Závěr Festivalu Jarmily Novotné 2019

Jak je již v posledních letech zvykem k mé veliké radosti, uzavírá festival galakoncert, na němž dominuje hlavní postava interpretačních kurzů, jež soustředěny do Litně, Martina Janková.

  Loni se konal v Litni pod poetickým titulem Písňové studánky Martiny Jankové a byl dominantně písňový, což Martině neobyčejně sluší a poslední dobou se stalo její programovou dominantou (viz poslední desky janáčkovská a martinůovská, mé hudební klenoty k červenému vínu).

 Než se dostanu ke koncertu, rád bych ukázal na svém odstrašujícím příkladu, k čemu vede ingnorance a neznalost a jak se z ní lze vymanit. Na klasickou hudbu jsem počal pravidelně chodit po uklidnění a stabilizaci mého těla i ducha zhruba čtyři roky po ictu, to jest v roce 1912. Předcházelo tomu v roce 2010 školení jedné organizace poskytující kvalifikaci pro případné zařazení zdravotně postiženého do pracovního procesu a poté o rok později nový patřičně programově a výkonově postavený počítač. Naučil jsem se lépe a více používat textový i tabulkový procesor a sociální sítě a spolu s tím objevil Youtube a Facebook.

   Na tom prvním neuvěřitelná hojnost hudby dle mé libosti a preference a v pražských sálech a síních totéž živě a za velmi přijatelný peníz daný mým průkazem ZTP. Po londýnské olympiádě 2012 jsem počal své zážitky sepisovat a posílat svým blízkým, známým a spolužákům, vyvěšovat na blogu Idnes a též dotčeným hudebníkům. Beru to také jako dobré mentální a jazykové cvičení vhodné pro pána mého věku.

   A v orchestrech, komorních souborech a jako sólisté lidé, jichž si okamžitě všímám a vážím a mnohé dámy nejen hudebně zdatné, nýbrž i sličné a milé. S mnohými lze společensky přijatelně navázat kontakt pomocí Facebooku a veřejně dostupného e-mailu a to přináší řadu známých tváří, s nimiž se nyní zdravím alespoň očima a kývnutím. Jak si tak při koncertech dělám poznámky, člověk se dá snadno do řeči s jinými návštěvníky a leccos se doví a leccos sdělí sám. Tak jednou někdy v Rudolfinu na podzim 2012 vedle mě elegantní zkušená paní, jež z Brna a jezdí prý do Vídně za hudbou. Ptá se mě, zda znám Martinu Jankovou, naši slavnou sopranistku žijící ve Švýcarsku a často zpívající v Rakousku. Nezaberu a přiznávám, že nikoli. Paní nade mnou kroutí hlavou a vybízí mě, abych si ji na netu našel. Žádný chlap na světě nechce být přistižen, že něco neví a nezná.

   Jsa již pokročilý youtuber, doma ji vyhledám včetně televizního dokumentu, který mě nadchne a nejvíce Martinino vyprávění, jak se seznámila s manželem, přesněji řečeno, jak ten pán projevil neobyčejnou vytrvalost, až dosáhl cíle. Martina je v tom dokumentu tak milá, že se nikdo nemůže jejímu muži divit. Já jsem také ztracen a v mé soukromé anketě o nejmilejší hudebnici na světě se Martina zařazuje po bok Markéty Janouškové, jíž jsem už byl v té době okouzlen a chovali jsme se po třech koncertech toho roku k sobě jako lidé, kteří se znají. O rok později se k té dvojici přidá krásná červenovláska Máří Fajtová.

   Jednou jsem se rozhodl poslat také Martině eseje o jejích koncertech, leč nalezl jsem jen švýcarskou e-mailovou adresu. Nedostal jsem žádnou odpověď a usoudil jsem, že na poštu má své lidi (tj. německy hovořící Švýcary, ostatně papež je má také) a ti to k ní nepustí. Proto tedy má prosba vedení festivalu o předání té pošty. A proto též tak neobvyklý úvod.

