Velké C na podzim 2017

Má dlouholetá koncertní preference Velkého C vyvrcholí tradičně na Silvestra a v tom vrcholu jako kdyby se koncentroval elektrický náboj kouzla současné české vrcholné interpretace staré hudby a zanechal mě plovoucího v radosti.

   Parafrázováno s Bachem: „Mein Herze schwimmt in Freude.“ Čili jak by přeložili mí dobří Brňané: „Moje hercna se raduje, strécu!“. Když ještě pěkně pochválím Magdalenku, budu to mít v Brně zase dobrý. Leč vraťme se do Rudolfina na počátek sezóny 3. října.

   Dnes je program zván dle druhého bodu programu Missa omnium sanctorum a vyplněn hudbou autorů z nejobvyklejších a s Velkým C srostlých. Bach a Zelenka, středoevropské poklady světového rozměru. Na křesle koncertní mistryně nahrazuje Helenu Zemanovou Jana Anýžová, jinak sestava obvyklá.

   Bachova Mše g moll je lutersky úsporná a má pouze Kyrie a Gloria a je tzv. parodií, tj. recyklací starších skladeb, což nebylo nijak neobvyklé. Kdo chtěl srovnávat, musel nahlédnout do not a nanejvýš mohl spekulovat, kde a kdy to už slyšel. Hoboje vpředu zase jdou s hlasy sólistů, což vyloženě miluji. A hlas ženské části sboru je již tradičně výraznější a pánově spíš dění podkreslují. V Domine fili se srdce mé raduje z Anety Petrasové a jejího něžného altu a dívčí elegance v modročerných šatech, neb stojí přímo přede mnou.

   V Zelenkově poslední mši je od počátku mnoho naloženo na polskou sopranistku Alexandru Lewandowskou, ale později mi připadá její hlas poněkud ostrý a myslím na Hanku Blažíkovou. Zato nástroje jsou vedeny s občasným utlumením a neobyčejnou citlivostí. Jako kdyby občas rozjímaly, co a jak dál a jakým tempem. Dokonce bych řekl, že se stupňuje napětí, až vyvrcholí v Agnus dei.

   Druhé dějství podzimní sezóny koná se pohříchu onoho 26. listopadu, kdy se nějak nedohodli s Collegiem Marianem a mají koncert tentýž den. Znovu změna koncertního mistra, dnes je v té funkci Ivan Iliev. A sopránem vládnou Polka Aldona Bartnik, a Estonka Marta Paklar a Helena Hozová a  také pánové s basy a tenory a oko mé se raduje z krásných altistek a jejich hlasů podobně srdečného zvuku Mazalové a Petrasové. A bohužel oko mé sice postrádá Hanu Flekovou, ale spočine radostně na obou hezkých hobojistkách Katharině Andres a Petře Ambrosi.

      Dnes je den, kdy bratři Němci, z nichž jednoho bratři Britové vzali za svého, podobně jako jednoho Čecha vládnoucího výtečně perem a rydly, ukáží něco málo ze svých předností prostřednictvím skladeb obracejících se s chválou k Hospodinu, odtud název dnešního koncertu Zpívejte Hospodinu, což je vzato z žalmů 149 a 150, jak již všechny spanilé mé čtenářky i stateční mí čtenáři vědí od Dvořáka, jenž k témuž vyzýval v jedné ze svých nejkrásnějších biblických písní.

   Nejplodnější skladatel všech dob Telemann dnes představí své velké moteto Deus judicium tuum. Chvílemi ve strhujícím rytmu, občas flétna a housle a líbezné souzvuky hlasů obou sopranistek.

   Nyní Händelův hymnus As Pants the Hart, kde si zazpívají pánové basista Nosek a tenorista Glaubitz a oko mé potěší obě altistky. Před poslední sekvenci Put the Trust in God odpočívá Magdalena Malá třímajíc housličky ležérně a obdaří mě vědoucím úsměvem.

    Od Bacha slyšíme dnes moteto Jesu meine Freude, kde mám vážné námitky k překladu textu, neb „Lass den Satan wittern, lass den Feind erbittern. Mir steht Jesus bei,“ a násl. nezdá se mi převod: „Ať se ďábel vzteká. Mne nic nepoleká, mám–li tebe jen.“ Podobně a už citovat nebudu, ale tentokrát dle mého zcela vadně o dvě sekvence dál a v sekvenci poslední. Ku oddechu zpěváků vložena sinfonia Am Abend aber desselbigen Sabbats. A konečně ku zpívání Hospodinu písně nové se přesouvají sboroví zpěváci, neb, jak často v barokní sborové hudbě, předepsány sbory dva, čehož se dosahuje umným přeskupováním.

      19. prosince vládne Rudolfinu k mé radosti (nic proti Bachovi a Zelenkovi) Claudio Monteverdi (1567-1643) a výběr zjeho sbírky Selva morale e spirituale. Vím a oceňuji, jak dosahovat programové i hudební pestrosti návštěvou u Italů i Francouzů, popřípadě i jinde v Evropě na jihu, či severu.

