Víkend s Jarmilou Novotnou, aneb pravý muž se nikdy nenudí

Jednou se mě vnouče zeptá: „Co to bylo ta první republika, dědo?“ A lstivě dodá: „Maminka říkala, že to budeš vědět.“ Ukážu mu plakát z letošního druhého ročníku Festivalu Jarmily Novotné, kde uvidí elegantní dámu v úchvatných šatech z inscenace La Traviaty, které šil jeden pražský salon, a dnes jsou uloženy v expozici Metropolitní opery a jen procedím: „Tohle je první republika.“ A pak si budeme povídat a pouštět hudbu.

Nemíním zde ani trochu sepisovat životní příběh této jedné z největších postav našich kulturních dějin 20. století a pěvkyně významu světového. Koho to zajímá, použije knihovnu nebo internet. Chci jen skromně vyjádřit, jaký krásný víkend 7. a 8. září 2013 jsem prožil s Jarmilou Novotnou a ukázat na tomto příběhu, jaké mám skvělé stáří. Sobota 7. září. Den jak malovaný a jde se do Prokopského údolí od jeho začátku v Řeporyjích. Metrem na Luka, zde čekání na autobus a mezitím ve sluchátkách přenos poledního koncertu z kostela v Litni, kde už druhý den běží Festival Jarmily Novotné, stanice Vltava jej sleduje a já tam pojedu zítra. Nejprve zpívá Victoria de los Angeles, kterou u nás známe ještě méně než Jarmilu Novotnou, Sempre libera z Traviaty a pak koncert. Po Richterovi a Haydnovi dávají dvě věty z nejkrásnějšího smyčcového kvartetu ze všech Dvořákova Amerického F dur. Jdu zrovna kolem bývalé vápenky v Dalejském údolí, zde plno mladých v uniformách s paintballovými puškami. V ruinách fabriky to musí být něco, říká chlapeček ve mně. Po koncertu z Litně jsem nadšen ze skvělé rozhlasové hry I. S. Turgeněva Rok na vsi. Pěkně mě rozechvívá příběh, kde nikdo neví, kdo koho opravdu miluje a dívčina Věročka povídá učiteli, že si tak sedí a najednou kouká, že pláče. Jsem z těch ruských bolavých duší převelice rozveselen, ale hřebínek mi spadne, když zjistím, že hospůdka v dolní Holyni, kde jsem měl v úmyslu svlažit hrdélko říznou desítkou, je uzavřena skrzevá změnu majitele. K tomu ještě smutná informace, že dnes zemřel 90 letý Ilja Hurník. Zasednu tedy na lavičku v Červeném lomu na své dva chleby a zjišťuji, že láhev s pitím jsem si do batůžku nevzal. Až si budu na pokraji smrti žízní volat sanitku, nesmím zapomenout říci, že užívám warfarin. Nejlépe si to napsat na ruku. Od Klukovického koupaliště to už je rutina, ale na cestě je mnoho pohledných holčic a též s dětmi a psíky je veselo. Jeden takový překypuje nadšením, že mu páníček hází tenisák do Dalejského potoka, vždycky ho vyloví a celý mokrý jde žebrat o další hod. Říkám pánovi, že já bych se mu na ten tenisák vybodl a radši bych celou cestu koukal po fenkách. „Dyť tohle je fenka.“ praví pán s výrazem „svý děti si budu fackovat jak chci“. Stará továrna u hlubočepského nádraží je už skoro zbourána a všude visí billboardy s obrazy budoucí milionářské zástavby. Na plotě za viaduktem pro změnu visí texty korespondence místního občanského sdružení s radnicí místní i pětkovou a celé to vypadá, že každý mluví jiným jazykem. Zaznívá z toho taky obava, že padne i památkově chráněná továrna Hydroxygen, kde jsem byl loni tak nadšen na Dnech evropského dědictví. To snad ne. Vytoužené pivo do žíznivého hrdla až v Hlubočepích u závor. Reprodukovaná hudba tu řve kvůli množství