   Vraťme se tedy zpět do Sukovy síně pražského Rudolfina 20. září. Dnes nám bude zpívat sama Martina za doprovodu svého dvorního klavíristy Gérarda Wysse, jenž musí dnes zvládnout i český repertoár, neb k tomu účelu navýsost kvalifikovaný Ivo Kahánek pro nemoc omluven. Recitovat  cizojazyčné verše, které jsou obsahem textů bude Eliška Balzerová. A podstatnou složkou koncertu je předvedení se pěveckého mládí, jež prošlo Martininým kursem.

   Martina v úvodu zpívá Mozarta a po Japonečce malé jménem Nao Higano, jež Tomáškovu Markétku u přeslice zazpívá poněkud bez mladistvé záře, se rozjede několik Schumannů v Martinině podání, jednou v triu se dvěma dívkami a v duu s barytonistou Borgielem. Ten poté ukáže, jak by si poradil s vrcholným úkolem barytonů, Schubertovým Die Wetterfahne ze Zimní cesty, možná, že někdy po usilovném cvičení podobně jako Fischer-Dieskau. Vypráví se o Isaaku Sternovi, jejž oslovil na ulici v New Yorku mladík s místopisným dotazem, jak se dostane do Carnegie Hall. Král houslí na to pravil, že bude muset léta a léta hodně a hodně cvičit, pak snad ano.

   Velmi pěkný mezzosoprán velmi pěkné Elišky Zajícové si solidně poradí se Straussovým Morgen. Následuje Faurého Clair de lune v podání Rakušanky Nicole Wacker vyvolá z profilu viditelnou příznivou reakci dnešní lektorky. Její reakce na výkony, jejichž podobu napomáhala vytvářet a logicky ji někteří museli zaujmout více a jiní méně, byly lahůdkou večera. Při Brittenově On this Island to vypadá, jako kdyby děvčeti pomáhala, a pohybuje ústy přesně tak, jak pohybují matky krmící lžičkou své dítě. Jsem úplně u vytržení a přicházejí další frekventantky kurzů a na pomoc dvě klavíristky.

   Po Rachmaninovovi a Chopinově písni si nejen mě získá sopranistka Jana Vondrů, navýsost uhledná svým krátkým střihem a hravým přednesem Musorgského dvou písní. Další Dvořákovy písně mě příliš nezaujaly, avšak můj oblíbený Nový Špalíček (a také Martinin, neb ho dala na svou martinůovskou desku) zazpívá hezkým lyrickým sopránem Markéta Šímová. Doprovodná klavíristka je moc pohledná a potěší oko mé, bohužel vzdálené na pravém kraji čtvrté řady.

   Nyní si vezme slovo lektorka na své oblíbence Martinů a Janáčka a předá je sopranistce Karolíně Cingrošové Žmolíkové, která je dokonale oděná do zajímavých černých šatů se světle modrými křivkami a podtrhuje tak svou nespornou krásu. Zpívá dvě písně nelehkého Klementa Slavického a Martina tu zdařile působí jako obraťstránka. Následuje malé překvapení v podobě pěti maličkostí Rafaela Kubelíka na texty Bohumila Mathesia podle japonské předlohy. Vcelku logicky se tohoto závěru spolu s jedním z Moravských dvojzpěvů ujímá Japonečka Higano.

   Jak příjemný večer s Martinou i těmi svěžími a snaživými dívkami doplněnými jedním barytonistou. A Gérard také vše výtečně zvládl. A paní Balzerovou slyšet i vidět je svátek. A pro spanilé čtenářky upřesnění, že Martina na dnešek oděla tmavě modré šaty s krajkovým horním dílem a oko mé se radovalo. A abyste věděli, krásné snímky jsou zde a z nich vidno, že bylo se na co dívat: http://www.zamekliten.cz/nase-vystupy/fotogalerie/nggallery/list-of-galleries/Slavnostn%C3%AD-koncert-FJN-2019,-20.-9.-2019