   K mé neobyčejné radosti zpět jsou Helena Zemanová co houslová mistrová a Hana Fleková dnes se svou krásnou violou da gamba. Jen Hanka Blažíková k lítosti mé indisponována a nahrazena Alenou Hellerovou. Ozdobou orchestru je Annette Rheinfurth s impozantním příbuzným kontrabasu i gamby violonem. Oživením jsou hráčky na cinky Judith Pacquier a Sarah Dubuis, patrně Francouzky. Kateřina Ghannudi s hřívou černých vlasů třímá harfu a tři pánové podmalovávají hrdinně pozadí trombóny. K dovršení radosti mezi soprány též Barbora Kabátková a k mému smutku zůstává vzadu.

   Dnešní monteverdiovský večer proložen k oživení a odpočinku zpěváků a prezentaci nástrojů čtyřmi sonátami o generaci mladšího, leč příliš brzy zesnuvšího Giovanniho Battisty Buonamenteho (1595-1642). K němu druží se Massimiliano Neri (1623-1673). Nejen výtečné nástroje, ale i skvělé jejich aranžmá, což vynikne nejvíce při druhé sonátě. Ty sonáty rámují Dixit dominus, Confitebur primo a Laudate Dominum voce sola a Beatus vir a Laudate pueri a Magnificat a na závěr Gloria in excelsis deo.

   V průběhu pozoruji, jak jdou s hlasy housle a nikoli hoboje a seskupují se krásně sladěné skupiny nástrojů a jak cinky podporují radostnou náladu podobny Armstrongovu kornetu a jak umně se střídají a doplňují hlasy, a jak se přeskupují. Dnes je nepopsatelná atmosféra díky všemu řečenému a zářícím očím hudebníků a zpěváků. Asi cítí totéž. Zajímavé je, že takovou srdečnost jsem nezaznamenal při našich středoevropských mistrech.

    A konečně tradičně na Silvestra odpoledne. K tomuto koncertu se váže má zkušenost z nedávného vynikajícího koncertu Collegia Mariana, který čímsi pohnul v mé mysli a ono pohnutí přichází i dnes a jakoby náznaky jevily se už při minulém Monteverdim. A je tu zase Helena Zemanová a je viditelně v dobrém rozmaru, neb se usmívá kolkolem více než jindy. A obě druhé houslistky, dnes po mé pravé ruce samý úsměv a oček házení ke mně.

 Dnes se střídají už osvědčení Bach a Zelenka. K orchestru k mé neskonalé radosti povolána flétnistka Michaela Ambrosi. Těch příbuzných Ambrosi dnes plno, dva (Petra a Aleš) u hobojů. Také plno hostů z Němec a Polsky. Začínáme předehrou k Zelenkově kantátě Sub olea pacis et palma virtutis ku klementinské oslavě korunovace Karla VI. českým králem. Pokračujeme Dixit dominus Leonarda Lea, jež je příjemným překvapením od téměř neznámého skladatele. Objeví se tu hezké sopranistky Jenny Högström a Helena Hozová, jež bude brzy (asi tak v květnu) ve veliké radosti. Asi je v radosti už nyní, neb zpívá jako anděl a vyloženě září. A tak to s ní je po celý večer. Pokračujeme zachovaným sborovým fragmentem Bachovy kantáty Nun ist das Heil und die Kraft se záchvěvy houslí a pozounů.

   Nyní první vrchol večera v podobě Zelenkových Litaniae Lauretanae consolatrix afflictorum, kde pokračuje Helena v zářivém výkonu byvši vystřídána Kamilou Mazalovou ve zpěvu Sancta Maria a v mém hodnocení na devítku v prvém Agnus dei Helena s Kamilou a za pod nimi skvěle orchestr téměř synkopicky. Radost i zamyšlení a už jdeme i s výtečně poskládanými hlasy k bachovskému závěru.

   K němu předstoupí obě flétnistky a já vidím, že to Michaele neobyčejně sluší a házím okem svým a to zachyceno a já dostávám jeden z nejkrásnějších úsměvů roku 2017. V další sekvenci k mé náladě přidá polínko Aneta, již tímto prohlašuji za nejkrásnější altistku světa. Z její sekvence Wohl euch, ihr auserwählten Seelen parafrázuji, dívaje se na ni: „Kdo si může přát větší blaženost.“ Celé je tak nádherné, že vytahuji zcela výjimečnou desítku.

   Co k tomu říci, zdálo se mi, že jsem ve vnímání staré hudby v podání obou svých nejoblíbenějších souborů překročil jistou hranici, podobně jako někdy cítíme, když studujeme cizí jazyk, že se nám rozsvítilo v hlavě a počínáme chápat. A navíc podnícen tím krásným Michaeliným úsměvem ještě více oceňuji souručenství mezi mnou a některými lidmi z obou souborů. Řeknu vám, to je Silvestr, jakých moc není.