Běh stárnoucí ženy aneb Proč běhám I.

Doba, kdy mi k udržení formy a tudíž i postavy stačilo párkrát se během léta v tenisové sukénce líně napřáhnout za míčkem nebo se v bikinách tvářit, jakože hraju plážák, už minula. Není to tak dlouho, kdy jsem vydržela tancovat do rána na dvaceticentimetrových podpadcích na písničky Toma Jonese a pak jít do práce ( to byly časy). 

Dneska, když nespím osm hodin, bývám celý den práce neschopná a přes pytle pod očima nevidím na monitor. Večery trávím doma, sice příjemným povídáním se svým mužem, ale také s plným břichem, tu párečky a tu trochu tataráku, domácí rohlíky a med od včelaře ... " Nechceš kousek? " ptá se mě můj štíhlý sportovní manžel stojící u sporáku a smažící volské oko ...

Kdo by odolal ?

Život spořádané manželky mi kromě tvrdého spánku a hezkých snů přinesl pěkných pár kil navíc. Že už je to průšvih, jsem si uvědomila tak před rokem a půl, když jsem své lyžařské kalhoty natáhla sotva ke kolenům. Ano, bylo to po Vánocích a ano, ke konci roku jsem neměla na nic čas a jasně, na podzim jsme byli na kolech, ale na Moravě,  kde jsem vypila litry vína a slivovice a v létě jsme pořád chodili, ale hlavně na grilovačky a tam byla spoustu masa a klobás a sýrů ...

Bylo mi jasné, že se musím pustit do hubnutí. Ale jak?

Šla jsem na Zumbu a měla málem infarkt. Držela jsem dietu a infarkt ze mě měl málem můj muž.

Nesnáším posilovny. Upocené umělohmotné slečny, které tvrdí, že vepřové se dá nahradit sójou. Muži vydávající při zdvihu činky zvuky jako při souloži. Smrad potu a deodorantů. Umělé světlo. Puštěné televize s módní přehlídkou. Nic pro mě. 

Nakoupila jsem si desítky knížek a časopisů o dietách a cvičení. Založila Svůj sportovní deník. Rozhodla jsem se, že začnu běhat.

Leden : Kupuju si tepláky XXL a čekám na tmu, aby mě nikdo neviděl. Běžím k bazénu a zpátky (cca 800 metrů). Trvá mi to dvacet minut. Nemůžu popadnou dech a potím se. Za týden doběhnu kus za bazén, nahoru do kopce už sotva funím. Zpátky z kopce sotva lezu. Okolo bazénu se ploužím. Tři dny se nemůžu hýbat. Poslední den v lednu jdu J. naproti  do práce. Mám hodinu času, ujdu- uběhnu asi čtyři kilometry. Nabírá mě po cestě a musí mi pomoct vystoupit z auta.

Únor : Chodím za J. dvakrát týdně. Několikrát stíhám dojít až do cíle, je to šest kiláků. Všem říkám, že chodím běhat. Kdo mě zná, kroutí hlavou.

Březen : Obden ujdu - uběhnu celou trasu. Trvá mi to tak třičtvrtě hodiny. Snídám jogurt s banánem, obědvám maso se zeleninou, večer zeleninovou polévku. Občas se přecpu popcornem nebo čokoládou, pak je mi zle.

Duben. Zvážím se. Zjistím, že jsem nezhubla ani kilo. Brečím, zuřím a koupím si Rafaello. Celé ho sním. Střídám jiné trasy - za J do práce, někdy se otočím a běžím zpátky, jindy jdu k JZD a po lesní cestě nazpátek, doběhnu i do D. 

Květen - Stahuju si do mobilu aplikaci na běhání. Trasa 10,84 km, čas 1,32h. Měřím si tep. Maximálné tepové intenzity dosahuju prakticky ihned, když se trochu rychleji pohnu ... Jsem chcíplá, chcíplá, chcíplá ...

Červen - Střídám tepové frekvence, trasy. Nízkou intenzitu s vysokou, trasy - 6km, 8km, 10,84 km. Mám nové boty a elasťáky. Syn mi řekl, že v nich mám pěknou ránu. Doma už se nediví, když řeknu, že jdu běhat. Už se nemusím přemlouvat, abych vyběhla. Když potkám někoho známého, nedělám, že to nejsem já, ale s úsměvem zdravím.

V pátek jsem se přihlásila na běžecký závod We Run Prague na deset km. Mám strach. Mám strach, že budu nejtlustší, nejpomalejší, že nedoběhnu, že si udělám ostudu, že to vzdám, že se rozbrečím ...

Přihlásila jsem se, protože potřebuju nějakou motivaci, bič nad sebou, protože jsem zvědavá, jestli sama před sebou obstojím. 

Dnes jsem se po dlouhé době zvážila. Mám o tři kila víc, než v dubnu. Vyhrkly my slzy, ale už je to dobré.  Budu běhat dál, přestože zatím nehubnu ( jednou se to musí zlomit, ne ? ). Běhám, protože mě to strašně baví a je mi líp, než když jsem neběhala. Běhám, protože chci.

PS : lepší fotku nemám, ale možná je to dobře :-). Běhu zdar !