Spící krasavice, aneb nesahejte nám na Růženku

Vidíte, místo, abych se od počátku rozplýval nad kinopřenosem Spící krasavice z Paříže 16. prosince, zase budu vrtat do věcí, jež nemohu změnit. Tím nechci říci, že se nakonec nerozplynu. Však vyčkejte a uhlédáte.

Mé úvodní vrtání se týká názvu tohoto „baletu baletů“, jak se kdysi vyjádřil „tanečník tanečníků“ původem Rus ze Sovětského svazu a po svém útěku Francouz Rudolf Nurejev (1938-1993). Původní ruský název jest Spjaščaja krasavíca a od toho anglosaský svět přesně říká Sleeping Beauty. Předloha Charlese Perraulta ze 17. století má krásný název La Belle au bois dormant, což značí Kráska v lese spící. Shodně nazývají hrdinní Francouzové i balet a já musím říci, že se mi to moc líbí. Spát v lese je přece tak krásné, a když tam usne nějaká kráska, musí se srdce znalcovo tetelit. Zato německý svět, jenž vychází z tradiční pohádky vyprávěné bratry Grimmy, užívá názvu Dornröschen, což znamená trnitá neboli šípková růžička, a od toho je jen krůček k naší tradiční Šípkové Růžence, konečně bratři Maďaři používají téhož názvu Csipkerózsika. Řekl bych tedy, že se čeština při hledání názvu baletu držela blízké němčiny a volám po tom, aby v tom bylo konzervativně pokračováno. Ale dnes spolu s obecným a troufám si říci nečeským, nenápaditým a často blbým zvykem přepisovat vše do angličtiny včetně ruských jmen se vcelku zbytečně rozmohl překlad anglického názvu. Krásná ruská sopranistka Olga Pereťatko se na plakátech i v textech objeví jako Peretyatko a není možná daleko doba, kdy nějaký mladý dynamický hlupák napíše Pyotr Iliych Tchaikovsky a další davy hlupáků to budou opakovat do zblbnutí. Tak jsem se rozhořčil, a balet nám stojí. Obsah projdu jen velmi stručně, neb každý z vás zná pohádku, a kdo nedával pozor jako dítě, už nic nedožene. Králi a královně se narodí vymodlená dceruška Aurora, ale v důsledku společenského faux pas není pozvána zlá víla Carabosse, která zhrzena v odvetu děcko zakleje, že zemře zraněním od vřetena. Kletbu může změnit jen dobrá víla zvaná Šeříková a to tak, že udělí amnestii a zmírní ortel ze smrti na stoletý spánek s možností podmínečného probuzení skrze princův polibek. Zdůrazňuji, že nestačí polibek nějakého holomka, musí to být princ a ještě k tomu pohledný. Nato je v království zakázáno používat pletení, až o šestnáctých Aurořiných narozeninách je uspořádána oslava s představováním čtyř nápadníků. Do radosti se vmísí Carabosse v převleku záhadné cizinky a Auroře podstrčí vřeténko. Jak předpovězeno, holčina se píchne a usne. Tu zasáhne Šeříková víla a svým opatřením uspí vše na sto let. Taková primitivní hibernace. Vidíte sami, že oním osudovým zraněním není trn šípkové růže, ale jakési vřeténko. Velké dějiny tvoří maličkosti. Po sto letech je blíže neidentifikovaný princ jménem Désiré na lovu, je otrávený a mrzutý (Italové řeknou stizzoso, jak zpívá Zerbina v jedné árii v půvabné kratičké Pergolesiho opeře La serva padrona). Tu se mu zjeví Šeříková víla, jež si ho vyvolila co nástroj spravedlnosti a vylíčí mu Auroru tak, že chlapec upadne do veliké lásky a od té chvíle se s pomocí dobré víly snaží k děvčeti dostat stůj co stůj. Vše špatné končí druhým jednáním, neb nepolibte takovou krásku, i když kolem pochrupují rodiče i celá armáda služebnictva. Jak zřejmo, ani kráska nespí v lese, nýbrž v zámku, takže se názvu baletu jen podivuji. Měla by to být spíše Vřetenová Aurora, ale to vypadá dost blbě. U nás roste ohrožená květina jménem vřetenovka opavská, je to sice endemit, ale nemá trny. Pořád lepší Vřetenovka než Brünnhilda, kterou ve Valkýře milující tatíček Wotan uspí a uloží na paseku obklopenou ohněm. Siegfried pak v další opeře použije opět polibku. Jen si kladu otázku, co se děje, když jsou zaklety ošklivé holky a zachránci nejsou nijak motivováni je políbit. Asi spí dodnes. Poslední dějství je již jen neustávající radostnou slavností, kde se postupně objeví všechny pohádkové postavy s výjimkou oné jediné záporné, jíž z pochopitelných důvodů pozvánku nedoručili. Myslím, že především třetí dějství, kde se představují nejrůznější pohádkové postavy v tanečních číslech nebývalé krásy, obtížnosti i kreativity, pokud jde o kostýmy, zavdalo důvod k onomu označení balet baletů. Z překrásného tance víl drahokamů, jež představují Zlatá, Diamantová, Safírová, Rubínová a Stříbrná se později zrodila slavná Ballanchineova choreografie Drahokamy na hudbu Faurého (smaragd), Stravinského (rubín) a Čajkovského (diamant). Mně se v závěru nesmírně líbil Kocour v botách s francouzsky rozpustilou Bílou kočičkou, jež ho stále klepala přes ruku, když si při tanci dovoloval. Rovněž excelovali hlavní hrdinové, jimž patří oprávněné sólo, a všichni se pak radují při polonéze, jež Čajkovskij uměl psát tak krásně. Tak tu holku po sto letech konečně vdáme. S nesmírným zalíbením jsem též sledoval scénu představování „cizích“ princů ve druhém aktu, kde si všichni zatančí do sytosti v nádherných exotických kostýmech a zejména Aurora je v jednom kole. Chudinka musí stát na jedné špičce a obě paže vztyčené v oblouku a vždy při představování jednu ruku spustit, podat ji princi a hned ji zase vzpažit a tohle vše čtyřikrát. Já bych se pak docela těšil, že se píchnu a trochu si pospím. Jedna z nejúchvatnějších scén je princův tanec v lese, kdy máte pocit, že se po dlouhé minuty téměř nedotýká země a víří jen vzduchem. A to jsem ještě nemluvil o kostýmech a scéně. Scéna byla velice barokní v kulisách i pozadí a velice francouzská. Takové velké tančení v zámku i v parku ve Versaillích. Kulisy a pozadí jako kdyby malovali Watteau a Boucher. Zahajovalo se v kostýmech ve stylu poloviny 17. století a správně jsme se ve třetím dějství převlékli do stylu Ludvíka XV., neb uplynulo století a klobouky se nosí třírohé a paruky bílé napudrované. Jen musíme zkousnout, že jsme právě přišli o Kanadu. Barevná dominance oranžově hnědých šatů dam byla nedostižně libým pokrmem pro oko. Hlavní postavy tančili italská baletka a herečka Eleonora Abbagnato (1978), jež si zde pospí poněkud déle než slečna Kapuletová. Eleonora je od letoška sóĺistkou Opéry Garnier. Princem Désiré byl francouzský tanečník Mathieu Ganio (1984), též sólista zdejší opery. Historická do dnešní doby užívaná choreografie je dílem francouzského původem a ruského svým životem tanečníka, choreografa a učitele Mariuse Alphonse Petipy (1822-1910).