Čínský Sanjiangyuan – po Grónsku a Bariérovém útesu třetí největší národní park na světě.

Vysoko v oblacích, kde se rodí tři nejvýznamnější řeky celé Asie, leží Národní park Sanjiangyuan – klenot Tibetské náhorní plošiny. Měl jsem možnost tam strávit týden a v nekonečnu si uvědomit malichernost našeho světa.

Vysoko v oblacích, tam, kde se rodí tři nejvýznamnější řeky celé Asie, leží Národní park Sanjiangyuan – klenot Tibetské náhorní plošiny. Měl jsem možnost zde strávit týden a znovu si uvědomit malichernost našeho evropského světa v porovnání s touto rozlehlou divočinou. Národní park o rozloze 190 700 km², tedy dvaapůlkrát větší než Česká republika, je domovem pramenů Jang-c’-ťiangu, Žluté řeky a Mekongu. Povodí těchto řek zásobují vodou téměř polovinu obyvatel Číny. Sanjiangyuan, třetí největší národní park světa, uchvacuje nejen svou rozlohou, ale i mimořádnou biodiverzitou a kulturním dědictvím tibetských komunit.

Foto: Tvář nekonečného NP Sanjiangyuan, je naprosto nezaměnitelná a fascinující

Z českého pohledu jde o oblast tak vzdálenou a neznámou, že působí téměř neskutečně – a právě v tom tkví její kouzlo. Krajina, kde se sníh, voda, obloha a ticho spojují v jediný celek, zanechá stopu v každém, kdo ji navštíví. Sanjiangyuan leží v provincii Čching-chaj na severozápadě Číny a jeho oficiální vyhlášení v roce 2021 bylo součástí ambiciózního projektu na ochranu ekologicky klíčových oblastí čínského vnitrozemí. Čína totiž buduje největší systém národních parků na světě, který má být dokončen do roku 2035 a bude pokrývat celkem 1,1 milionu km². Dosud vyhlásila pět národních parků – a já mám tu čest být jedním z prvních Evropanů, kteří navštívili jádrová území všech pěti.

Geografie a hydrologický zázrak Tibetu

To, co dělá Sanjiangyuan jedinečným, je jeho zásadní hydrologická role – i proto bývá nazýván „vodní střechou Asie“. Tato oblast tvoří klíčovou část Tibetské náhorní plošiny, kde se v nadmořských výškách mezi 4 200 a 5 300 metry nachází prameniště tří hlavních asijských řek: Žluté řeky (Chuang-che), Jang-c’ťiangu (Chang Jiang) a Mekongu (Lan-cchang Jiang). Každá z nich odvádí vody do jiné části kontinentu a dohromady vytvářejí povodí o ploše přes 5 milionů km². Podle údajů UNESCO tyto řeky zásobují pitnou vodou, zemědělstvím i průmyslem více než 1,9 miliardy lidí.

Sanjiangyuan je proto považován za klíčový hydrologický uzel celé Eurasie. Přestože zde roční srážky dosahují pouze 250–700 mm (podle lokality), až 70 % této vody se akumuluje v mokřadech, ledovcích a permafrostu – tedy trvale zmrzlé půdě. Právě tyto přírodní rezervoáry zajišťují stabilní a nepřetržitý přísun vody a dělají z parku doslova vodárenskou věž Asie. V obdobích sucha udržují průtok až 25 % vody v řece Jang-c’ťiang a až 50 % v horním toku Mekongu.

Podle údajů z monitorovacích stanic Čínské akademie věd zabírá Sanjiangyuan přibližně 15 % Tibetské plošiny, ale generuje až 40 % celkového povrchového odtoku celé oblasti. To podtrhuje jeho strategický význam pro jihovýchodní Asii – jak z hlediska hydrologie, tak i klimatické stability.

Foto: Všudypřítomné potoky v NP Sanjiangyuan sbírají vodu z ledovců a sytí tři nejdůležitější řeky Číny

Geologicky a klimaticky jde o mimořádně složitou oblast, kde hraje klíčovou roli permafrost. V Sanjiangyuanu pokrývá více než 70 % plochy parku a místy dosahuje hloubky desítek metrů. Funguje jako obrovský zásobník vody – v zimě ji uchovává v ledové formě a v létě ji postupně uvolňuje. Permafrost zároveň stabilizuje půdu a celou geomorfologii regionu. Jeho degradace v důsledku klimatické změny ale vede k propadům půdy, erozi a rozpadu ekosystémů.

