Svatému Václavu k poctě a nám k radosti

  23. a 24. září 2015 se ve světové premiéře dává Svatý Václav Martina Kumžáka. Po Foersterově rozměrné skladbě k světcovu domnělému miléniu v roce 1929 jsme se i my na prahu dalšího tisíciletí dočkali velkolepého hudebního díla.

    Jsouce zvědavi, jdeme s Hankou na druhou premiéru 24. září. Já, mocně motivován tím, že sopránový part byl původně svěřen Marii Fajtové, jež mi prozradila na jaře půvabným obratem, že bude v září zpívat: „Kumžákojic světovou premieru oratoria Svatý Václav.“ Ano, tak hovoří prostý lid v rodném kraji pěvkynině (to je tvar, není-liž pravda?). Obstaral jsem tedy prvou řadu. Později nám e-mailem z FOK sdělili, že Marii nahradí Michaela Šrůmová, neb je vázána jinými povinnostmi v Národním divadle. Patrně se ještě nestačila řádně naučit Normu, jež ji počátkem října čeká a kde máme na druhé premiéře ve Státní opeře opět prvou řadu. Možná to bylo tak nějak: „Fajtová, jim ta Norma furt nejde, tak jich teda nemůžeme pustit na to Kumžákojic oratóryjum!“

   Nikdo však změnu nesdělil stanici Vltava, která celých 14 dnů vysílala upoutávku na Svatého Václava s Marií a na mou výtku mi odpověděla, že to nevěděli. Trochu ubohé ze strany rozhlasu i zadavatele reklamy.

   Usoudil jsem, že sice mé nezadatelné lidské právo na oblíbenou sopranistku bylo flagrantně porušeno, leč v zájmu klidu na hudební scéně jsem od ústavní žaloby upustil. Znáte to: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a dále pak: Toto ustanovení se přiměřeně vztahuje i na sopranistky. Evičko, prosím, nech si ty poznámky. Ještě by mě co kverulanta nepustili do opery pod záminkou nevhodné kravaty. A kolem nás by vesele procházeli synkové kapitánů průmyslu v džínách a teniskách a jejich matky v květovaných zástěrách.

   Jak to celé začalo. Známý skladatel Martin Kumžák (1966), věnující se především muzikálové a scénické tvorbě se rozhodl ke své dosavadní klasické tvorbě přidat velkolepý a vysoce programní kus v podobě oratoria na starobylé téma svatého Václava. Kumžák uchopil svůj plán velkoryse a důsledně. Četl a studoval prameny, navštěvoval památná místa a teprve poté se pustil do skladby.

   Pro vyjádření své hudební představy přidal k velkému symfonickému orchestru malé komorní těleso v podobě Collegia Mariana, jež hraje v intimnějších chvílích, nastoluje rozjímavou atmosféru a je nápaditým protikladem k opravdu mohutnému zvuku pražských symfoniků. Věhlasný komorní sbor Martinů Voices je navýsost vhodným interpretem sborových scén. Sám autor vše řídí.

   Libreto stojí na dobových kronikách (Gumpold, Kosmas, Kristián, Widukind), citátech z latinské mše a vlastní tvorbě autora a jeho přednes je rozdělen mezi vypravěče Vladimíra Javorského, komorní sbor, sopranistku Michaelu Šrůmovou, altistku Dashu a barytonistu Jiřího Brücklera.

   K obsazení altu Dashou mám značné výhrady, neb její hlas se nevyrovná kolegům ani kvalitou, ani silou, leč beru v úvahu vztahu zpěvaččin k autorovi a silnou posluchačskou obec, která patrně přišla na ni tak, jako já chodím na Marii, obě Kateřiny, Simonu, nebo Martinu. Proto sedíme vlevo, kde je soprán a baryton, leč jak již dříve praveno, není nám to nic platno. A obec muzikálová je v pravém sektoru. Nikterak se nechci kriticky vyjadřovat k populární Dashe, jež ve svém oboru představuje jistě kvalitu, leč tuto kávu nepiji ani v čase žízně. Avšak autor měl své důvody spočívající v odlišnosti a jiné barvě hlasu a to j třeba vzít v potaz..

   Oratorium si vyloženě užívám s textem na kolenou, čtu a jsem ve skladbě ponořen, přesto zaznamenávám místa v textu velmi sporná. Především mě udeří do očí překlad trojího opakování slov primogenitura, jež někdo do programu přeložil jako nástupnictví syna po otci. Kterého proboha? Prvá latinská chyba, neb to slovo značí prvorozenství, nikoli nástupnictví.

   Mimochodem u Přemyslovců ještě skoro tři staletí do vlády Přemysla I. Otakara platilo nástupnictví nejstaršího člena rodu, což málem dvakrát stálo zemi suverenitu, neb nástupnické spory řešili zvenčí němečtí císaři a dovolávali se přitom Václava, uvolivšího se rozumně římským králům platit oním legendárním stříbrem a voly za mír a klid na práci. Odtud ona častá argumentace některých historiků, neb Václavovo rozumné jednání se přilepilo na historii jako odolný flek a dává munici spekulantům všemi směry. Tak je to vždycky, když se nevede řádná administrativa, potomci nemohou dohledat relevantní soubory a proto nutno občas nějaký rukopis zázračně objevit.

