Ze Šumavy na čínsko-rusko-severokorejský konec světa do NP sibiřských tygrů

V Číně budují největší systém ochrany přírody na světě. Mají 5 nových národních parků, které jsou větší než všechny americké dohromady. Byl jsem v každém z nich. Nyní tedy za tygry na čínsko-rusko-severokorejské trojmezí.

Díl 1. – příroda

Od Šumavy k Mandžusku
Když jsem před lety pracoval jako koordinátor Biosférické rezervace Šumava, netušil jsem, že mě jednoho dne ta samá myšlenka programu UNESCO „Člověk a biosféra“ – harmonie mezi člověkem a přírodou – zavede až na severovýchodní okraj Číny, tam, kde se potkávají hranice tří zemí: Číny, Ruska a Severní Koreje.

A přece se to stalo. V únoru, těsně před letošním čínským Novým rokem, jsem se ocitl v mandžuské ledové zimě, uprostřed divočiny, kde se toulají nejpozoruhodnější šelmy naší planety – sibiřští tygři a amurští leopardi. Tedy kromě medvědů, vlků a rysů. A přestože teploměr ukazoval minus patnáct, někdy až minus dvacet stupňů Celsia, měl jsem pocit, že jsem v srdci něčeho překvapivě hřejivého – pro mě dosud neznámého systému, který spojuje ochranu přírody, tradice místních obyvatel a moderní monitorovací technologie.

Moje fascinace čínskou přírodou trvá už dva roky a nabrala velmi zajímavý směr. Rozhodl jsem se poznat všech pět čínských národních parků, které byly založeny podle nového státního modelu. Každý z nich reprezentuje jiný typ krajiny, jiný ekosystém a jiný příběh – od vysokohorského národního parku Sanjiangyuan, jenž je 2,5krát větší než celá Česká republika, až po tropický deštný prales na ostrově Hainan v Jihočínském moři. Projel jsem přírodu Číny už docela obstojně. A právě letos v únoru jsem se ocitl uprostřed zasněžené a mrazivé tajgy v Národním parku sibiřských tygrů a amurských leopardů.

Čína dnes razí koncept „trvalé koexistence člověka a přírody“. Jak jsem zjistil během svých opakovaných návštěv a rozhovorů s místními lidmi, správci všech pěti národních parků i lesními úředníky v jednotlivých provinciích, tento koncept není jen hezkým heslem. Je to základní kámen celé současné čínské politiky ochrany přírody. A to se mi líbí. Tak jsem si vždycky představoval ochranu přírody a nacházel v ní smysl. Bývalo tomu kdysi i u nás, proto jsem tento obor vždycky miloval. Dřív. Dnes už je to u nás víc o ideologiích, než o ochraně. Snad to v Číně bez ideologie ještě nějakou dobu vydrží.

Právě v Národním parku sibiřských tygrů se ukazuje, že to nejsou jen slova – ale konkrétní činy. Základní myšlenkou biosférických rezervací UNESCO je přitom totéž: propojit ochranu přírody s každodenním životem místních lidí. Nechránit přírodu „proti nim“, ale „s nimi“. A přesně to jsem během své cesty do oblasti Hunchunu zažil na vlastní kůži. Podobně jako v jiných čínských národních parcích, nejvíc ve Wuyishan NP, který je právě také biosférickou rezervací a soulad ochrany přírody s místními pěstiteli čaje je až neuvěřitelný.

Tygrům na krvavé stopě, ... ještě že jsem ho nepotkal ...
Měl jsem štěstí – právě během mé návštěvy probíhala setkání mezi správci parku a obyvateli okolních vesnic. Byl jsem přizván a mohl tak naslouchat tomu, jak místní farmáři a pastevci mluví o svých zkušenostech se soužitím se šelmami, jako jsou tygři, leopardi nebo medvědi. A tehdy jsem pochopil, že příběh tygra je zároveň i příběhem člověka. Místní lidé zde žijí s vědomím, že se v okolních lesích pohybují šelmy, které mohou kdykoli napadnout jejich dobytek. Nejsou to jen hypotetické obavy – případy útoků na hospodářská zvířata se skutečně dějí. A přestože jsem se osobně setkal s lidmi, které medvěd zranil, i s těmi, kterým tygři zabili několik kusů krav, slyšel jsem místo zloby spíš přemýšlivost.

