Tosca, další z řady smutných hrdinek

9. listopadu 2013 nám dává Met jednu z řady dosti frekventovaných pucciniovských oper, Tosku, napsanou podle Sardouovy hry a prvně hranou v Římě v roce 1900. Tosca je opera, jejíž děj je až průzračně jednoduchý, vcelku logický a pravděpodobný a promlouvá nadčasově. Její inscenace nevyžadují náročných a drahých staveb ani výpravy a vše se odehrává v promluvách, gestech a duších postav.

Předně si představme tvůrce představení, osoby a obsazení. Za dirigentským pultem stál Ital Ricardo Frizza (1971), představení režíroval Švýcar Luc Bondy (1948) za asistence Pauly Williams, o výpravu se postaral Richard Peduzzi, o kostýmy proslulá italská návrhářka Milena Canonero (1946) a o světelný design Měmec Max Keller. Jak vidno dosti mezinárodní sestava, jak bývá v Met časté. V roli Florie Tosky se nám představila americká sopranistka Patricia Racette (1965) a jako malíř Mario Cavaradossi francouzský tenor Roberto Alagna (1963). Klíčového darebáka, policejního šéfa Scarpiu, ztělesnil gruzínský baryton George Gagnidze (1970), dále zde najdeme již jen americké basbarytonisty. Pronásledovaného Cesare Angelottiho ztvárnil Richard Bernstein (1966), strážníka Sciarroneho James Courtney, žalářníka Ryan Speedo Green (1987) a kostelníka John Del Carlo. Jen policejní agent je portorický tenor Eduardo Valdes. Bude dobré zasadit příběh do historických souvislostí. V roce 1796 vtrhla na území tehdy rakouské severní Itálie francouzská vojska pod velením generála Bonaparta a po porážce Rakušanů byly v Itálii v roce 1798 včetně bývalého papežského státu založeny satelitní republiky závislé na Francii. Spolu s nimi přišla dosud nebývalá občanská svoboda. Když byl Bonaparte na nesmyslné egyptské výpravě, jež ovšem jako vedlejší efekt otevřela cestu k vědeckému zkoumání staré egyptské civilizace včetně rozluštění písma a nebývalého loupení zdejších památek, dohodli se Rakušané s Rusy o tom, že jim pomohou zvrátit poměry v Itálii. Ze severu zaútočili Rusové přes Alpy pod velením Suvorovovým a z jihu neapolské království, jež ovládlo Řím a bývalý papežský stát a poměry se tak navrátily do předrevoluční podoby. Z historie je dostatečně známo, že represálie proti republikánům byly kruté a že útlak byl nejhorší právě na území ovládaném Neapolským královstvím, kde panoval hloupý král Ferdinand IV. pevně ovládaný svou schopnou habsburskou manželkou Marií Karolinou, jejíž nenávist vůči Napoleonovi byla příslovečná. Tato povedená dceruška Marie Terezie se ponejvíce zasloužila o odpudivou podobu tehdejšího Neapolského království. Bonaparte, jenž se pučem 18. brumairu 1799 (9. listopadu, pozoruhodné, v den představení je 214. výročí) zmocnil vlády ve Francii, vnikl do Itálie a 14. června 1800 u Marenga zvítězil díky legendárnímu zásahu jednotek generála Desaixe do již prohrané bitvy. Přesně tehdy se odehrává náš děj a první zprávy z bojiště hovoří o Bonapartově porážce, což církev i policie oslavují. Mladý malíř Mario Cavaradossi získal jakousi veřejnou zakázku na sakrální malby a pracuje na obrazu Maří Magdaleny, když tu se v kostele objeví uprchlík z vězení, bývalý konzul republiky Angelotti a malíř mu chce pomoci. Do toho přichází Mariovo děvče, věhlasná zpěvačka Floria Tosca, dáma zbožná a žárlivá. Její cit kalí to, že Mario jako předlohu k obrazu zvolil zamyšlenou modrookou dívku, jíž si všiml v kostele. Tosca mu sehraje žárlivou scénu, jež končí kouzelnou žádostí, aby dívce na obraze alespoň změnil oči na černé. Naštěstí Tosca není hysterka a nežádá