, že má naběháno, a ví, co dělá. Naše pohledy se párkrát střetly. Usmáli jsme se na sebe. Běželi jsme vedle sebe nekonečných třiadvacet kilometrů. Sošná blondýnka byla nádherným rozptýlením, jehož zásluhou jsem přestával svoji mysl zatěžovat stresujícím přemítáním nad nekonečným počtem kilometrů zbývajících do cíle. Na třicátém kilometru jsem jejímu tempu přestal stačit. Metr po metru se začala vzdalovat, až nenávratně zmizela v nedohlednu. A já si nezapamatoval její startovní číslo. Nevím jméno a jelikož jsme spolu nepromluvili ani slovo, netuším ani zda byla Češka či cizinka...
Přišla krize?
Pak začalo trápení, které od pětatřicátého kilometru nezadržitelně spělo ke krizi. Spolkl jsem půlku banánu obaleného v soli a doufal jsem, že začne co nejrychleji působit. Křeče jsem se zbavil po dvou kilometrech útrpného indiánského běhu. V závěrečných dvou kilometrech jsem opět zabral. Křeč konečně definitivně odezněla a navíc mě vyhecovalo neúnavné skandování skvělých fanoušků.. Dobíhal jsem jako v tranzu, za cílovou metou mě objal Pablo Capalbo, zakladatel pražského maratonu. Nedocházelo mi, že jsem to dokázal. Vytáhl jsem z ledvinky mobil, Než jsem však stačil vytočit telefonní číslo, abych oznámil domů, že jsem ve zdraví doběhl, rozbrečel jsem se dojetím jako malý kluk. A to jsem už dlouho nebrečel.
Co dál - fotbal nebo běhání ?
Zjistil jsem, že čím jsem starší, tak tím víc potřebuju pomalejší rozjezd a dýl vydržím. Takže raději maraton než krátké sprinty.
Hm, to je jedna z výhod stárnoucích mužů. Mirku, půjdeš si se mnou někdy zaběhat ?
Nezlob se Marcelo, nepůjdu. Ale můžeme si zaběhat hned teď, teď mám čas.
Tak dík za rozhovor a jdem na to, ano ?
Já ze stoje, Mirek v kleče ...
I přes Mirkův rychlejší start vítězím v cíli já.
Někdo nám leze do záběru. Aha, to jsou Ti, kteří opravdu trénují... Od zítřka začínám taky.
Další články o běhání :
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/338672/Beh-starnouci-zeny-aneb-Proc-beham-I.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/351688/Co-mate-vsichni-s-tim-behanim-aneb-Proc-beham-II.html
