Podzim 2014 s Českou filharmonií

Desátého října jdu poprvé a hned na skvělou programovou sestavu, Janáček, Strauss a Mahler. Vesměs pánové, kteří ke mně hovoří řečí vlídnou a přátelskou. Orchestr dnes řídí hlavní hostující dirigent ČF a spoluautor prvého kusu Manfred Honeck.

Zahajovací suita z opery Její pastorkyňa je pro mnohé včetně mě překvapením. Pochází z loňského roku, kdy ji na objednávku Pittsburgh Symphony Orchestra koncepčně navrhl právě Honeck a Tomáš Ille dopracoval a instrumentoval. Tedy česká premiéra a doplnění dosavadní trojice oblíbených suit z Janáčkových oper Příhody lišky Bystroušky, Z mrtvého domu a Výlety páně Broučkovy. Suita je ozdobou prvé části koncertu, již dovrší jako obvykle instrumentačně přebohatá Straussova symfonická báseň Smrt a vykoupení, op. 24. Po přestávce se věnujeme pouze téměř hodinovému výběru dvanácti písní z cyklu Chlapcův kouzelný roh Gustava Mahlera, který jich má čtyřicet a je tedy na jediném koncertu prakticky neproveditelný. Nám zpíval renomovaný a ve světě žádaný německý baryton Matthias Goerne. Máme k dispozici německé a české texty a já konstatuji, že básně jsou milé a místy vtipné a živoucí a plné emocí. Raduji se a chválím Matthiase za emotivní a plnokrevný přednes. Pokud jde o srozumitelnost textu, daleko zaostal nejen za Jonasem Kaufmannem ve Winterreise a též za německými zpěváky v koncertním provedení Alfreda, nehovoře už o vzorně artikulující Marušce Fajtové, zpívající Strausse a Schumanna. Někdy lovím místo, kde jsme. Avšak zážitek s nádhernými Mahlerovými písněmi byl skvělý. Druhý koncert je experimentální. Poprvé zkouším 15. října dopoledne, jaké to je, jít na veřejnou generálku, jež vyniká nízkou cenou. Učiním několik závěrů. Za prvé mě poněkud ruší neformální oblečení orchestru a zpěváků. Za druhé rozhodně nesmím kupovat postranní balkón nad orchestrem, je-li na programu sólový zpěv, anebo nástrojový sólista. Tady nejsou dobře slyšet. Na zkoušce je třeba počítat s tím, že si dirigent může vyžádat ještě opakování několika taktů, což mi nijak nepřekáží. Program může být hrán v jiném pořadí než na koncertu, což byl i náš případ. Je k dispozici tištěný program. Tlačenice u bufetu v přízemí, jediného otevřeného, je nedůstojná. Ale neformální atmosféra znamená, že bych si mohl dát do tašky obložený chléb a láhev s pitím, ba i něco ostřejšího. Co jsem tedy vyslechl? Zahájilo se tím, čím se večer bude končit. Martinů nejznámější Symfonie č. 4, H 305. Poznamenávám si, že skladba je chvílemi až bojovná a chvílemi temná a mění se v slavnostní obraz a oslavu dobrého konce a nového života. Martinů ji složil v roce 1945, a proto se nelze divit jejímu nadšenému duchu. Zde zazněla poprvé 18. října 1946 pod řízením Rafaela Kubelíka. Já si ji budu muset vyslechnout ještě někdy zvlášť a v plném soustředění. Jako druhý se hraje pozoruhodný Koncert pro housle a orchestr Albana Berga a Ivan Ženatý opakuje dvě místa znovu. Po přestávce nastupují Lucie Silkenová a maďarský tenor László Boldizsár spolu s Pražským filharmonickým sborem k české premiéře Písně Šalamounovy Juraje Filase (1955), skladbě, již autor složil na objednávku amerického souboru Oratorio Society, jež dílo poprvé uvedla v Carnegie Hall v dubnu 2012 na oslavě 120. výročí svého otevření. Nebudu zde popisovat text, který je volným zpracováním Písně písní ze Starého zákona, jednoho z nejkrásnějších milostných textů v literatuře vůbec. Jen vám stateční čtenáři doporučuji, abyste své vyvolené občas řekli podobná slova, jako: „Jak krásná, jak líbezná jsi přítelkyně má“ a ona pak nato odvětí: „Polož si mě na své srdce, lásko!“ Pokud odvětí jinak, zpytujte své ledví. Píseň Šalamounova mě vyloženě nadchla po všech stránkách počínaje hrou orchestru přes mohutné sbory až po jasné hlasy sólistů. Lucie si na facebooku posteskla, že se jí na této premiéře s Českou filharmonií šaty zamotaly u hornistů a musela s nimi škubnout a odhalila tak trochu spodničku. Mimochodem vida ty šaty, Lucii v nich a spodničku, zalitoval jsem, že jsem šetřil a nešel na večerní koncert do první řady. Tak vám nevím. 