Správa parku zde zavedla systém kontinuálního upozorňování vesničanů na přítomnost šelem. Vše díky tisícům fotopastí, strážcům v terénu – a hlavně díky informačnímu systému přes aplikaci WeChat. Obyvatelé dostávají v reálném čase zprávy o tom, kde a z jakého směru se k jejich vesnici blíží tygr. Získávají tak čas na reakci – zavřít zvířata, zabezpečit hospodářství nebo alespoň zůstat ve střehu. Tento systém mě zaujal. Je to příklad toho, jak moderní technologie mohou posílit důvěru mezi lidmi a přírodou. Je to „živá koexistence“ – a byla velmi inspirativní. Vždyť i u nás na Šumavě se stále řeší, jak sladit ochranu vlků a zájmy obyvatel. Spíš se nám to nedaří než daří. V Číně, kde ochrana přírody nemá zdaleka tak dlouhou tradici jako v Evropě, mají ale zajímavý model. Díky komunikaci a transparentnosti dokázali vybudovat respekt k životu venkovských domorodců. A to navzdory tomu, že šrouby ochrany přírody utáhli opravdu fest. Navíc jsem zjistil, že systém odškodnění za ztráty hospodářských zvířat způsobené chráněnými šelmami je zde propracovaný a funkční. Když se stane, že domorodci přijdou o dobytek, stát a pojišťovna jim vyplatí částku odpovídající tržní hodnotě zvířete. To mi přišlo velkorysé a skutečně ve jménu ochrany přírody. U nás takový systém nemáme – kompenzace za zabité ovce vlky nebo rysy sice existují, ale rozhodně ne v plné výši tržní ceny. A ne vždy spolehlivě.

Zažil jsem i momenty, které se mi vryly pod kůži. Jednoho mrazivého rána jsme se vydali stopovat tygry a zamířili do lesa v oblasti poblíž Hunchunu. Pár hodin jsem sledoval mnoho různých stop ve sněhu – srnčí, jelení, divočáčí – všechny vedly k potoku, kam zvířata chodí pít. Ale stopy tygra nikde. Trochu mě to po dvou hodinách stopování frustrovalo. Až pak jsem něco objevil. Krev. Chlupy z vysoké zvěře. Kusy kůže. Tratoliště krve asi tak deset metrů čtverečních. Evidentně místo, kde šelma ulovila jelení zvěř. Zbytky srsti, stopy zápasu, ticho. Měl jsem husí kůži – nejen zimou, ale i respektem. To byl okamžik, kdy jsem pochopil, že tahle krajina patří šelmám. A že já jsem tu jen hostem. Sice jsme původně šli nadšeně sledovat stopy tygra a někde v koutku mysli jsem si představoval, jaké by to bylo potkat ho naživo – ale v tu chvíli, uprostřed lesa, krve a ticha, jsem si uvědomil, že jsem vlastně strašně rád, že jsme ho nepotkali. Nebylo to úplně příjemné procitnutí z bláhového snu.

Foto: Jiří Mánek - Krvavé stopy po lovu tygra uprostřed národního parku a stopa tygra.

