Za dobrou hudbou ven z Prahy, aneb sobota jako malovaná

  Malované bylo všechno, hudebnice a jejich hra, mé společnice, jídlo a hladká cesta do Úštěku a zpět, nikoli však počasí.

     Sdělil jsem okruhu, kterému posílám své essaye, že 22. října pojedu do Úštěku na koncert festivalu Lípa Musica, kde vystupují mé oblíbené f-kamarádky flétnistka Michaela Ambrosi a cembalistkay Petra Žďárská, jejichž hra i půvab jsou mi navýsost milé. Zájem projevily dvě spolužačky z gymnázia Hanka V. a Tamara P., což mě mile překvapilo, na rozdíl od známého klubu přátel klasické hudby, z něhož zájem neprojevil nikdo přes mou chválu umělkyň a půvabného městečka Úštěku.

  Plán byl vyrazit o třetí, jet po dálnici do Roudnice a přes Polepy a Liběšice do Úštěku a na místě uspořádat procházku po náměstí a okolí, aby bylo vidět na opevnění a takzvané Ptačí domky. Počasí však projevilo svou pošmournou a chladnější tvář a k tomu se ukázalo, že v historickém městečku patrně není síť plynovodu a většina domácností potvrzuje, že na zákonu, který umožnil kontroly, čím se topí, něco je.

   Pro Tamaru zvyklou z Pittsburghu na čisté ovzduší, to je docela šok. Pro mě je šok, že tato americká Ostrava a kdysi jedno z nejzašpiněnějších amerických měst díky Carnegieho ocelárnám, je nyní vzorem čistoty a vyhledávanou adresou. Hance je chladno a mně, který stále odvážně chodí v saku také. Okoukneme tedy, co jde, včetně kostela stojícího v půli dlouhého náměstí, k němuž vždy zajížděl Zdeněk Svěrák v Koljovi, jeda za matkou, a pěkně opraveného hrádku.

   Vzpomenu na svou práci lešenáře u Okresního stavebního podniku v Litoměřicích přesně před 40 lety, kam jsem nastoupil po přestěhování do nového bydliště ve Štětí-Hněvicích. Jedno z prvních pracovišť bylo právě v Úštěku, šlo o lešení k novostavbám tří domů za kostelem, které tehdejší velmi kvalitní litoměřická architektonická kancelář SÚRPMO vyprojektovala tak, že se dobře snášejí s historickou zástavbou, což mi dámy potvrdily. Později jsem už jako přípravář a občasný projektant měl možnost podílet se na mnoha dalších historických rekonstrukcích v Litoměřicích a okolí, vesměs zdařilých díky osvícenému a kvalitnímu týmu v SÚRPMO.

   Nenaleznuvše restauraci, zamíříme do pizzerie. To se ukáže být dobrou volbou z několika důvodů. Tím prvním je teplo. Druhým vynikající bramborová polévka. Takto se zahřavše, objednáme si jednu velikou pizzu a probereme vše, co nás napadne, zejména zdravotnický systém zde a v USA a některé aspekty stomatologické, což je Tamařina profese. Já mám tradiční úspěch s vyprávěním o svém životě.

   Do výtečně a vkusně rekonstruované synagogy na koncert jdeme tak, abychom dorazili tak 25 minut před začátkem, neb já musím na ta svá hudební zlatíčka sedět v první řadě. Po příchodu zjistíme, že místní i příchozí jsou už povětšinou na místě. Bleskurychle zaberu poslední tři volná místa v prvé řadě. Sousední malé a pěkné muzeum místní židovské historie je otevřeno kvůli toaletám, avšak v synagoze se netopí, leč plný dům lidí ji ohřeje. Je to jako ve stáji, kravám také není zima, neb si to zadýchají.

   Tady bude mít Michaela opět problém s flétnami, vždy před svou hrou je zkouší a dokonce si jednu přinese i zabalenou do šálu. Napadlo mě, že by to chtělo podobné ohřívací návleky, jako používají sáňkaři a bobisté na skluznice.

