Pražské jaro 2023

     Letos jsem se i s ohledem na tu blbou peníze požírající inflaci stejně dost odvázal a zapisuji 9 koncertů.

    14. května jdu na koncert, který potřebuji k životu, tj. letos padesátiletou Magdalenu Koženou, která to výročí ozdobí zpěvy francouzskými a je opět neodolatelná a doprovodí ji s dokonalým vhledem a jemností její dvorní klavíristka Japonka Mitsuko Uchida.

   Zprvu se hrají Debussyho Tři Bilitiny písně (Panova flétna,Vlasy a Hrob najád). Tentýž autor tu dále má Pět Baudelairových básní (Balkon, Harmonie večera, Vodotrysk, Rozjímání a Smrt milenců).

   Po přestávce opět Debussy a jeho Zapomenuté arietty (Sžíravá touha, Pláče mé srdce, Stín stromů, Lesní oři, Zelená a Splín). Vše uzavře Olivier Messiaen a jeho Poemes pour Mi (Manželka, Tvůj hlas, Dva válečníci, Náhrdelník a Vyslyšená modlitba). Skvělé představení skvělé dámy s nejkrásnějším hlasem a nejemotivnějším přednesem.

   Též vzpomínka na koncert před jejími čtyřicátinami ve Španělském sálu Pražského hradu před 10 lety, kdy celý sál na závěr zazpíval Happy birthday milá Magdalenko a pohnul ji k slzám tak, že pětkrát přidala.

   20. května v 11:00 zajímavý komorní koncert v Anežském klášteře, kde mně dosud neznámou altistku Bellu Adamovou doprovodí klavírista Malte Schäfer. Bea se narodila v Čečensku a vyrůstala v Praze, studovala v Německu, Švýcarsku a v Londýně. K dispozici jsou též texty.

    Z Mahlerova Chlapcova kouzelného rohu zazpívá Prasvětlo, poté se vrátíme v čase k Schumannovým Pěti písním op. 40 (Březnové fialky, Matčin sen, Voják, Šumař a Prozrazená láska). Veskrze soudobou je sada Třinácti písní Miroslava Srnky v němčině rozdělených do bloků Cesta, Zahrada a Čas. Nutno je ocenit za vtip a Bellu za neodolatelný přednes a senzační čumáky. Sám skladatel se na závěr poděkuje.

György Kurtág dnes přispěje Třemi starými nápisy a po nich potěší Janáčkův Obrázek milého  

       Stefan Wolpe je mně neznámé milé překvapení a jeho Fantazie z předvčerejška, což je výběr z Tří písní na básně Ericha Kästnera. Další Janáček je Stálost. Poté ještě další Wolpe a jeho Vyprávění barmanky, návrat k Janáčkovi v Bolavé hlavě a Mahlerova Na neshledanou, aby vše uzavřelo stylově Janáčkovo Loučení. Vidno, že jsme úspěšně prošli rozličnými styly a obdobími a prožili pestrý hudební zážitek.

   Bella mě příjemně překvapila a já si představuji, jak by dnešní repertoár slušel krásnému altu Moniky Jägerové.

V Anežském klášteře zůstáváme, neb zde mám v 17:00 další koncert. Před pár lety mě na Letních slavnostech nadchl mladý francouzský cembalista Jean Rondeau a já naň musím zase jít.

  Zahájíme Johannem Josephem Fuxem a jeho Harpeggiem in G, jež mi připadá velmi promyšlené a hrané s patřičným citem, zejména vyniká 2. část. Trochu mám pocit, že jde o školní ukázku, jam má vypadat hra na cembalo. Na prvou skladbu ihned naváže Haydnova Sonáta č. 31 As dur Hob. XVI:46.

   Adagio sostenuto z Gradus ad Parnassum op. 44, č. 45 Muzia Clementiho mi probudí vzpomínku na v Litomyšli Kozákem provedenou prvou část Dobře temperovaného klavíru, skladba opět vypadá jako školení ve hře na cembalo. Následuje Beethovenovo Preludium op. 39 č. 2, které zaznívá jako Chopinova předehra. Nyní budou tři ukázky, kam pokročila tvorba pro cembalo prostřednictvím Mozartovým. Známým tónem mi zní prvá věta Sonáty č. 16 C dur KV 545. Po ní se hraje Rondo a moll, KV 511 a na závěr Fantazie d moll, KV 397. Je to ideální na závěr pro svou barvitost. Jean přidává nejprve maličkost pro klavír a poté ještě velmi svižný kousek.

  21. května zase dvakrát, nejdřív v 17:00, kdy nám opět u Anežky zahraje Trio Nevermind doplněné o včerejší hvězdu, která samozřejmě obsluhuje cembalo, housle pak Louis Creach’h a violu da gamba Robin Pharo. Obvyklou flétnistku s sebou nevzali (prý osobní důvody).

   Zahajuje se Preludiem, fugou a postludiem g moll pto cembalo Georga Böhma, které mi zní velkolepě a zavání francouzským vlivem. Následuje Bachova Sonáta pro housle a basso continuo G dur BWV 1021 a melodicky vděčnou první větou a přehlídkou změn rytmů a neobyčejnou živostí ve větě poslední. Tentýž autor tu má Sonátu pro violu da gamba a cembalo č. 2 D dur BWV 1028, kde se cembalo blýskne, a ve třetí větě zaznamenávám jakousi pochmurnost.