Historie Národního parku sibiřských tygrů a amurských leopardů
Ještě v 90. letech minulého století bychom na čínské straně hranice napočítali pouhý tucet divokých sibiřských tygrů. Amurských leopardů ještě méně. Obě tato majestátní zvířata – největší kočkovité šelmy světa a zároveň jedny z nejohroženějších – tehdy čelila doslova poslední hodině. Ačkoli bývalo Mandžusko kdysi krajinou, kde se volně potulovalo přes tři tisíce tygrů, do konce 20. století se jejich populace smrskla na zlomek. Můžeme si jen představit, jak takový pokles vypadal – z rozsáhlých lesů, kde tygři dříve vládli, se staly fragmentované ostrůvky, přerušené těžbou, silnicemi a lidskými sídly. Není divu. Mezi lety 1949 a 1986 bylo v severovýchodní Číně vytěženo několik stovek milionů kubíků dřeva. Původní tajga se postupně rozpadla na izolované enklávy. Současně probíhala rozsáhlá kolonizace, výstavba dolů, železnic a zemědělská přeměna krajiny. Všechny tyto faktory přispěly k dramatickému úbytku velkých šelem. Lov, ať už trofejní, nebo z obav o hospodářská zvířata, udělal zbytek. Na přelomu milénia byl amurský leopard na pokraji vyhubení. V přírodě přežívalo zhruba jen 30 až 40 jedinců, většina z nich na ruské straně hranice.

Současná Čína však – na rozdíl od dřívějších dekád – obrátila směr. V roce 1998 zavedla celostátní zákaz komerční těžby dřeva a od roku 2015 se úplný zákaz vztahuje i na většinu provincie Ťi-lin. V následujících letech začala budovat první přírodní rezervace – nejprve Hunchun o rozloze 1087 km², následovala Wangqing, Laoyeling a další. Ty poskytly útočiště posledním šelmám i jejich přirozené kořisti – jelenům sika, srncům, divočákům. Přesto se ukázalo, že k efektivní ochraně nestačí jen vytvořit pár izolovaných ostrovů v moři civilizace. Tygr potřebuje prostor. Svobodu pohybu. Revír. A tak vznikla myšlenka propojit roztroušené rezervace v jeden rozsáhlý celek, který pokryje i migrační trasy těchto velkých kočkovitých šelem. V roce 2015 schválila čínská centrální vláda pilotní program nové soustavy národních parků. Jedním z vybraných území se stala právě oblast Dongbei – severovýchodní Čína.

V srpnu 2017 začala pilotní fáze. Uzavřely se doly, zrušily průmyslové podniky, odstranily ploty, provizorní budovy i domácí farmy. Z oblasti byly přesunuty některé osady. Park začal systematicky potlačovat pytláctví, obnovovat zničené biokoridory, budovat stanice pro přikrmování přirozené kořisti a navracet do krajiny život. Výsledek se dostavil záhy. Zatímco ještě v roce 2017 bylo v oblasti jen asi 27 tygrů, v roce 2021 jich bylo už přes padesát. A počty rostou, dnes na 70 jedinců. Populace leopardů se zvýšila ze 42 na více než 80. To vše za pouhé čtyři roky.

Oficiálně byl Národní park sibiřských tygrů a amurských leopardů vyhlášen 30. září 2021 a stal se součástí první pětice národních parků nového čínského modelu. Jeho hlavním posláním je ochrana poslední rozmnožující se populace tygra ussurijského a levharta mandžuského na čínském území. Park je v tomto ohledu skutečně unikátní – jde o jediné místo v Číně, kde tyto šelmy dosud volně žijí, loví a vychovávají mláďata. Správu území vykonává speciální Agentura pro národní park tygra a leoparda, podřízená Pekingské agentuře NFGA (National Forestry and Grassland Administration, česky Státní správa lesů a pastvin), která zodpovídá za veškeré lesy, pastviny, mokřady, ochranu volně žijících živočichů a národní parky v celé Číně. Už to samo o sobě ukazuje, jaký význam má toto území pro ochranu přírody v celé zemi.