úplné přemalování. Mario musí bruslit mezi Tosčinou žárlivostí, nutností nalézt pro Angelottiho úkryt a utajením všeho před všemi. Nabídne uprchlíkovi úkryt u sebe v domku a v případě nouze ve studni. Policejní šéf Scarpia, klasický darebák, který svého postavení zneužívá k zvýšení osobních požitků a ku hrám s ženami nevalné pověsti, rozjede vyšetřování, jež ho celkem logicky přivede na stopu Cavaradossiho. Jeho další jednání je motivováno posedlým úsilím zmocnit se Tosky jako ženy, po níž už déle prahne. Ve Scarpiovi, jedné z klasických záporných postav v divadle i opeře, se na jednu hromadu sesypala řada nejodpudivějších vlastností. Násilnický a přezíravý vztah k ženám, fanatická oddanost zlotřilému režimu, nelítostná krutost, podvodné jednání a jistě i mouchám trhá křidélka a nemyje si uši. Takové ptáčky známe u nás dobře, od soudu odcházejí z důvodu promlčení, či nedostatku důkazů. Policejní výslech Cavaradossiho spojený s mučením a nátlakem na ve vedlejší místnosti trpící Tosku není pro nás, kteří máme zkušenost s dvacátým stoletím, ničím překvapivým. Stát se to může kdykoli a kdekoli, i v tom je opera nadčasová. Nikterak vyčpělým není ani tragický závěr. Nejprve Tosca v nouzi nejvyšší probodne sápajícího se Scarpiu, který jí předtím slíbil, že Cavaradossi bude zastřelen jen naoko, dá jí průvodní glejt (o glejtech my víme své) a vydá legendární rozkaz, aby byl Mario zastřelen „jako hrabě Palmieri“. Pro hluboce věřící Toscu je Scarpiova vražda velký osobní problém, ale stejným problémem by pro ni zřejmě bylo zapřít se a Scarpiově násilí vyhovět. Můžeme převracet ze všech stran, zda neměla jednat jinak a zda mohla předpokládat, že se na vraždu přijde dřív, než se jim podaří uniknout. Tosca byla v strašlivém dilematu a to ještě netušila, že „jako hrabě Palmieri“ zřejmě znamená odprásknout jako psa. Musí tedy podstoupit pohled na trápeného Maria, dopustit se pro ni nepřijatelné, leč zoufalé, vraždy, na vlastní oči vidět milého smrt a v rozporu se svým přesvědčením spáchat sebevraždu skokem z cimbuří někdejšího Hadrianova mauzolea. Mám-li vyjádřit svůj názor na pěvce, předně vyslovuji nejvyšší uznání Alagnovi, jedním z mých testů tenorů je árie Le lucevan le stelle http://www.metoperafamily.org/video/archive/watch/tosca-e-lucevan-le-stelle-roberto-alagna/2777469300001, kde se Cavaradossi loučí se životem. Vyžaduje nesmírné odevzdání pěvce přesvědčivému vyjádření smutku nad svým osudem a ztracenou láskou. Druhou je Nessun dorma z Turandot, kde se ukáže, jak to s hlasem opravdu je, a třetí Vesti la giubba z Komediantů. V ní musí pěvec ukázat, jak je zoufalý z toho, že ztrácí svou milovanou a musí se přitom na lidi smát. Herecky je Roberto vždy výtečný a ve svých padesáti letech stojí na vrcholu sil. Poněkud kritičtější budu k Patricii, jejíž některé výšky mi připadaly nedotažené a jejíž temný soprán se mi k Tosce moc nelíbil. Svou roli však hrála opravdu přesvědčivě tělem i hlasem. Je třeba ji zde také mít živě: http://www.youtube.com/watch?v=0M3Cn5qm80c Nejkritičtěji se vyjádřím k Gagnidzemu. Myslím, že pěvecky byl dobrý, ale nikoli skvělý, nicméně jeho herectví mě nepřesvědčilo. Neměl jsem z něho potřebný silný pocit „hle odporný darebák“. A navíc měl nesmírné problémy s angličtinou při přestávkovém rozhovoru, což opět okouzlující průvodkyně přestávkami Renée Fleming přešla s nadhledem pravé dámy. K skvěle napsanému programu a obsahu opery musím jen s politováním poznamenat, že v něm nikde kupodivu není, že se vztahuje ke kinopřenosu 9. listopadu 2013.