Všechno by bylo o tolik jednodušší. Jen se podívat do očí toho druhého a vědět. Vědět, co si o vás myslí.
Třeba váš natvrdlý podřízený, co pětkrát denně klepe na vaši kancelář a ptá se na zbytečnosti, podíváte se na něj a v jeho očích se bude zračit obdiv a respekt, který k vám chová. Nebo vaše manželka, když se vrátíte z hospody pozdě, její pusa říká: "Ta večeře je studená!", ale její oči křičí: "Miluji tě celým svým srdcem". Na všechny vaše nevyřčené otázky byste rázem znali odpověď. Lže mi náš povedený synek, když říká, že ty cigarety mu do tašky strčil kamarád ze srandy? Vážně se mu po mně stýská? Záleží jí ještě na mně?...Jeden pohled do očí a máte jasno. Ano, říká se - oko, do duše okno - ale vážně jsme schopni tak dobře číst v očích ostatních? A co je důležitější - chceme vůbec znát odpověď na otázky, které si v duchu klademe? Zamyslete se, vážně vás zajímá, jestli váš muž tu novou sekretářku přijal kvůli titulům před jménem nebo čtyřkám prsům? A co vy pánové, chcete skutečně vědět, o kom se zdá vaší manželce, když si v noci všimnete úsměvu na její tváři? Ne, jsou otázky, které nemá smysl pokládat. Ale pak jsou takové, které vás mohou osvobodit, roztavit řetězy, které vás drží spoutané a brání vám v rozletu. Jen je třeba si uvědomit, které z nich to jsou. A až na tohle přijdete, snad najdete dost odvahy k tomu, abyste je položili.