Kde to vlastně je a jak vypadá příroda?
Národní park sibiřských tygrů a amurských leopardů leží na samotném východním okraji Číny, tam, kde se země noří do hlubokých lesů pohoří Čchang-paj-šan – v překladu „Dlouhé bílé hory“. Táhne se přes provincie Ťi-lin a Chej-lung-ťiang a svými hřebeny prakticky kopíruje státní hranici s Ruskem. Na některých místech je člověk doslova pár kilometrů od Severní Koreje. Rozloha parku je impozantní: 14 600 km². Pro lepší představu – to je přibližně jako Středočeský, Jihočeský a Plzeňský kraj dohromady. Krajina je tu hornatá, ale nepůsobí drsně – spíš jako mozaika zaoblených vrchů, hlubokých údolí a říčních niv. Nejvyšším bodem parku je vrchol Laoyeling (1 477 m n. m.), odkud se za jasného dne nabízí výhled daleko přes hranice. Nadmořská výška většiny území se však pohybuje mezi 300 a 1 200 metry. Pohoří Changbai zde vytváří zlomovou oblast mezi povodím řeky Tumen – ta tvoří část hranice s Korejskou lidově demokratickou republikou – a řekami směřujícími na sever do Ussuri, přítoku mohutného Amuru. Zvláštní geomorfologickou roli zde hraje horský hřeben Laoyeling, který se táhne rovnoběžně s ruskou hranicí. Právě on vytváří přirozený „koridor“ pro migraci šelem mezi Čínou a Ruskem – konkrétně ruským národním parkem Země leoparda.

Podnebí je zde drsné, ale stabilní. V zimě teploty pravidelně klesají pod –15 °C, ale i –30 °C. Led na řekách bývá běžně 50 cm silný. Léta jsou krátká, vlhká a překvapivě zelená. Ročně tu spadne kolem 600–800 mm srážek.

Lesy Národního parku sibiřských tygrů
Lesy Národního parku sibiřských tygrů a amurských leopardů představují jeden z nejvýznamnějších komplexů přirozených lesních ekosystémů v mírném pásu východní Asie. Pokrývají více než 93 % území parku a tvoří je převážně přirozené smíšené lesy. Jejich struktura je výsledkem složité sukcesní dynamiky, částečně ovlivněné historickým lesním hospodařením, v poslední dekádě ponechané samovolné obnově a přírodnímu vývoji.

V nadmořských výškách 300–1 200 m n. m. se vyskytují tři základní porostní typy:

1. Lesy s dominancí korejské borovice (Pinus koraiensis).
   Typické pro střední polohy a hlubší, humózní půdy. Jedná se o klíčovou dřevinu celé oblasti – dlouhověkou, s nepravidelným přirozeným zmlazováním, náročnou na světlo. Její šišky slouží jako potrava pro divokou zvěř, zejména medvědy a veverky, a zároveň umožňují výskyt mykorhizních hub, včetně vysoce ceněného houževnatce šupinatého.
2. Listnaté lesy s dubem mongolským (Quercus mongolica).
   Vyskytují se ve středních a nižších polohách, často ve smíšeném složení s břízou (Betula platyphylla), javory (Acer mono, A. pseudosieboldianum), lípami (Tilia amurensis) a jeřáby. Dub mongolský tvoří stabilní porosty s vysokou odolností proti větru, suchu i mrazu a přispívá k tvorbě pestrého bylinného i keřového patra.
3. Jehličnaté a smíšené lesy vyšších poloh.
   Nad 1 000 m n. m. nastupují jehličnany – zejména jedle mandžuská (Abies nephrolepis) a smrk mandžuský (Picea jezoensis var. microsperma). Tyto lesy jsou vlhčí, chladnější, s typickým mechovým podrostem a výskytem boreálních druhů kapradin. Stromový zápoj bývá hustý, přirozené zmlazení probíhá nerovnoměrně.

Po zákazu těžby dřeva v roce 1998 a úplném ukončení komerčního lesnictví v provincii Jilin v roce 2015 dochází k samovolné sukcesi a obnově původních dřevinných druhů. Ve více než 70 % plochy lze pozorovat nerovnověký, víceetážový porost, který je výsledkem kombinace přirozené obnovy, historické fragmentace a místního zásahu člověka. V některých částech přetrvávají antropogenní porosty – zejména s převahou modřínu daurského (Larix gmelinii) nebo topolů – které jsou však postupně přirozeně sukcesně nahrazovány cílovými druhy.