Jedním z nejviditelnějších důsledků tání permafrostu je devastace infrastruktury. Silnice budované v rámci programu propojení Tibetu se doslova „vznášejí“ na nestabilním podloží. Asfalt se zde neustále deformuje cyklickým promrzáním a rozmrzáním, takže vozovky připomínají vlnité motokrosové dráhy plné boulí, prasklin a výmolů. Bez terénního auta je prakticky nemožné se tudy pohybovat. Některé úseky se musí každoročně přestavovat, jinde se provizorně pokládají tzv. plovoucí panely. Ve většině oblastí však zůstávají cesty jen prašné a nezpevněné – a na mnoha místech nejsou žádné.

Foto: Permafrost, led a všude přítomná voda, to je Sanjiangyuan

Když jsem projížděl s pracovníky parku těmito oblastmi, často jsme překonávali kilometry pustiny i samotné řeky. Teprve uprostřed té nekonečné prázdnoty si člověk uvědomí, jak malicherné jsou naše evropské poměry a jak skutečně nicotní jsme tváří v tvář takové krajině.

Biotopy, jaké jinde nenajdete

Ve vysokých polohách Tibetské náhorní plošiny vládnou extrémní klimatické podmínky. Zimy jsou dlouhé, suché a kruté, zatímco léta krátká a překvapivě vlhká. Tělo tu funguje jinak – dech je kratší, myšlenky zpomalené a vše se podřizuje rytmu vysokohorské přírody. Sám jsem během týdne v Sanjiangyuanu zažil horskou nemoc a často musel sáhnout po kyslíkové bombě, která se zde prodává zcela běžně. Strávit sedm dní v nadmořské výšce těsně pod 5 000 metry s netrénovaným tělem je opravdová zkouška.

Na území Sanjiangyuanu se rozkládá pozoruhodná mozaika vysokohorských ekosystémů, odrážejících extrémní nadmořskou výšku i proměnlivé klima. Mezi hlavní biotopy patří subalpinské a alpinské louky, horské tundry, rašeliniště a mokřady, nekonečné vysokohorské stepi a malé zbytky jehličnatých lesů. Dominantní vegetační formací jsou alpinské trávníky, tvořené především ostřicemi, dokonale přizpůsobenými krátké vegetační sezóně a silným mrazům.

Sanjiangyuan je zároveň označován za největší a nejvýše položený systém náhorních mokřadů a rašelinišť na světě. Patří sem jezera, bažiny, vlhké louky i samotná rašeliniště. Na jižně orientovaných svazích a v chráněnějších údolích lze nalézt zbytky vysokohorských lesů, složených zejména z borovic (Pinus wallichiana), modřínů (Larix potaninii) a jalovců (Juniperus tibetica), často v zakrslé formě.

Tato vegetační pestrost má zásadní význam nejen pro udržení biodiverzity, ale i pro regulaci mikroklimatu, koloběhu živin a vodní bilance celé náhorní plošiny.

Fauna, která bere dech

Fauna Sanjiangyuanu je zrcadlem extrémních podmínek Tibetské náhorní plošiny i ekologické kontinuity oblastí, kde lidský vliv zůstal minimální. Průměrná nadmořská výška přesahující 4 500 metrů znamená drsné zimy, nízký obsah kyslíku a silné UV záření. Přesto zde vznikl svět dokonale přizpůsobených organismů – mnohdy endemitů, kteří se nevyskytují nikde jinde na Zemi.

K těm nejznámějším patří pika náhorní (Ochotona curzoniae), klíčový druh celého ekosystému. Svými norami provzdušňuje půdu a zároveň představuje základ potravy pro četné predátory. Dalším ikonickým zástupcem je jak divoký (Bos mutus), předek všech domestikovaných jaků, a mohutný kulang tibetský (Equus hemionus kiang), největší ze všech divokých oslů. Stejně tak antilopa tibetská (Pantholops hodgsonii) dokazuje, že i velcí savci mohou přežívat v extrémně řídkém vzduchu a mrazech, které by jinde znamenaly smrt. Ze světa ptáků vyčnívá jeřáb černokrký (Grus nigricollis) – jediný druh jeřába na světě, který hnízdí v tak vysokých nadmořských výškách.

