Smetanova Litomyšl, zastavení čtvrté, operní

Po loňské špatné zkušenosti s vyprodanou operou v Nových Hradech za pár hodin nakupuji hned po otevření předprodeje a pohodlně volím středu 17. června. Sázka na počasí vyjde, sice pěkná zima, ale neprší.

   Nějak se mi nezdá čas odjezdu sjednaných autobusů ve 20:00, když má představení začít ve 21:00, jedu tedy autem a na místě zjistím, že v oněch 21:00 začne přivítání, prohlídka zámku a zahrad, raut a jiné příjemné události a opera až ve 22:30. To si z předloňska velmi špatně pamatuji.

   Uchyluji se tedy do kavárny na levé straně vstupního parku a poručím si velkého a silného turka, abych podpořil čivy. Čtu si Hammetta a už tu jsou hudebníci, tři dechové nástroje na trávníku u příchodu a na terase pod zámkem malá smyčcová kapela. Na trávníku pod ní tančí tři dámy v parukách a s nabílenými tvářemi a pózují a tváří se velmi barokně v duchu hudby.

   Tu se pojednou otevírají dveře na balkón nad vstupem do zámku a vstoupí naň dáma s gigantickou parukou zvíci medvědí čáky, již nosí strážci Buckinghamského paláce. Kdo jiný než Marie Fajtová, jež tu sice nezpívá v hlavní roli, která tu je mužská, leč z hlediska celospolečenského má nejvyšší funkci. Je totiž bohyní lásky, již tu v souladu s římsky pojatou mytologií nazýváme Venuší. Řekové ji znají jako Afrodíté a my kromě jejího kompetenčního zařazení z literatury i od Botticelliho víme, že se zrodila na Kypru z mořské pěny a připlula na pobřeží v mušli dovedně vyvažujíc její vratkost a zdůrazňujíc tak pružnost svého těla. Odtud pochází obliba surfování.

   A také si povšimněte, že Marie Fajtová vyhovuje dokonale barvou vlasů jak Botticelliho Venuši, tak i jaru a dalším holčinám, objevujícím se na Botticelliho obrazech. Marie nás vítá mohutným zpěvem a navodí náladu versailleského večera roku 1748. Ludvík XV. se potuluje po zámku hledaje markýzu de Pompadour, jež mu slíbila, že s ním půjde na novou Rameauovu operu, jen co dojedná podrobnosti založení porcelánky v Sévres. Jeho další slavné milence madame du Barry je teprve pět let a velký J. S. Bach, kterého ve Francii skoro nikdo nezná, má před sebou už jen dva roky života.

   Ona devátá, ohlášená jako začátek, se naplní a majitelé zámku, manželé Kučerovi, nás opět přivítají milým slovem, přičemž na podstavcích sloupů u vstupu se krčí dvě živé postavy potřené hlinkou, takže vypadají jako kamenné, což je už připomínkou budoucího představení. Je to docela náročné, neb je už poněkud chladno. Naopak, teď když to píšu, je už třiatřicet a i v noci neklesne teplota pod dvacet dva.

   Na rautu v prvém patře ochutnám různé drobnosti a spláchnu je chutným moštem. Po zámku chodí stylizované postavy z barokního divadla, kynou nám a různě nás zvou dál a někde i hrají a tančí, popřípadě se několik dam shromáždí v koutě u sekretáře a zde barokně drbou. Poté zajdu i do sýpky a cestou obsadím v předstihu místo v divadle, po zkušenosti v roce 2013, kdy mi dlouhý krk teorby létal před očima a chybělo mi opření zad, volím poslední řadu, kde postavili asi dvanáct židlí s opěradlem.

   Pokračuji do sýpky se skvělou expozicí historických kol, kde jako obvykle podávají podařený guláš s chlebem, k němuž si dám malé pivo, neb jízda autem až asi za dvě hodiny. Vyfotím tu jeden obrázek, na němž dívčina ve velmi nepohodlném biedermeierovském odění jede na kostitřasu a tváří se přitom velmi zavile. Hned pracuje fantazie a obrázek dostává název: Evička spěchá k soudu hájit černošickou bestii.

