Velká mše velkého Bacha s Velkým C 2015

  Prvořadou hudební událostí dokonce i v měřítku evropském je dvojice koncertů 30. a 31. března v rámci řady Collegium v Rudolfinu. Bachova Mše h moll pro mě není žádnou novinkou, nýbrž po roce 2012 příležitostí k opětovnému prožití tohoto veledíla a k zamyšlení nad jednou z největších postav evropské i světové kultury. Nedávno jsem dočetl vynikající Wolfovu monografii a z četby a přemyšlování a tohoto koncertu vzejde k nedávnému výročí Bachova narození samostatná essay.

   Někdo může říci, Česká televize koncert natáčí a před dvěma lety jsi už mši slyšel a poté sis za sponzorskou tisícovku koupil i desku s Luksovým poděkováním. Můžeš si otevřít víno a v teplém večeru si mši pustit na své lodžii.
 
   Na to pravím: Nic se nemůže vyrovnat sledování živého Velkého C z 1. řady a pocitu, že jste uprostřed hudby a můžete si vybrat libovolný nástroj a zpěváka. A také zvuk je úplně jiný, avšak ten nepopsatelný pocit je nadevše. A ten starý Angličan tam vždycky sedí, asi má abonmá do první řady jako já. Na sezení na lodžii je času dost, až přijde chuť, anebo nějaký neduh, anebo kocour. A že bude už jenom hůř, pravil tatínek a bohužel měl pravdu. Tím směrem to opravdu jde. Leč s těmito hudebními dary se to snáší vcelku přijatelně.

   Předem ohlásím sólisty, neb je nadále budu uvádět křestními jmény. Soprán královna barokního zpěvu minimálně u nás, ne-li v celé Evropě a všestranná umělkyně Hana Blažíková (1980), alt (ev. mezzosoprán) německým diplomatům v Kanadě narozená, v Jihoafrické republice vyrůstající a v Německu žijící Sophie Harmsen, tenor polský zpěvák Krystian Adam s bas Marián Krejčík (1978). Všichni patří k základnímu kádru sólistů Velkého C a už jsem je mnohokrát viděl.

   A věren svému rozbíhání myšlenek a pod dojmem onoho abonmá jsem si vzpomněl na francouzský detektivní seriál, který dávala televize někdy koncem 60. let, a jmenoval se Abonent na lince U. Každý díl seriálu začínal velkým titulkem, který četl hlas takto: „laboné delaliň Y“. To mě naprosto fascinovalo a nejen mě a ve škole jsme o přestávkách udivovali pokřikováním tohoto sloganu, přičemž ono Y jsme řvali, jako kdyby nás naráželi na kůl jako Azju Melechowicze. Další seriál, ale my se vrátíme k hudbě.

   Po uvodním třídílném Kyrie, aneb Krleš, jak volali staří Čechové,. nastoupí Gloria cestu oslavnou, ba až veselou. Však jde o slávu boží a pokoj nám, kteří máme dobrou vůli. O těch, kteří ji nemají, se zde nic nepraví, ale nevidím důvod jim zpívat Gloria.
 
   Zato koncertní mistryně Helena Zemanová má jakýsi problém s laděním a po utažení struny hází úpěnlivý pohled k Luksovi, který očima vysílá, jak to půjde, sprav to. Zrovna teď se to nehodí, neb housle mají krásné sólo. Sophie poté temným altem volá Laudamus te.
 
   Sbor při Gratias agimus tibi hudbu uklidní téměř k tichu. Na to Hana s Krystianem téměř vyloudí slzu v Domine Deus, kde je doprovázejí jen kontrabasy a violoncella, aby vše líbezně podtrhly flétny. Qui sedes stojí na Sophiině zpěvu a velejemné a melodické hře hoboje. V basovém Quoniam tu solus sanctus ukazuje Marián Krejčík, že je dnes v oslnivé formě a mám pocit, že to cítí i Luks, který vždycky podporuje své sólisty tím, že na ně bedlivě hledí a pohybuje rty a obočím říká, jak moc to má být prožíváno. Kdyby zpěvák vypadl, Luks to jistě odzpívá aspoň jako recitativ. Náladu podmalovává Erwin Wiering s lesním rohem.
 
   V Cum sancto spiritu sbor připraví půdu pro úžasně dynamické a důrazné dvojdílné Credo. Vyznání víry v této části zvané Symbolum nicenum, začíná základním slibem: „Věřím v jednoho Boha. Otce všemohoucího.“ Každá další část navazuje spojkou Et na ono návětí.

   Proto dámy s podporou kontrabasů a violoncell radostně rozvíjejí vyznání víry v Et in unum Jesum Christum. V Et incarnatus est se konstatuje původ a zrod Páně a sbor zní tragicky, což pochopitelně pokračuje v Crucifixus, zde hudba upadá to temných hlubin a sbor též. Ve zmrtvýchvstáni v Et ressurrexit zní naopak sbor vítězně a nadšeně podporován opět nádhernými hoboji. Marián skvěle a s velikým vhledem zazpívá Et in Spiritum Sanctum a opět ho k mé převeliké radosti doprovodí hluboké smyčce a hoboje. V Confiteor je i sbor doprovázen úžasně znějícími hlubokými smyčci. V Et expecto jakoby ožije veškeren orchestr i sbor, neb se zvěstuje život věčný.
 
   Po Sanctus nadchází Osanna, Benedictus, Agnus Dei a závěrečné Dona nobis Pacem. Sbor se nyní trochu přeskupí a spolu s orchestrem vyráží hrdinně podpořen jásavými trubkami Osanna in excelsis. Benedictus zpívá Krystian s citem za doprovodu nádherné flétny a violoncella. Po opakovaném sborovém Osanna in excelsis nastolí Sophie v Agnus Dei božský klid a vyrovnanost. Na znamení zdařilé mše v Dona nobis pacem zní sbor pochopitelně vítězně a oslavně.
 
   Spolu s přídavkem z nitra mše mám pocit, jako kdybych slyšel veškerou kdy složenou hudbu, již nelze ničím doplnit. Tak nějak to i možná myslel Bach. Jsem zvědav, jak budou reagovat diváci na salzburském festivalu, kam si letos po dlouhých letech bez české účasti pozvali právě Velké C s touto mší.

   Nakonec musím poznamenat. Mše se hraje bez přestávky a trvá dvě hodiny, což je příliš dlouho i pro bigotní katolíky, kteří navíc musí akceptovat, že do té doby nejvelkolepější katolickou mši složil luterán.
 
   Minuty před začátkem trávím pečlivým odevzdáváním své vody (viz Herbert – Duna) a aplikací nové pracovní pomůcky. Jsem trochu nervózní, jak to dopadne, ale Bach zřejmě myslel na podobné případy a napsal hudbu, při níž zapomenete na každou chmuru a možná se i zastaví jisté pochody. Vydržím i přídavek a dokonce ještě bez větších problémů dojdu na předávací checkpoint. Je to celé mimo jiné tím, že poslední pití bylo o polednách. Až dorazím domů, poteče pivo proudem. To jsou mi pěkně přízemní myšlénky po velkolepé mši.