Sanjiangyuan je zároveň útočištěm vlajkového druhu celé oblasti – levharta sněžného (Panthera uncia). Odhady hovoří o 400 až 700 jedincích, což je největší populace na světě. Rozsáhlé, členité a těžko přístupné biotopy mu poskytují ideální prostředí k lovu i k úkrytu. V potravní pyramidě jej doplňují další predátoři: vlk tibetský (Canis lupus chanco), rys ostrovid (Lynx lynx), plachý manul (Otocolobus manul) a poddruh medvěda hnědého známý jako medvěd plavý (Ursus arctos pruinosus).

Foto: Stáda tibetských oslů jsou uctyhodná, ta zvířata jsou všude

Foto: Modré ovce, hlavní součást potravy sněžného leoparda

Z kopytníků dominují majestátní jaci divocí (Bos mutus), jejichž hmotnost může dosahovat až 1 000 kg. Oproti polodivokým či domestikovaným jakům chovaným místními nomády působí tito obři téměř prehistoricky. Významným druhem je ovce modrá (Pseudois nayaur), hlavní kořist levharta sněžného – hustota její populace přímo určuje stabilitu i početnost celé populace této šelmy. Vedle ní se v krajině objevují i argali (Ovis ammon), největší divoké ovce světa, a stáda endemických divokých oslů kiangů (Equus kiang).

Výjimečná pozornost patří antilopě tibetské (Pantholops hodgsonii), známé pod tibetským názvem čiru. V 90. letech se stala tragickým symbolem nelegálního obchodu: její jemná srst – šáhtuš – byla zneužívána k výrobě luxusních šál. Populace tehdy dramaticky klesla, ale díky přísné ochraně se dnes zotavuje a v Sanjiangyuanu lze během migrací spatřit i tisícihlavá stáda.

Foto: Divocí jaci dosahují hmontosi až 1000 kg a jsou nejméně 2x tak mohutní než domestikovaní

Avifauna oblasti čítá přes 200 druhů ptáků. Vedle jeřába černokrkého zde žije i husa indická (Anser indicus), která dokáže přelétat Himaláje v nadmořských výškách přesahujících 8 000 metrů, dále ostralka štíhlá (Anas acuta), kachnice rezavá (Tadorna ferruginea), sup vousatý (Gypaetus barbatus) či orel skalní (Aquila chrysaetos). Stepní oblasti hostí např. dropa tibetského (Otis tibetana) a celou řadu drobných pěvců adaptovaných na život ve výškách nad 4 000 metrů. Tito ptáci nejsou jen ozdobou, ale také ukazateli stavu celého ekosystému.

Nezastupitelnou roli hrají dravci – orli a supi, kteří udržují rovnováhu tím, že čistí krajinu od uhynulých zvířat. Sup vousatý (Gypaetus barbatus) dokonce využívá k rozbití kostí jedinečnou techniku: vynáší je vysoko do vzduchu a shazuje na kameny. V některých případech se tito ptáci stávají i součástí tradičních tibetských pohřebních rituálů – další důkaz, jak úzce je zdejší příroda propojena s kulturou.

Sanjiangyuan tak není jen domovem dechberoucí fauny, ale také živou laboratoří evoluce, kde přírodní výběr stále probíhá v nezměrné síle.

Zajímavost: Ptačí migrace

Jedním z nejúchvatnějších přírodních fenoménů Sanjiangyuanu je migrace husy indické (Anser indicus). Tento druh se řadí mezi nejvýše létající stěhovavé ptáky na světě – dokáže překonávat i masiv Himálaje a vystoupávat do výšek přesahujících 8 000 metrů.

Jejich schopnost přežít a aktivně létat v prostředí s extrémně nízkým obsahem kyslíku patří k největším záhadám ptačí migrace a stala se předmětem intenzivního vědeckého zkoumání. Pomocí GPS vysílaček a senzorů sledujících srdeční činnost i metabolismus bylo zjištěno, že tyto husy pravidelně dosahují letových hladin mezi 5 000 a 6 000 metry. Během přeletů horských hřebenů však dokáží krátkodobě vystoupat až do tzv. „zóny smrti“ nad 8 000 metrů – výšky, kde je pro člověka bez kyslíkového přístroje přežití prakticky nemožné.