   Jako obvykle dámy svůj program opřou o osvědčené autory proložené zajímavými Čechy, jež jsou předmětem jejich muzikologického zájmu a za práci na odkrývání jejich neprávem zapomenuté tvorby často sklízejí odborná uznání. Začneme tak Sonátou D dur pro flétnu a basso continuo, op. 10/6, ve své době uznávaného a úspěšného Jana Křtitele, jehož píšeme Vaňhal (1739-1813), ale který se patrně jmenoval trochu jinak. Jako obyčejně se mi jeví pomalá věta krásná a celá sonáta napovídá Vaňhalovo spříznění s Haydnem i Mozartem.

Nyní však k jednomu z méně známých Čechů. Pětivětá Sonáta seconda B dur pro sólové cembalo Josefa Antonína Štěpána (1726-1791) hraná Petrou patrně na klaviatuře, která dává cembalu výrazně samorostlý zvuk místy připomínající kytaru nebo loutnu. Dokonce u Andantina si píšu devítku a to ještě dnes není všechno. Petřin úsměv na závěr dosvědčuje, že se dobrá věc podařila.

   Další ukrytý Čech Jiří Čart (1708-1778) je objektem Michaelina vědeckého zkoumání a jedním z jeho výsledků je Sonáta h moll pro flétnu a basso continuo, op.1/5.  Sonáta je velmi nápaditá a zřejmě i pro flétnu náročná, jak usuzuji z flétnistčina nasazení.

  Nato si Michaela přinese druhou flétnu zabalenou v šálu a začne hrát Andante C dur s variacemi na téma Josepha Haydna od Charlese Wagnera, skladatele, o němž se nic neví. Já jsem na Wiki zjistil, že existoval věhlasný luteránský pastor žijící na přelomu 19. a 20. století ve Francii, ale ani slovo o jeho vztahu k hudbě. Nakonec mi Michaela v reakci na první podobu této essaye upřesnila, že náš Wagner byl nalezen v Kroměříži a je třeba dál pátrat ve Vídni, kde je zjištěno jeho působení. Skladba začíná nenápadně jednoduchými motivy a nenapovídá, co všechno přijde. Záhy se rozehraje celý ohňostroj variací podobných improvizaci a střídavých temp. Skladba se vrátí k zahajovacím motivům a uvrhává mě v bezvýhradné nadšení, jež vyjadřuji druhou devítkou. Kdo by to řekl.

   Program uzavírá Sonáta G dur pro flétnu a obligátní cembalo, L.642.b, Jiřího Antonína Bendy (1722-1795), jehož bratr František byl houslovou osobností prvého řádu. Slyšíme skvělou a vyspělou skladbu předního skladatele své doby působícího ve vévodství Saxe-Gotha-Altenburg, mám-li se držet politického uspořádání německých zemí té doby. Za dobré chování obdržíme přídavek v podobě jedné věty ze sonáty současníka dnešních skladatelů Johanna Gottlieba Grauna.

   Já jdu projevit díky Michaele, neb kolem Petřina cembala je tradičně plno diváků s dotazy. Dovídám se, že Petra Ambrosi hrající s Collegiem 1704 je snad vzdáleně příbuzná s manželem a že se Michaela těší do Německa na onu listopadovou soutěž, do níž je už úspěch se dostat. A toho flétnového Wagnera prý objevila náhodou. Když se někdo prohrabuje archivy a prameny, té náhodě dost pomáhá, vzpomeňte na Daňkův slánský objev partů prvních houslí k Michnově Loutně české.

   Mám skvělou náladu z těch úžasných děvčat a už teď vím, že mi zase budou chybět. Ještě stihneme proběhnout židovskou školu pod synagogou a strčit nos do stále otevřeného muzea, což je velmi přívětivé, neb tu je WC a plno obrázků zaniklých synagog v čele s obrovskou karlovarskou. Jedeme domů v pohodě a já mám zase radost, že mé společnice mají radost.