   Přibližně kol půl jedenácté se začíná. Příběh je dosti prostý a mnozí z vás jej jistě znají, neb četba klasiků a najmě Ovidia patří jistě k Vašim oblíbeným činnostem. Tady vám Shaw nepomůže, to je jiný příběh, v němž nakonec vyhrávají Rex Harrison a Audrey Hepburn.

   Sochař Pygmalion si na Venušině rodišti Kypru tvoří a tvoří, a pojednou se mu do ruky dostane ilegální slonovina. Zkusí s ní pracovat a vyjde mu z toho krásná dívka, jak už to ze slonoviny bývá. Tehdy nebylo v módě se opalovat a dívka barvy slonové kosti dokonale odpovídala ideálu stejně jako později bělounké holubičky, které potkaly boží andělíčky. Pygmalion se do sochy zamiluje, což velmi úkorně nese Céphise, jež tu vystupuje jako jeho děvče, ba dokonce i možná manželka. Nyní vychází na plošinu nad keři ohraničujícími jeviště sama Venuše a místo, aby se postavila na stranu nešťastné Céphise, způsobí, že socha oživne.

   Socha je však tabula rasa a nic neumí, proto ji musí ostatní Pygmalionovy sochy, porůznu rozmístěné po jevišti a různě pózující a očky házející, vzít do kurzu řeči, zpěvu, tance, emocí a všeho ostatního k životu potřebného v té době. Sochy představují Amora, Psyché, Alegorie tance, hry a smíchu. Všechny se chopí svých školicích povinností ve službách Venušiných se zjevnou radostí, neb mohou slézt z podstavců a rozhýbat se. Mnohdy docela divoce. Oživlá dívka musí tančit a zpívat a Petra Havránková sehrála a odzpívala náročnou roli na výtečnou. Hlavní postavou je však pochybami a nejistotami zmítaný Pygmalion. Aleš Březina jej zvládl bravurně i ve své trochu vyšší poloze.

   Z Venušiny neuvážené hry plyne, že od doby, kdy před trojskou válkou byla dosti podivným způsobem zvolena nejkrásnější bohyní, nemožně zpychla a počala kupit chybu na chybu. Vezměte si například, jak poslala Amora vyřídit problém Orfea a Eurydiky. Nebýt Glucka, naše hořké slzy by nešlo zastavit.

   Na rozdíl od původní předlohy zůstane u Rameaua Pygmalion se svou Céphise, takže aspoň zde mravnosti učiněno zadost a jak uvidíte později, mělo to dějinný význam. Podstatným znakem této opery je tanec, nikoli zpěv, proto bývá označována jako „act de ballet“. A hudba a tanec jsou ve večerním chladu zářící složkou, jež pozdvihuje všechna vnímavá srdce.

Samostatný dík též patří výtečnému Pěveckému sboru KOS Pedagogické školy Litomyšl, stejně jako v Pergolesiho Stabat mater. A komorní orchestr 18+ sice není Collegium 1704, leč hrál dobře a s patřičnou barokně-taneční náladou. Rovněž nutno vyslovit uznání scénografii Petry Lebduškové a zejména náročné choreografii Andrey Miltnerové. Na závěr samozřejmě vysekávám poklonu režisérce Magdaleně Švecové.

    Marie Fajtová ve své roli ukázala, že je zde skutečná první dáma, neb vystupuje se značnou suverenitou a předvede, čí vůle se tu naplňuje. Možná bychom mohli i říci, že je Pygmalionovou inspirací. Škoda jen, že tato zpěvem i vzhledem jedna z největších hvězd naší opery má jen jediný výstup, ale Rameau nemohl předpokládat budoucí obsazení. Kdyby to někdo ještě dotvořil a připsal závěrečnou árii, kde by Venuše připomněla svou úlohu v procesu oživování soch a zdůraznila, kdo že je dle té jablkové scény nejkrásnější. Jablko by mohla na závěr věnovat na dnes tolik propagovaný cider.

   A Jeanne de Pompadour to s porcelánkou stihla a pod vlivem závěru toho kusu se rozhodla, že s králem přeruší milostné styky a bude mravná. A udělá to citlivě a až za dva roky, aby Ludvík nebyl příliš frustrovaný a spolu s ním celá sladká Francie.