    Méně známý je Philipp Heinrich Erlebach, jehož Triovou Sonátu č. 1 D dur právě slyšíme, abychom se vrátili k Bachovi a zahráli si jeho Sonátu pro housle a continuo e moll, BWV 1023, jež je velmi virtuózní a táta hudby se vyloženě předvádí. O jaký jde přídavek, jsem nerozuměl.

  Další dnešní koncert je večerní v Rudolfinu. Rezidenční umělec festivalu violista Antoine Tamestit si přizval zkušenou německou houslovou hvězdu Isabelle Faust.

   Začnou skladbou tajemného Monsieura de Sainte-Colombe staršího Concert a deux violes esgales „Le Retour“.Následují posuny v čase, nejprver k Mozartovu Duu pro housle a violu G dur, KV 423. Dále jsme už ve století dvacátém a dvakrát György Kurtág Přísně osobní dopis pro Andráse Szöllösyho k jeho osmdesátinám z cyklu Znamení, hry a zprávy a z téhož cyklu Ligatura Y. Držíme století a hrajeme od Martinů Tři madrigaly pro housle a violu (Duo č. 1) H 313. Připomíná to souzvuk sopránu a altu. Návrat do sedmnáctého století k Sainte-Colombeovi st. v podobě Concert a deux violes esgales „Le Tendre“. Nyní znovu dvakrát Kurtág a to Tichý život-Památce Franka a …eine Blume für Tabea… Tiché a niterné. Ten nejstarší celé uzavře skladbou Concert a deux violes esgales „Tombeau Les Regrets“. Je radost sledovat tak špičkové hráče, z nichž přímo prýští radost ze souhry.

   24. května pro změnu v Obecním domě má předposlední Mahlerova živě slyšená symfonie sedmá, jež měla úspěšnou premiéru v Praze 1908 (ještě mi chybí živě třetí, ale mohu si ji pustit z desky.) Hraje nám věhlasný německý Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, který kdysi řídil i Rafael Kubelík. Dnes to je sympatický Brit Daniel Harding. Jsem nejsilněji osloven čtvrtou větou Nachtmusik II. Andante amoroso, jejíž nálada je zřejmá z názvu. Před ní je překvapivě dlouhá pauza. O Mahlerových symfoniích psát je nošením sov do Atén, proto se toho jako obvykle zdržím

   29. května nám bude hrát francouzský starohudební soubor světového renomé Les talens lyriques pojmenovaný pole jedné Rameauovy opery. Řídí zakladatel a vůdčí osobnost souboru Christophe Rousset a k dispozici má také komorní sbor z Namuru. Nám předvedou v prvé půli koncertní provedení Rameauova Acte se ballet Pygmalion a po přestávce Acte se ballet Almasis Josepha-Nicolase-Pancrase Royera. Zpívají v prvé půli kontratenor Vidal, mezzosoprány Bré a Peret a soprán Cachet. Ve druhé půli se uplatní obě mezzosopranistky a barytonista Witczak. K dispozici máme texty, v nichž si dělám poznámky. Má to celé výjimečné kouzlo možná dané dobovým galantním stylem výjimečného Rameaua a zajímavého Royera .

   31. května brněnský sympatický soubor Czech Ensemble Baroque doprovází světovou kontratenorovou hvězdu Andrease Scholla v Tůmově Te Deum, kde další role mají sopranistky Romana Kružíková a k mé veliké radosti nejčervenější pusinka Pavly Radostové, jež má správně střevíčky barvy rtů. Tenorový part svěřen Ondřeji Holubovi a bas Jiřímu Miroslavovi Procházkovi. Tůma stojí zřetelně na předělu hudebních epoch možná spíše tažen zpět barokem, leč přesto odvážně vykukuje k břehu klasicistnímu. Může si ruce podávat s C. Ph. E. Bachem svou poutavou melodikou. Jeden z mých nejlepších zážitků na letošním festivalu.

   2. června jdu na závěrečný koncert, kterým je v souladu s prvotní tradicí Beethovenova Devátá. Hraje Česká filharmonie již řídí Christoph Eschenbach a sborem je Pražský filharmonický sbor. deváté předchází v prvé půli Ligetiho Atmosphéres a vokální zajímavost velmi dobře zapadající před hlavní bod programu Brahmsova Píseň osudu na Hölderlinovu báseň. Zpěváci i sbor jsou na empoře, takže si neužiji sličného zjevu vyhlášené krásky Simony Šaturové.

Na místě č. 11 v první řadě, na něž má lístek Sylvie, sedí paní, s níž se už znám z první řady v Rudolfinu z minulého koncertu, Sylvie si tedy sedne na volné místo v řadě druhé a po přestávce si s paní Irenou místa vymění. Pro mě je to příležitost zapojit sympatickou a obětavou paní Irenu, která si mě minule získala vtipnou reakcí na mou omluvu, že si má levá ruka dělá, co chce a že občasné šťouchnutí nic neznamená. To je škoda, ona na to. Obdržel jsem tedy adresu a souhlas se zasíláním svých esejí.