Velké C na podzim 2019

   V této části sezóny rozšířena nabídka o vokální koncerty Collegia Vocale. Rozroste se nám o ně obvyklá podzimní sestava rudolfinských koncertů. Bohužel některé padnou na již obsazené termíny.

    Sezóna začíná 17. září v Pražské křižovatce. Podařilo se mi koupit pouze lístky na krajní sice, leč vzdálenější místo, avšak soubor rozestavěn v zadní části sálu tam, kde obvykle obecenstvo a auditorium stočeno do vějíře. Příště lépe volit místo. Ale je tu Petra a přisedne a je jako vždy milá a vstřícná a povídáme o hudbě a samozřejmě si pochvalujeme, jak se máme. Petra pak vybírajíc nejlepší pozice pro záběr obíhá pilně prostor a každou chvíli je jinde.

 Dnes se pod názvem Komm, Jesu, komm dle úvodního Bachova moteta, BWV 229, hrají vokální skladby a sbor a zpěváky podporují violoncello, kontrabas a varhany. Zejména violoncello Heleny Matyášové krásně zní a šlape téměř swingově spolu s kontrabasem Luďka Braného, opírajíce se o zvonivé cembalo Barbary Marie Willi. Krásná Aneta dnes s odhalenými rameny moc nevidět, leč ještě přijde den, kdy bude na pódiu kralovat. Už v prvém Bachovi se mi zdá uspořádání sálu zvukově šťastné a moc se mi líbí.

  Když Bach, tak pravý Čech musí vzpomenout Zelenky a zpívají se jeho Responsoria pro hebdomada sancta, ZWV 55 a z nich Tristis is anima mea, In monte Olivetti a Omne amici mei.

   A znovu Bach a druhé moteto Fürchte dich nicht, ich bin bei dir, BWV 228. Znovu za Zelenkou s jeho responsorii. Hned to prvé má kouzelný název Caligaverunt oculi mei. Takže, když se Markéta dlouho neozývá, můj duševní stav plně vystižen těmi prvními responsorii, kdy smutna duše má a proto zakalily se oči mé. Po zakalení očí následuje Sicut ovis, O vos omnes a Sepulto Domino, což nejsmutnější a nejkrásnější. Však právě Pán jest pochován a ta holka furt nepíše.

   Koncert uzavírá Bachovo zhudebnění téhož žalmu, který nalézáme později u Dvořáka Singet dem Herrn ein neues Lied, BWV 225. Velmi zdařilý a příjemný koncert

   Hlavní řada koncertů zahajuje 24. října v obvyklém Rudolfinu. Na programu impozantní dílo mladého G. F. Händela z jeho italského období. Ressurezzione, neboli Vzkříšení je oratorium a bylo skládáno a dáváno v době papežského zákazu oper v Římě. Jak vidno, zákazy vyvolají vždy reakci, jež popře původní úmysl autorit. Umění si cestu vždy najde.

V pěvecké sestavě plno mezinárodních hvězd v čele s ruskou sopranistkou Julijí Ležněvou jako andělem a mně velmi milou a vždy usměvavou sopranistkou Raffaelou Milanesi jako Maří Magdalenou, italskou altistkou Francescou Asciotti, dámou velmi atraktivní, finským tenoristou, který tu už déle nezpíval, Topim Lehtipuu co sv. Janem a italským basistou pozoruhodného příjmení Luigi De Donato jako Luciferem. A s houslemi jak Magdalenka Malá, tak i nejveselejší houslistka Simona Tydlitátová. Nechybí ani Hanka Fleková tentokrát jen s violou da gamba a radost mám z obou hobojistek Kathariny Andres i Petry Ambrosi, neb to slibuje mé oblíbené souzvuky s hlasy. A později vynikne i flétna Julie Brané a koncertním mistrem dnes Ivan Iliev. V pozadí čekají německé trubky dvou Ruxů, jež to umějí rozjet, je-li třeba.

   Nutno opět poznamenat, že text je na mnoha místech, jak již v baroku obvyklo, výživný, což dokládám na Luciferově skvěle popsaném marném úsilí uspět v soutěži s Ježíšem: „Ach, nenáviděné jméno! Ach, jak malým, činíš veškeré mé úsilí! Ach, teď poražen a zmaten, zklamaný a v hrůze prchám před nebem, před zemí, před celým světem, a do chmurných pekelných propastí znovu se vrhám, do nejhlubších útrob!“ Dobře tak darebáku. Dobro zase zvítězilo, i když si zpočátku teprve natahovalo ponožky, když už zlo pobíhalo po piazzettě.

   7. listopadu další koncert vokální řady. Tentokrát v Italském kulturním institutu ve Vlašské, což poněkud daleko od dopravy a ještě do vršku a akustika pro zpěv také nic moc. Pro komořinu by to tu asi vyhovovalo lépe. Aneta pobíhá s jakýmsi chlapcem po foyeru a třeskutě jí to sluší a mně dojde, proč pořád hledám nejkrásnější altistku (přestože je původně mezzosopranistka, lež obsazována do altových rolí), když tu stojí před námi. V těch mezzosopranistkách je děsná tlačenice (Garanča, Leonard, d’Oustrac, Kropáčková) a v sopranistkách ještě větší. Místo Petry dnes jiná fotografka a po dotazu se dovídám, že ji požádala o záskok. Je sympatická a já považuji za hřích se neseznámit. Paní Zdeňka Hanáková od té chvíle ve skupině příjemců esejů. A podruhé se potkáme na Bártově violoncellovém Bachovi a s úsměvem oba zamíříme aparáty a fotíme se.