Fascinující fyziologické adaptace jim umožňují efektivně využívat kyslík i v extrémně řídkém vzduchu. Díky tomu patří husa indická nejen k symbolům Tibetské náhorní plošiny, ale i k největším přírodním záhadám, které spojují Sanjiangyuan s globálním výzkumem evoluce a adaptability života.

Flora a unikátní organismy národního parku Sanjiangyuan

Jarní krajina Sanjiangyuanu se mění v pestrobarevný koberec květů. Alpské louky a stepi rozkvétají žlutými pryskyřníky a zářivými máky, které vytvářejí úchvatnou scenérii na pozadí zasněžených hor. Tyto rostliny jsou mistry přežití – dokázaly se přizpůsobit krátkému létu, extrémním mrazům i intenzivnímu UV záření.

Vedle estetické krásy má zdejší flora i mimořádný ekonomický a kulturní význam. Nejvýznamnějším příkladem je vzácná houba housenice čínská (Ophiocordyceps sinensis), v Číně známá pod jménem dong chong xia cao – „zimní červ, letní tráva“. Tato houba je pro místní obyvatele doslova pokladem a představuje jeden z nejcennějších přírodních produktů světa.

Housenice čínská parazituje na larvách nočních motýlů rodu Thitarodes. Samička naklade vajíčka do půdy, larvy se zavrtají hluboko pod povrch a několik let – obvykle tři až pět – se živí kořeny rostlin. Právě v této podzemní fázi do nich pronikají mikroskopické spóry houby. Houba pak larvu pomalu zevnitř spotřebuje a nakonec usmrtí. Z mumifikovaného těla larvy na jaře vyroste tenká plodnice, která pronikne travním drnem na povrch. Vypadá jako drobné tmavé stéblo nebo větvička – a právě tato kombinace larvy a plodnice je sbírána.

V tradiční čínské medicíně je cordyceps ceněn po staletí. Užívá se při chronickém kašli a astmatu, únavě, onemocněních plic a ledvin, k posílení imunity i k podpoře vitality a libida. Zatímco na světových trzích se často prodává pěstovaný cordyceps nižší kvality, skutečně účinné a vysoce ceněné exempláře pocházejí z divoké přírody Tibetské náhorní plošiny, kde rostou v nadmořských výškách kolem 4 500 metrů. Jejich cena je doslova astronomická – může se rovnat ceně zlata a v případě nejvzácnějších kusů ji dokonce i několikanásobně překonat. Nejkvalitnější exempláře bývají 2–3× dražší než gram zlata, což z cordycepsu činí jeden z nejdražších přírodních produktů světa.

Foto: Hledat Cordiceps v trávě je jako hledat jehlu v kupce sena

Sběr housenice je nesmírně náročný. Na rozsáhlých horských loukách hledají sběrači drobné plodnice mezi travinami celé hodiny. Měl jsem možnost si tento sběr osobně vyzkoušet a během několika hodin jsem našel jen dva exempláře. Právě proto představuje cordyceps pro tibetské komunity nejen zdroj obživy, ale také významný kulturní fenomén – propojení místních lidí s přírodou a jejími nejvzácnějšími dary.

Člověk a krajina: Složitý vztah

Region Sanjiangyuanu byl po staletí domovem tibetských pastevců a nomádů, zejména etnických skupin Khampa a Golok. Jejich tradiční způsob života byl úzce spjat s krajinou – putovali podle sezónních pastvin, znali jemné rozdíly mezi druhy trav, věděli, kde se zdržují jaci a kudy táhnou divoká zvířata. Obživa těchto komunit spočívala v chovu jaků, ovcí, koz a koní a jejich hospodaření bylo po dlouhá staletí v rovnováze s okolní přírodou.

Ve druhé polovině 20. století se však tato křehká rovnováha začala narušovat. Růst populace, zavádění moderních technologií a rozšiřování infrastruktury přinesly problémy: nadměrnou pastvu, vysychání mokřadů, neregulovanou těžbu dřeva a zlata. Krajina začala trpět erozí, zhutněním půdy a ztrátou přirozené vegetace.

Reakce čínského státu byla překvapivě inovativní. V roce 2016 byl spuštěn pilotní projekt nového systému národních parků a jeho vlajkovou lodí se stal právě Sanjiangyuan. Součástí programu bylo částečné vysídlení obyvatel z ekologicky nejcitlivějších oblastí, což přineslo i napětí a obavy. Aby však nedošlo k úplnému zpřetrhání vazby mezi lidmi a krajinou, vznikl unikátní program komunitních ekologických strážců.