   Nechci zde rozebírat i jiné latinské citace z kronik, nad jejichž překladem jsem obracel k nebi svá čerstvě rekonstruovaná očka. Nemám v úmyslu hledat chyby, nýbrž spíše doložit, že jsem text vzal vážně, pečlivě jej četl a snažil se bedlivě poslouchat hudbu. Měl jsem pocit jisté slavnostnosti a vděku, že se vůbec objeví tak závažné dílo a nese nepochybné kvality.

Užíval jsem si vynikajícího barytonisty, hlasového krále večera, nacházel jsem půvabná místa, kdy hraje jen několik nástrojů (třeba flétna, hoboj a kontrabasy, nebo zvonky), ocenil ostré a důrazné žestě, všiml si po loutnovém vstupu místa, jež zní jako z West Side Story, zaznamenal mocné a dramatické předehry před každou z dvanácti částí oratoria a s vděčností přijal krásný a melodický závěr orchestru a sboru v podobě Requiem aeternam.

    Koncert se vzhledem k množství mikrofonů natáčel a jistě bude někdy vysílán a já jej budu moci znovu vyslechnout s textem v ruce a Foersterova svatého Václava budeme moci příští týden slyšet na stanici Vltava a srovnávat.

   Kdybych měl vyjádřit poněkud odlišný názor na hudební podobnosti, zejména pokud jde o monumentalitu a dramatický účin, vytanul mi na mysli Berlioz a jeho koncepce dramatické symfonie, jako jsou Romeo a Julie a Faustovo prokletí. Nepopírám však, že nalezneme styčná místa s velkými ruskými skladateli dvacátého století počínaje Rachmaninovem až k Prokofjevovi a jeho Alexandru Něvskému.

   Pokud bych byl tázán, zda bych něco změnil, uvedl bych dvě věci. Předně bych zvážil, zda by se altový part neměl svěřit velkému hlasu, buď klasicky školenému, anebo zpěvačce typu Odetty, či Mahalie Jackson. Já vím, že je to těžké, obě jsou už na pravdě boží a možná tam s Václavem vedou debaty na téma, kterak nedat zahynouti, a žádná zpěvačka se k nim dodnes ani nepřiblížila, ale stálo by to za úsilí. Co třeba Radůza, to by byla nápadná svatá Ludmila. A půjdu ještě dál. Dagmar Pecková by zde jistě neobyčejně zazářila a možná i naplnila altovou roli barvou hlasu i výrazem. Možná proto se mi tolik líbil Václav Jiřího Brücklera, neb on pojal svou roli vysoce dramaticky a expresivně. Totéž bych nyní žádal od ostatních včetně vypravěče, který mě také nenadchl.

    Za druhé bych znovu podrobně a pečlivě prošel celé libreto spolu se znalcem českého jazyka a pokusil se zlepšit některá neobratná a nebojím se říci i chybná místa. Totéž se týká i latiny. Rovněž bych dohlédl, aby byl tištěn program s lepšími a vyčerpávajícími překlady latinského textu včetně textů převzatých z mešního ordinária.

   Není nic špatného, ani neobvyklého na tom, že autor po prvých provedeních sáhne ke změnám. Známe to u mnoha velkých skladatelů i slavných děl. Třeba takový Verdiho Don Carlo, anebo Beethovenův Fidelio. Avšak takové otázky mi nehrozí, proto mohu vesele rozsévat po papíru hraběcí rady a stavět se chytrým.

   K radosti z výtečné hry obou orchestrů, sboru i výkonu většiny sólistů se tulí i skvělý pocit z toho, že na domácí půdě vzniklo podivuhodné hudební dílo, jež si zaslouží nejen pozornosti, ale i hojného provádění doma i ve světě. Může-li být všude na světě Janáček zpíván česky s velikým úspěchem, lze totéž zopakovat i u tohoto díla. Je jen otázka, zda by pak vypravěč neměl hovořit jazykem posluchačstva. Já však soudím, že kouzlo díla je mimo jiné v češtině zpívané i mluvené. Dnes není problém promítat titulky a v programu uvést příslušný překlad.

   A Dasha může být ráda, že Marii neuvolnili, neb královna večera by byla jasná a vidělo by se, na koho by položili své oči ti muzikáloví mladíci v umolousaných teniskách. Tam, kde by už dávno ležely mé.

   A abyste věděli, jak se to s těma očima dělá, poučte se u devatenáctileté majitelky druhého nejkrásnějšího filmového hlasu v dějinách, Kathryn Grayson. V ukázce z filmu Andyho Hardyho soukromá sekretářka vidíte ještě polichoceného Mickeyho Rooneyho a velmi, ale velmi nepobavenou Ann Rutherford: https://www.youtube.com/watch?v=L69GDGQV4Qs. Mé zírání na krásnou sólistku v té ukázce dokonale napodobuje Ian Hunter. Tak, teď už víte vše, co potřebujete.

  Dáno 28. září 2015 na den sv. Václava, jak se sluší a patří.