mládeže, takže přečtu jen jeden Montaigneův esej a jedu domů. Doma další kousek na balkóně, pomazánka z brynzy a otevřít víno, aby zoxidovalo a uvolnilo vůni. Od osmi totiž Vltava vysílá záznam La Traviaty z Metropolitní opery 29. listopadu 1941 s Jarmilou Novotnou v roli Violetty Valéry. Těším se na to už dva týdny. Kouzlo toho záznamu je taky v tom, že desky, na něž to kopírovali, praskají a mají zvukové vady. Je to večer, jemuž chybí jen krb, doutník a útlý kotníček krásné dámy v mých dlaních. I když Kipling spor mezi cigárem a dámským kotníčkem vyřešil po svém. Rozhlas probouzí fantazii zcela jinak než televize a já scény zřetelně vidím, už proto, že Traviatu poměrně slušně znám a vedle sebe mám Hostomskou a další operní encyklopedii na stolku u okna. Hlas a projev Jarmily Novotné se mi zatraceně líbí a veliké potěšení mi skýtají též oba Germontové. Alfreda zpívá Jan Peerce, a otce Jiřího tehdy slavný americký baryton a všestranný umělec Lawrence Tibbett. Obě ukázky jsou dokonce z tohoto představení: http://www.youtube.com/watch?v=-VHXeVlzpv0. http://www.youtube.com/watch?v=cdSsQM4891s. Oba pánové jsou skvělí, ale to, co předvádí Tibbett, je úžasné. Dvojice Tibbett - Novotná nemá zřejmě srovnání. Uvidíte sami. Rozumíme nyní tvrzení, že byla nejlepší Violettou své doby. Po tomto pokrmu ducha a mlsného jazyka má česká hrdost narůstá do oblak. To ještě netuším, jak bude nakrmena zítra. Liteň je zanedbaný ospalý městys kousek od Berouna. Slušný vzhled mají jen škola, muzeum Svatopluka Čecha a Jarmily Novotné (až od 90. let), radnice a obě hospody. Ani barokní kostelík sv. Petra a Pavla, kde bude koncert, není opraven. Začne se až v poledne, tak jedno malé tmavé ve vedlejší hospodě Ve stínu lípy osvěží mysl. Opět se vysílá živě a žádají nás o naprosté ticho. Jediní, kteří ruší, je paní přede mnou, která jednou kýchne a samozřejmě já, který si píše poznámky a viklá se mu židle. Korunu tomu nasadím, když mi z kapsy vypadne foťák. Ta pecka v 11:25, to jsem byl já. Dojemný je rozhovor s George Daubkem, synem Jarmily Novotné, jehož čeština patrně již dlouho neslyšená je lepší než mnohých veřejně činných Čechů. Na kúru hraje ve dvou skladbách na housle vnučka Tatiana Daubek, pohledná blondýnka se skvělým hudebním vzděláním a řekl bych značným uměním soudě podle náročné Bachovy Chaconny D moll pro sólové housle. Hrají se dále Brixi, a vokální část v podobě tří Dvořákových duchovních zpěvů a dvou ukázek z Biblických písní, z nichž Zpívejte Hospodinu je tak nádherně americká. Je od minuty 24:45, ale v podání Magdaleny Kožené jsou fantastické celé. http://www.youtube.com/watch?v=u4H4mOuGPuA. Následovala půvabná raně barokní Muffatova Toccata č. 3 ze 17. století a nakonec nádherná Telemannova kantáta Ergeuss dich zur Salbung. Zpívá vyhledávaná koncertní mezzosopranistka Lucie Hilscherová, na varhany hraje Linda Sítková-Čechová a samozřejmě na housle Tatiana Daubek. Hráči i zpěváci jsou po celou dobu na kúru, jak bývalo zvykem. Dává to pozoruhodný zvuk díky jeho šíření odzadu vpřed a odrazu k nám chátře v parteru. Ještě dnes však povýšíme do šlechtického stavu, jak uvidíte. V publiku dvě řady za Georgem sedí skvěle oblečená šedivá dáma odhadem přes 80, ale vyloženě nádherná a šik. Stále bojuji