Pod heslem „Jedna domácnost – jeden strážce“ bylo v Sanjiangyuanu zaměstnáno více než 18 000 místních obyvatel. Každý z nich, často bývalý nomád, dostává ročně přibližně 20 000 juanů (asi 65 000 Kč), což pro většinu domácností představuje významný příjem. Tito lidé, díky své znalosti terénu, zvířat a sezónních cyklů, tvoří nenahraditelnou síť „očí v krajině“. Monitorují pohyb zvěře, sledují invazní druhy, hlásí případy pytláctví či znečištění.

Zavedení tohoto modelu znamenalo revoluci v pojetí ochrany přírody. Žádná jiná země na světě v takovém rozsahu neintegrovala původní obyvatele do správy chráněného území. Místo aby byli marginalizováni, stali se aktivními strážci své vlastní domoviny. Pro mladou generaci to představuje nejen výzvu, ale i příležitost – jak propojit kulturní identitu svých předků s moderním ekologickým posláním.

Dnes je tento systém odborníky považován za inspirativní model, který může sloužit i jiným regionům světa. Ukazuje, že příroda a člověk nejsou dvě oddělené entity, ale části jednoho celku, jednoho příběhu. O lidech Sanjiangyuanu a jejich zvycích se více dozvíte v druhém dílu mého vyprávění.

Plán péče o úuzemí a zónování Národního parku Sanjiangyuan

Managementový plán Národního parku Sanjiangyuan je vytvořen s cílem udržet rovnováhu mezi ochranou jedinečných přírodních zdrojů a zachováním tradičního tibetského způsobu života. Správa parku je založena na dvouzónovém systému, který pokrývá celkovou plochu 123 141 km². Zbývající část území je vyčleněna jako rozvojová zóna.

Zóna přísné ochrany je největší a zároveň nejpřísněji chráněnou částí parku. Zaujímá 90 570 km², tedy 73,5 % celkové rozlohy. Zahrnuje nejcennější a nejcitlivější oblasti – prameny velkých řek, ledovce, lokality světového dědictví i rozsáhlé mokřady. Jejím hlavním posláním je přísná ochrana ekosystémů, kde jsou lidské aktivity buď silně omezeny, nebo zcela vyloučeny. Cílem je zachovat zdravé a neporušené prostředí pro unikátní faunu a flóru regionu.

Zóna tradičního využívání o rozloze 32 571 km² umožňuje trvalé soužití člověka s krajinou. Místním pastevcům dává prostor pro ekologicky šetrný způsob života a hledání rovnováhy mezi pastvou domácího dobytka a ochranou volně žijících zvířat. Slouží také k relokaci obyvatel a průmyslových aktivit z přísně chráněných oblastí a zachovává existenci osad, které se v budoucnu mohou stát centry pro návštěvníky.

Plán dále rozděluje park do tří sekcí podle povodí hlavních řek, z nichž každá má své priority:

· Prameny Žluté řeky – důraz na ochranu jezer a mokřadů.

· Prameny řeky Jang-c’ – prioritou je ochrana rozsáhlé rezervace Kekexili, jedné z nejizolovanějších a nejméně osídlených oblastí divočiny na světě, klíčové pro přežití ohrožené antilopy tibetské (Pantholops hodgsonii).

· Prameny řeky Lancang (Mekong) – cílem je ochrana pramenů, ledovců a horských oblastí; tato část se pyšní největší hustotou výskytu levharta sněžného (Panthera uncia) na světě.

Ačkoli je park zatím pro turisty uzavřen, tento krok je vnímán jako moudré dočasné opatření. Poskytuje správě čas k vybudování potřebné infrastruktury a k dokončení plánů. Jakmile se Sanjiangyuan otevře, návštěvy budou klíčové nejen pro získání veřejné podpory, ale i pro zajištění udržitelného financování správy. Vize je jasná – aby návštěvníci mohli obdivovat nádhernou přírodu, pozorovat divoká zvířata a zároveň poznat jedinečnou kulturu tibetských pastevců.

Mám to štěstí, že jsem tam již byl a tvořil tak možný předvoj pro budoucí turisty. Snad vás tam jednou budu moci vzít také ...