Zvláštní místo zaujímají tzv. mandžuské relikty – rostliny, které přežily třetihorní subtropy. Patří sem třeba rododendron daurický, žebrovice různolistá. A samozřejmě, nelze zapomenout na ženšen – posvátný kořen mandžuských lesů. Už za dynastie Čching se této oblasti říkalo „země ženšenu, sobolů a parohů“. Dnes už divoký ženšen prakticky neexistuje, ale pěstuje se na farmách a obchoduje se s ním dál – zejména v oblasti Yanbianu.

ženšen

Pravý ženšen (Panax ginseng):
Na snímku je zachycena celá rostlina pravého ženšenu – ikonické byliny smíšených lesů severovýchodní Asie. Dominantní jsou typické dlanitě složené listy s pilovitým okrajem, jasně červené bobule v okolí květního stvolu a charakteristický rozvětvený kořen, často připomínající lidskou postavu. Právě tento kořen, který zraje 5–7 let, je ceněn pro své adaptogenní a léčivé účinky. V oblasti pohoří Čchang-paj-šan (Changbai Shan) a v prefektuře Jen-pien (Yanbian) byl ženšen po staletí sbírán jako „zlatý poklad lesů“ a patří k nejvýznamnějším rostlinným symbolům čínské medicíny

Fauna
Podle údajů správy parku zde žije více než 350 druhů obratlovců, z toho přibližně 270 druhů ptáků, savců, plazů a obojživelníků. Dominantními tvory tohoto lesa jsou samozřejmě dva největší predátoři východní Asie – tygr ussurijský a levhart mandžuský, známější pod jmény sibiřský tygr a amurský leopard. Tito vrcholoví predátoři nejsou jen symbolem divočiny, ale i indikátory jejího zdraví. Kde přežívá tygr, tam je ještě funkční příroda.

Foto Jiří Mánek – Sibiřský tygr v Chovném parku sibiřských tygrů ve městě Harbin.

V samotném parku dnes žije přibližně 70 divokých tygrů a 80 leopardů, a jen v roce 2023 zde byla zaznamenána narození 20 tygřat a 15 levhartích mláďat. Vedle dvou ikon se v parku pohybují i další predátoři – rys ostrovid, který loví menší savce a ptáky, medvěd hnědý i medvěd ušatý – všežravci s širokým jídelníčkem. Nechybí liška obecná, jezevec a podle sporadických záznamů ani vlk, který se snad do této oblasti pomalu vrací. Zajímavostí je výskyt vydry říční v potocích a bažinách a možný návrat dhoula – červeného psa, který je v současnosti v Číně velmi vzácný.

Žádný tygr nemůže přežít bez potravy. A právě v tom tkví síla tohoto ekosystému – bohatství spárkaté zvěře. Mezi hlavní kořist patří jelen sika mandžuský, jelen wapiti (ušu), srnec východní a samozřejmě prase divoké, které tvoří významnou složku potravy, zejména selata. Jeden dospělý tygr potřebuje ulovit přibližně 50 až 60 kusů kopytníků ročně. Bez dostatečné potravní základny by nemohl existovat. A tak se v lese běžně potkáváte s krmelci pro zvěř. Ale ne proto, aby je pak myslivci a lovci mohli lovit jako u nás – lov je tu zcela zakázán. O zvěř se pečuje proto, aby jídelníček šelem byl co nejbohatší. Musel jsem se místy až smát; „oprašují a hýčkají tu zvěř, aby měli tygři co žrát“.