se zvědavostí, zvláště, když ji leckdo zdraví a na opeře sedí v první řadě jako Suchý s Molavcovou a jeden senátor, jehož jméno mi nic neříká. Nakonec jsem se neodvážil ji oslovit a věřte, že bych to býval učinil se svým vrozeným šarmem, který mi otevírá dveře do mnoha dámských salónů. Po obědě do zámku na prohlídku. Vše je syrové a leckde ještě bez omítek a na těch brutálních stěnách plno panelů s písemnými informacemi o Jarmile Novotné a zámku. Atmosféra je díky tomu neopakovatelně spontánní a syrová. V jedné místnosti malovaný strop a na něm přilípnuto těleso zářivky. Až se bude vnouče ptát na socialismus, ukážu mu tohle. Promítá se zde krátký film z loňského prvního ročníku festivalu. Je úžasný svým nadšením, dojetím pana Daubka a slečny Daubkové a radostí umělců, kteří zde vystoupili. Sháním se po filmu u autorů, kteří nám jej promítají, a oni praví, že dole u vstupu je ke koupi. Je tu také DVD s obrovskou sumou ukázek a dokumentů o Jarmile Novotné. Ještě, že mám ty čtyři stovky volné. Poté začíná v takzvané grottě v zámecké zahradě představení zkrácené Händelovy opery Apollo a Dafne. Cítíme se jako dekadentní barokní šlechta a užíváme si nádherného počasí, pěveckých a hereckých výkonů profesionálů a především nadšených liteňských dětí, které hrají lesní zvířátka, a jeden chlapec dokonce skvěle ztělesnil Kupida, jenž spíská svými střelami veškero zmatení děje. Pak je v zámku přednáška o Jarmile Novotné jako filmové herečce. Plno nádherných ukázek a zasvěcená mladá dáma a já naměkko, když v jakési filmové reportáži dceruška Jarmily Novotné žádá, aby maminka něco zazpívala, a ta spustí ukolébavku z Hubičky. Poté nadšená dceruška skočí mámě kolem krku s mokrou pusinkou. Jak pravím, tohle je i na zloděje koní moc. Ještě projít park, kde na dvou místech hrají muzikanti, abychom my, šlechta, odjížděli svými kočáry v dobrém rozmaru, závěrečný raut a domů s pocity, jež vypsat těžko. Dvěma hezkým holčinám u vstupu pozdravení a když se dovím, že zde budou i za rok, ujistím je, že právě proto přijedu zas. U vstupu je také kabina WC a já chodil po celou dobu zásadně sem, abych vedle měchýře potěšil též oko. Holčiny se nechají vyfotit a usmívají se přitom přelíbezně. Nyní jsa vybaven informacemi písemnými, obrazovými i zvukovými budu šířit všude evangelium o tomto festivalu a za rok přivezu větší skupinu. Nebudu zde popisovat areál, vlastnické poměry a organizační zázemí festivalu. Mnohé najdete na www.zamekliten.cz a jiných otevřených zdrojích. Vzorně je zde opraveno pouze něco včetně obnoveného překrásného parku. Je zde zřetelně práce na dlouhá léta a bude to stát těžké desítky miliónů. Ale už teď je jasné, že tento festival směřuje na jedno z předních míst u nás s ohledem na plány, činorodost majitelů, jejich schopnosti a neviditelné fluidum, jež odtud vyzařuje. A musím říci, že dosud suverénní postavení Deanny Durbin v čele nejkrásnějších filmových hlasů nebylo otřeseno jen tím, že přec jen Jarmila Novotná byla především operní pěvkyně na rozdíl od Deanny, jež to ani nezkusila. Musela ji znát a mě by zajímal její názor. Snad se ho někde dovím. Název vzpomínkové knihy Byla jsem šťastná, vydané u nás v roce 1991, plně vystihuje, jak mi ty dva dny bylo. Byla jsem opravdu šťastná chlapeček.