Velký koncert Markéty Janouškové

Konečně se to na 26. března podařilo dohodnout. V nabitém kalendáři kývla na vábení kulturně činného spolku absolventů a přátel Elektrotechnické fakulty ČVUT ELEKTRA.

 Zřejmě především zásluhou umné diplomacie rodinného přítele Janouškových a druhého houslisty Symfonického orchestru Uměleckého sdružení ČVUT. Ing. Jiřičky. Ono to totiž se zaneprázdněnou dívkou není snadné. Dokonce ani svému Klubu přátel neposlala pozvánku a mně ji e-mailem doručila až v předvečer akce. Nebýt Ing. Jiřičky, dověděli bychom se o tom až v den koncertu. I tak řada lidí nemohla přijít, neb si nemohla upravit kalendář. Na jistě oprávněné výtce nic nemůže změnit půvabný tón omluvy, ani pohled laních očí.

   Děvče bude hrát Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur, což je prvotřídní romantický majstrštyk považovaný za jeden z nejlepších koncertů kdy napsaných spolu s Beethovenovým, Brahmsovým, Dvořákovým, Mendelssohnovým, Sibeliovým a Bruchovým. Pokud se mě týče, já k nim ještě řadím druhý koncert Martinů a mám ve vážnosti i ty z 20. století, jako Korngoldův, Prokofjevův, Brittenův a Chačaturjanův.

   Jsem v sídle HAMU v Lichtenštejnském paláci včas kvůli místům v první řadě a přečkávám zbývající čas dole v baru. Pokojně si u malého únětického čtu, když tu u mého stolu milé děvče zdraví a pohazuje hlavičkou. Druhá houslistka SOČR a zdejší studentka Pavla Mazancová s houslemi ve futrálu říká, že na Markétu, již zná, nejde, neb má cosi do činění s Epoque kvartetem a cosi k diplomce, jejímž tématem je Stravinskij. Přidávám historku, jak si Stravinskij přišel k příteli Arturu Rubinsteinovi s hrůzou postěžovat, že je asi impotentní. Vtipný a nápaditý Artur zařídil jakýsi test pomocí známého lékaře a známé dámy a Stravinského, jenž měl ty nejčernější myšlénky, tak světu zachránil.

   Pochválím pondělní koncert v rozhlasovém Studiu 1, kde však nehrála. A vůbec pochválím orchestr i dramaturga Třeštíka, jehož jsme pak potkali v hospůdce. Ještě Pavlu poprosím, aby 29. dubna na koncertu SOČR využila mezírky do první řady, kde budeme sedět spolu s Hankou a dáme jí najevo očkem hozením, že ji rádi vidíme. Mám z té hezoučké dívenky radost a jsem tak skvěle naladěn k věcem příštím.

   Jdu do první řady pohodit papíry s velkým R a narazím tu na pana Janouška, an kontroluje nainstalované mikrofony a kameru. Markéta jde kolem a nedělá žádná psí očka, jak by bylo na místě po zmíněných peripetiích, nýbrž si mě vychutnává otázkou, zda mám připraven blok na poznámky.

  Dívka večera si nainstalovala pultík na noty, což značí, že ten koncert zatím nemá spolehlivě v hlavě, jak bývá zvykem. A vzala si krásné dlouhé červené šaty s krajkovým živůtkem. Koncert otvírá orchestrální prolog a tu pojednou ve vzduchu visí známé tóny a na Markétině tváři známá mimika a gestikulace. Je tu zase všechno, úsměvy, výrazy svrchovanosti, bolavá pata a především radost, jaká to krásná hudba a jak jde od ruky. Markétin tón je uhlazený a občas až roztoužený a v těch nejobtížnějších a bleskurychlých pasážích ve třetí větě s naprostou jistotou a zřetelnou artikulací, někdy se zde hráčům tón houslí slévá a zakrývá jemné detaily. Musím jen opakovat, že dle mého si Markéta může dovolit technicky i výrazově zahrát cokoli a nemusí se před nikým ze světové špičky ostýchat. A na úplném konci tradiční smyčec vítězně do výšky.

   Celé auditorium je lapeno do pasti a nadšeně aplauduje a je mi jasné, jak se cítí ti, kteří Markétu vidí poprvé. Já sám mám ten legendární pocit vidět Neapol a zemřít.

   O přestávce se mi podaří s Markétou prohodit pár slov a dohodnout se, že bychom mohli po druhé části koncertu využít mé rezervace U Kocoura a tam probrat vše důležité i různé blbosti. V té druhé části se hrají třetí a čtvrtá věta Novosvětské. S Honzou se dobře bavíme, jak mají občas horny problémy a jak drnčí jsouce patrně silně zavodněny. I ostatní dechy nejsou přesvědčivé, leč to k takovému orchestru patří a je to spíše půvabné.

   Po koncertu čekám dole u stolku, až děvče půjde kolem. To se nám podaří, leč netakticky stojíme tak, že všichni jdou kolem nás a mají pocit, že musí Markétě osobně vyjádřit své nadšení a některé dámy dokonce slzu zamačkávají, polykají a kapesníčky muchlají v dlaních. Povídáme, jak to jde, a zase se mi nepodaří předat vytipované knížky a ani Markéta nemá s sebou toho prvního Merleho, leč už přečetla Feuchtwangerovy Židovku z Toleda a Goyu. Možná pod vlivem mého minulého doporučení. Ukážu jí aspoň Židovskou válku.

   A zkouším vyzvědět, zda náhodou nemá některý z hudebních životopisů, neb se blíží její kulaté narozeniny. Na tu poznámku nakrabatí čelíčko a plna nelíčené hrůzy volá: „To mi ani nepřipomínejte!“ Cosi fan tutte, 30, 40, 50, to jsou pro dámy meze, po nichž číhá už jen trudné stáří a smrt. Pod tím vlivem zapomenu, na co se chci zeptat, avšak ještě mi potvrdí, že až zkontroluje záznam, dá ho Klubu k dispozici. Nakonec se rozloučíme, neb ráno musí na autobus do Bruselu a samozřejmě jako vždy s housličkama na zadním sedadle. Chápeme to a jdeme na její zdraví připít ke Kocourovi s Vladimírem, novým nadšeným členem Klubu přátel M. J. a Honzou. Naďa s kamarádkou do hospody nechodí, tak jsme tu jen sami kluci.

  Další dobrá zpráva je, že se v Atriu podařilo dohodnout na 28. května hraní Vivaldiho v podání loňské sestavy z Jimlína a na závěr Markétu opět v onom skvělém Piazzolovi. Už jsem se zbavil lístku na Pražské jaro na ten den. A žádné zmírání v Neapoli, ještě dlouhá léta tu chci být a poslouchat a vidět při tom děvčata jako Markéta a Pavla. Tak mám naplánovaný stáří plný světla.