Ptačí království – milion kusů ptáků na jednom místě
Nedaleko města Hunchun se rozkládá unikátní, světově proslulý mokřadní komplex Jingxin. Na ploše přes 5 800 hektarů představuje jedno z nejvýznamnějších hnízdišť a odpočinkových stanovišť pro tažné ptactvo ve východní Asii. Mokřady leží v oblasti dolního toku řeky Tumen – právě zde se kříží jedna z nejdůležitějších migračních tras světa: východoasijsko-australská tahová cesta. Tato trasa propojuje arktický sever Ruska a Aljašku s jihovýchodní Asií, Austrálií a Novým Zélandem. Každý rok po ní migruje více než 50 milionů ptáků, včetně ohrožených druhů jako jsou jeřábi, kulíci, bahňáci, kachny a husy. A právě v Jingxinu si na své cestě dávají dostaveníčko. Dvakrát do roka se zde slétá až milion ptáků. Obloha se tehdy promění v živý, pulzující proud – stovky tisíc těl v letu zahalí nebesa do černavého šera. Zvuk jejich křídel a volání se nese nad krajinou jako dávná píseň divočiny. Je to pohled, který se vryje pod kůži – důkaz, že i v moderním světě může příroda zůstat velkolepá.

Biotop mokřadu tvoří mozaika vlhkých luk, rákosin, jezírek, aluviálních říčních niv a slatinišť, která poskytuje potravní nabídku i krytinu pro široké spektrum vodních a bahenních ptáků. Z ekologického hlediska je mokřad klíčový pro přežití populací druhů jako je jeřáb bílokrký, jeřáb mandžuský, orel mořský a orel Stellerův – predátor typický pro tajgový biom ruského Dálného východu. Vedle ikonických druhů zde hnízdí i desítky druhů bahňáků, kachen, hus a dalších brodivých ptáků. Celkem zde bylo potvrzeno přes 200 druhů ptáků, včetně mnoha mezinárodně chráněných taxonů dle CITES, IUCN a Ramsarské úmluvy.

Kromě toho v řece Tumen přežívá jeseter amurský – pamětník doby ledové – a horské potoky obývá lipan a pstruh.

Od seker a pil k práci strážců přírody: Ochrana přírody jako nástroj sociální politiky
Po desetiletí byla oblast Dongbei srdcem čínského dřevozpracujícího průmyslu. Od 50. let minulého století zde fungovaly státní lesnické podniky, které těžily obrovské objemy dřeva. Region si tehdy vysloužil přezdívku „dřevník Číny“. S reformou státní politiky a vyhlášením zákazu komerční těžby dřeva se však karty obrátily. Průmysl uhasl, pily ztichly – a příroda začala opět dobývat ztracený prostor. Pro tisíce lidí to ale znamenalo existenční zlom. Zanikly doly, lesnické osady a farmy i navazující dřevozpracující podniky. A právě tady vstoupil do hry nový koncept: ochrana přírody jako nástroj boje proti chudobě. Čínská vláda nejenže přísně chrání přírodní území, ale zároveň dokáže těm, kteří dříve na krajině záviseli, nabídnout novou, smysluplnou práci. Ze dřevařů se stali strážci, z lovců – pozorovatelé přírody. Z vesnic – opěrné body ochrany krajiny. Více než 8 000 lidí zde dnes pracuje pro Správu národního parku: jako ochránci přírody, strážci, pracovníci požární prevence, monitoringu, výzkumu nebo podpůrné administrativy.

Tato proměna není jen ekologická, ale i sociální. Lidé, kteří ještě nedávno žili na okraji společnosti, často bez pravidelného příjmu a bez naděje, se stali součástí systému, který má vyšší smysl – ochraňují jeden z posledních divokých domovů sibiřského tygra a amurského leoparda. Politika ekologické inkluze se zde ukázala jako funkční model: chudobu nelikviduje přerozdělováním, ale nabídkou práce, která je trvale udržitelná a společensky přínosná. Jinak je až neuvěřitelný jak Čína za posledních dvacet let provedla bezprecedentní historický výkon v oblasti snižování chudoby – jak podle vlastních údajů, tak podle mezinárodních organizací vyvedla za posledních 20 let z chudoby 800 milionů lidí. Je to k nevíře, ale je to tak. Mluvím s číňany a oni sami říkají, že jejich rozvoj je překontý. A ochrana přírody zde také odvádí svůj velký díl.