   Dnes osm pěvkyň a pěvců podporuje malý soubor složený z Haniny gamby, Rösselova kontrabasu, Kornfeldových varhan, Krejčovy teorby a harfy Ghannudiny.

   Mám trochu problém se sledováním textu a musím se jednu chvíli zeptat sousedky, kde to jsme. Ale nakonec se srovnám, přestože mi občas zpívaná němčina připadá nesrozumitelná. To se netýká hudební stránky, jež shledána půvabně předbachovsky raně barokní. Hrají se a zpívají Schützova Geistliche Chormusik na úvod a na závěr pak Musikalische exequien a jako druhé Scheinův Israels Brünnlein

12. listopadu se dává v koncertním provedení Vivaldiho opera Arsilda. Když víte, že se tentokrát s Arsildou Luks nedohodl s Národním divadlem a musel jít do Bratislavy, kde mu mohli utrhat ruce a znovu jako před pár lety (Rinaldo a Olimpiada) koprodukoval s třemi francouzskými a lucemburskou operou. Holt doma nejste proroky. Národní mě začíná pěkně štvát a už to řediteli napíšu. My máme světově prvotřídní soubor staré hudby, který může sklízet uznání kdekoli na světě a nejsme ho schopni využít. Nebo někdo nechce. 

   Velké C v koncertním provedení Vivaldiho opery jako vždy skvělé, neb podivuhodně orchestr hrál pod zpěváky, aniž by je rušil, leč tu hudebně výživnou polévku velkého Benátčana zahustil tak, že občas nástroje vynikly jak na jam session (harfa, horny, violoncella, první i druhé housle a přepůvabné trylkování ptáčků z empory). Původně angažovaná italská mezzosopranistka onemocněla, tak byla do její role Lisey obsazena něžná kráska Aneta Petrasová a doslova večer prozářila.

    Aneta je čím dál lepší, před pár lety začínala vcelku při zemi a slabším hlasem a stále roste k lepším výkonům. Loni v létě jsem ji viděl v barokní opeře v Litomyšli a nyní jí byl doslova nadšen. Ohromné uznání však zaslouží především Václav Luks, jenž z té opery vykouzlil i pro koncertní provedení, jež nahrával Rozhlas, prvotřídní hudební zážitek. A nutno vzít v úvahu, že Aneta nemohla projít dokonalou přípravou, přesto se vyznamenala. Má z ní radost duch můj i oko.

   Duch můj samozřejmě dokonale nezvládl poněkud zauzlovaný děj daný zdvojením některých podstatných postav, což na scéně operní zpravidla nevadí, leč při koncertním provedení jde o oříšek.

  Dále nadmíru vynikli skvělý Korejec Kim v kontratenorové roli Barzaneho a Lenka Máčiková jako Mirinda byla k obejmutí. A s houslemi Magdalenka i Simona a Helena Zemanová se vrací na místo koncertní mistryně.

   A už tu zase fotí Petra, s níž jsme o přestávce doslova zářili a libovali si. A Zuzka ve třetí řadě rovněž nadšená a je tu také díky jakémusi odřeknutí známých Vašek Vacek s paní Markétou, avšak není tu můj milý soused ze čtrnáctky Jim Cool. Zato z druhé strany na dvanáctce již jednou má sousedka, milá paní, jež sem létá ze Ženevy a také jde na Traviatu s Maří v únoru a na další čtyři opery. A milá manželská dvojice na kraji první řady. A při příchodu na mě u pokladen volá paní pokladní, že už mě dlouho neviděla.

   Händelovo oratorium Mesiáš hrají 10. prosince v Rudolfinu už počtvrté. V zahraničí už také několikrát. Skladba tedy už zažita a hrána se sebejistou samozřejmostí, řekl bych až vítězně. Nejlépe to vyjádřil chorvatský basbarytonista Krešimir Stražanac těmito slovy: „Koncert měl obrovsky pozitivní energii, cítil jsem tah od začátku do konce. To je devíza Václava Lukse. A taky důvod, proč jeho soubor v?posledních letech získává tolik mezinárodní pozornosti.“ Nemám co lepšího dodat. Už si ani nekupuji program, neb jich mám plnou skříň. Mesiáše si vychutnávám soustředěným poslechem a pozorováním hráčů.

   Silvestrovský koncert tentokrát neobvykle od 19:30 a bez přestávky a naplněn půvabně a optimisticky italskou hudbou. Po Torelliho sinfonii in D, což vhodný rozjezdový kus, se zpěváci rozdělí na dva sbory a v Messe per il santissiomo natale Alessandra Scarlattiho předvedou skvělou ukázku vynikajícího nastudování radostných a dokonale poskládaných hlasů. Následují slavné Corelliho Variace na téma La Follia a po nich možná vrchol večera v podobě Geminianiho Concerto grosso č. 12, kde veliký prostor dán nádherným houslím a Helena Zemanová prokáže své mistrovství. Večer uzavře Galuppiho Dixit Dominus a teď už může rok 2019 skončit.