Struny podzimu 2013 a všestranná Barbara Hannigan

Tentokrát jsem si vybral koncerty hudby klasické, i když lze mluvit vůbec o klasice v případě Barbary Hannigan, Daniela Hopea, Jordiho Savalla, anebo neobvyklé inscenace Schubertovy Winterreise. Jen se potvrzuje, že hranice jsou neostré a vymezení lidsky nepřesná a možná zbytečná.

Festivalová dramaturgie potvrdila opět zaměření na interprety a díla výjimečná, jak za chvíli sami budete číst. Doporučuji však též zavítat na net a o účinkujících a koncertech si něco najít samostatně. Já zásadně nesupluji Wikipedii, jen píšu o svých dojmech a pocitech. Především však doporučuji nesedět doma a příští rok koncerty Strun podzimu navštívit. 23. září ve Státní opeře vystupuje mimořádná pěvkyně, dirigentka, tanečnice, herečka a vůbec šikovná kanadská dáma Barbara Hannigan. Dáma nejen obdařená neobyčejnými schopnostmi, ale dle rozhovorů s ní též osobnost inteligentní, přemýšlivá a všem měřítkům se vymykající. Ona je živoucím dokladem toho, co všechno je v hudbě možné. Mimo své umělecké i lidské kvality jde o dámu velmi krásnou s neobyčejným kouzlem. Její koncert byl sestaven tak, aby obsáhl všechny složky její umělecké osobnosti. Barbara zpívala, dirigovala orchestr Prague Philharmonia PKF, hrála a tančila. Úvodem odřídila vděčný koncertní kousek, pohodovou a půvabnou předehru k Rossiniho Italce v Alžíru a poté nám ukázala, jak zpívá Mozartovy koncertní árie, abychom slyšeli, jak zní její hlas v klasickém repertoáru. Zejména třetí árie „Misera dove son...Ah! Non son io che parlo KV 369“ byla v jejím podání vrcholně mistrovským kouskem. Zde je celá trojice: http://www.youtube.com/watch?v=k1YPNEXQu3E. No řekněte, není ta holka skvělá? Po pěveckém seznámení se na scénu opět vrátila jako dirigentka a zahrála nám spolu s orchestrem pozoruhodný Rumunský koncert Györgyho Ligetiho (1923-2006), židovsko-maďarského skladatele, narozeného v Rumunsku, uprchlého v roce 1956 z Maďarska a žijícího v Rakousku. Tak vidíte a pak hledejte kořeny. Jeho hudbu mimo jiné naleznete v Kubrickových filmech. Skladba začíná ševelením trošku jako Zlato Rýna, nebo Vltava a pojednou jsme v cikánském ležení, abychom v úchvatném zakončení pochopili, že soudobá hudba může být velmi krásná. Zpozdilý je ten, kdo ji podceňuje, mě donedávna nevyjímaje. Poslední věta Molto vivace je zde: http://www.youtube.com/watch?v=TGAQi9o3lRc. Přestávku tradičně trávím se sklenkou sektu zde ovšem nejdražšího v Praze. Decka a půl za 60 kaček. Rudolfinum účtuje 45. Studuji program a pozoruji dav mladých lidí, kteří zde na druhém balkóně dominují, požívajíce zřejmě jakéhosi zvýhodnění. Jejich oblečení není vzorové, ale já si uvědomuji, že na to vlastně nemám jasný názor. Konzervativní část mé duše říká, že tradice, zvyklosti a jistý rituál mají význam, a umí zdůvodnit proč. Ta liberální, která se těší pohledem na hezké mladé lidi, zejména holčice, je ráda, že chodí na klasickou hudbu a praví, hlavně že tu jsou a ať vydrží celý život. Po přestávce přijde Barbara sama a pustí se do zpěvu nejtěžšího. Bez jakéhokoli doprovodu, kde hlas musí být ovládnut naprosto dokonale a bezchybně, zazpívá Djamila Boupachá z triptychu Canti di vita e di amore Luigiho Nona (1924-1990). Jde o vzpomínku na Alžířanku krutě týranou za protifrancouzského povstání koncem 50. let. Poté na scénu přijde smyčcové okteto a zahraje Dva kusy op.11 Dmitrije Šostakoviče. Barbara celý koncert zakončí svým slavným výstupem z Ligetiho opery Velký umrlec, kde se svlékne do černého prádla, vlasy skryje pod černou paruku a zazpívá, zahraje a zatančí neobyčejně náročné tři výstupy plné hudebního vtipu a dialogu mezi ní a orchestrem, jehož někteří hráči vstupují do děje. Odvázaná Barbara je skutečně živel a pohled na její postavu musí uspokojit oko každého znalce ženské krásy. Podstatou děje, je že šéf policie Gepopo ví, že nastane konec světa, ale je v takovém zmatku, že to nedokáže srozumitelné sdělit. Musíte to vidět: http://www.youtube.com/watch?v=sFFpzip-SZk Po závěru, který byl opravdu konečný bez jediného přídavku, jsem odcházel s pocitem, že jsem stále hladový a že bych potřeboval ještě nejméně půlhodinu s jejím hlasem. Třeba takové Straussovy Čtyři poslední písně. Nevím však, zda je má v repertoáru. Tentýž pocit jako po skvělém jídle, jehož je skrovné množství a poslední sousta vychutnáváte nejintenzivněji, protože víte, že víc nedostanete. Nakonec jsem uznal, že přidávat cokoli neorganicky k uceleně komponovanému koncertu by nebylo dobré a předsevzal si, že kdykoli tato dáma přijede k nám, udělám si čas a všechny holky půjdou stranou. Kdybyste měli zájem, zde se toho o Barbaře hodně dovíte a je to zajímavé. Leč celé anglicky: http://www.youtube.com/watch?v=k1YPNEXQu3E.