V oblasti je navíc povolen i omezený sběr tradičních lesních produktů mimo jádrové zóny parku – například léčivých bylin jako děhel čínský či lékořice, a také vysoce ceněných lesních hub. Nejznámější z nich je houževnatec šupinatý (Tricholoma matsutake), přezdívaný „songrong“ – houba s omamnou vůní a výrazným medicinálním účinkem, která se v asijské kultuře těší téměř posvátné úctě. Sběr těchto surovin probíhá ručně a pod přísným dohledem, což zajišťuje nejen ochranu přírody, ale i důstojný zdroj příjmu pro místní komunity.

Houževnatec šupinatý

Houževnatec šupinatý (Tricholoma matsutake, čínsky 松茸 – sōngróng) je ikonická a v Asii mimořádně ceněná houba, která roste v horských smíšených lesích severovýchodní Číny, zejména v oblasti Dōngběi. Vyskytuje se pod borovicemi a jedlemi na chudých, nedotčených půdách a nelze ji pěstovat uměle – jde o mykorhizní druh vázaný na symbiózu s kořeny stromů. Sběr probíhá výhradně ručně a je přísně regulován; hlavní sezona nastává v srpnu a září, kdy se sběrači vydávají do náročného horského terénu za „voňavou perlou hor“. Houba je proslulá svým komplexním aromatem s tóny koření, lesního mechu a ořechů a patří k nejdražším delikatesám – její cena může přesáhnout i několik set dolarů za kilogram. V čínské tradiční medicíně je sōngróng vysoce ceněn pro své protizánětlivé, antioxidační a imunostimulační účinky, které jsou spojovány s obsahem beta-glukanů, ergothioneinu, kyseliny linolové, mannitolu a fenolických sloučenin. Tyto bioaktivní látky podporují imunitu, snižují zánět, chrání buňky před oxidačním stresem a podle výzkumů mohou mít i protinádorový potenciál. V horských oblastech Dōngběi představuje tato houba významný zdroj obživy – místní vesničané ji sbírají a prodávají na tradičních ranních trzích, kde je předmětem živého obchodu i překupnictví.

Tam, kde se rodí slunce i nový vztah k přírodě
Jsem vděčný, že jsem mohl poznat tento drsný kout světa – mandžuskou tajgu, místo, kde jako první v celé Číně vychází slunce. Je to místo na samém okraji mapy, a přitom v samotném středu dění, pokud jde o vztah člověka a přírody. Kraj, kde jsou lidé tvrdí jako zima sama – a přitom srdeční, hrdí a pevně zakořenění ve své zemi. Kraj, kde člověk a tygr žijí bok po boku. Není to jednoduché ani pro jednoho. Ale je to vztah, který má v sobě sílu a naději. Krajina, která učí pokoře. Divokost, která inspiruje. Jsem za tuto zkušenost skutečně rád – protože právě tady, v mrazu, závějích sněhu a tichu hlubokých lesů, se rodí nový čínský model ochrany přírody. Model, který nesází jen na zákazy a ostnaté dráty, ale na respekt, technologie a soužití.

Kdyby vás to soužití zajímalo víc, v příštím pokračování se podíváme blíž na každodenní život lidí, kteří tu žijí. Ukážu vám příběhy farmářů, kterým právě tady – na trojmezí, kde se stýkají tři země a kde jsou na hranicích se Severní Koreou stále ostnaté dráty – tygr zabil krávy i koně. Lidi, které poranil medvěd – a přesto neodešli. Zůstali. Odolali. A dnes žijí v souladu s přírodou způsobem, jaký si jen těžko dokážete představit.

Chcete? Tak si počkejte na druhý díl mého vyprávění o Dongbei. A kdo by chtěl může tam se mnou vyrazit ... a nejen tam, ale i do osttních národncíh parků třeba za pandami, nebo za za gibony ...