24. října je program velmi zajímavý. Sukova Fantazie pro housle a orchestr g moll, op. 24 je krásná a melodická a Josef Špaček sklízí veliký a srdečný aplaus. Je znát, že si své největší houslové naděje vysoce ceníme a bude to znovu znát po přestávce. Nyní se musí přestavět pódium, protože klavír zaujme místo v čele a poslouží francouzskému klavíristovi Jeanu-Yvesovi Thibaudetovi ku hře Lisztova Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 A dur. Jiří Bělohlávek přivede sólistu, otevře partituru a v tu ránu uprchne zpět do zákulisí. Vrací se obratem a zvedá ruku s brýlemi, čímž rozveselí celý sál. Lisztův koncert znám a vychutnávám si ho přemítaje, jak dlouhou cestu ušel skladatel od Beethovena a jak krátká lávka vede k Brahmsovi. A také, jak jiný byl jeho přítel Chopin, kterého měl Liszt upřímně rád a dva roky po jeho smrti o něm napsal knihu, již jsem nedávno šťastně zakoupil v antikvariátu. Orchestr a klavír jsou v součinnosti více než u jiných podobných koncertů a Thibaudet hraje bez odlišení mezi šesti tempovými předěly. Jeho podání je mistrovské a musí jednou přidat. Po přestávce se již věnujeme pouze Janáčkovi. Nejprve jsem velmi zvědav na mě dosud neznámé Putování dušičky, koncert pro housle a orchestr, který je jen krátkou epizodou, již Janáček nedopsal a byl rekonstruován až v roce 1988. Škoda, mohl to být skvělý koncert, ale i tak skládám Janáčkovi poklonu za množství melodických zablesknutí. Josef Špaček zde neměl příliš příležitostí k virtuózním hříčkám, ale naopak k velmi náladové hře. Program uzavřel mně opět dobře známý Taras Bulba, onen nádherný rusofilský poklesek Janáčkův, který pochopil Gogolovu předlohu po svém. Leč hudba to je skvostná a dává mnoho příležitostí k snění a představám. Co by asi ten záporožský kozák a patriot říkal dnešní Ukrajině? Asi by vsedl na kůň a máchaje šavlí nad hlavou s bratry Poláky po boku vzal by Rusy atakom. Gogol by taky zíral. A myslíte, že by po prožití dvacátého století byl Janáček ještě rusofil? 8. prosince nejde sice o koncert České filharmonie, ale Spolek pro komorní hudbu, těsně spojený s prvním orchestrem pořádá v Rudolfinu koncert na oslavu blízkého padesátého výročí založení Talichova kvarteta, které mi z našich špičkových kvartet chybí na pažbě. Už program je velice přitažlivý a slibuje pestrý zážitek. Smyčcový kvartet a moll, op. 13 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809-1847) jen dosvědčuje nesmírné nadání autorovo, jehož komorní skladby patří k tomu nejkrásnějšímu v romantickém repertoáru. Je to tak skvělé, že jsem tahal z klobouku při závěrečném Adagiu non lento dokonce devítku: https://www.youtube.com/watch?v=Ny4yzZy-9Ps. Úplně jinam se dostaneme se Smyčcovým kvartetem g moll, op. 10, Claude Debussyho (1862-1918). Líbezný klid je tentam a my jsme tak připraveni na mého oblíbeného Janáčka, jenž opět přináší své intimní Listy důvěrné (Smyčcový kvartet č.2). Stařík se zblázní do vdané dámy a krásná hudba z něho jen tryská. Leč o půl roku později jej sklátí zápal plic a kvartet už neuslyší. My však víme, že stvořil jednu z nejkrásnějších českých komorních skladeb. Co pravím českých, světových. Talichovci hrají výtečně a dohadování violy s houslemi ve čtvrtém Allegru vytváří olympskou náladu. Jan Talich potvrzuje své kvality a neobyčejnou osobitost a je mi opět povzbuzením. Jak dlouho ještě bude schopen dělit svůj čas mezi dirigování, sólové housle a kvarteto? 14. prosince maminku nepustí zdraví, ale naštěstí jde do Sukovy síně milá a hudbymilovná Naďa. Já tímto koncertem testuji kvalitu komorního souboru Collegium českých filharmoniků vyčleněného z ČF. Hraje se Zima z Vivaldiho Quatro Stagioni, Bachův koncert pro housle a orchestr E dur BWV 1042, Cacciniho Ave Maria, Meditace z Massenetovy opery Thaïs a árie Erbarme dich z Bachových Matoušových pašijí, árie „Ó dovol, abych slíbat směla z Dvořákova oratoria Svatá Ludmila a z Holstových Planet oblíbený Jupiter. Pěkně zpívá mně už z Atria a z Olimpiady známá sopranistka Olga Jelínková. Já jsem kritický k houslistovi, jenž převzal sólovou hru v Bachově koncertu a árii Erbarme dich. Oproti tomu, který hrál Vivaldiho, nebyl výrazný a vyloženě mě zklamal. Provedení barokních skladeb bylo pak výrazně odlišné od toho, co jsem zvyklý u souborů, které se touto hudbou zabývají. Oni zkrátka hrají tradiční úpravy, které nevycházejí z poučené interpretace, a mně to nestačilo. Jsem už zvyklý na jinou kvalitu. Dokonce si troufám tvrdit, že koncert byl trochu na efekt a líbivost. Mně to však nestačí. Tímto jsem rozhodnut, že na ně už jít nemusím. Nadě se to však líbí a já mám z toho radost. 19. prosince jdu s velikou zvědavostí na českou premiéru koncertního provedení opery Čím lidé žijí Bohuslava Martinů v původní anglické verzi. Příběh Tolstého povídky Pohádka o ševci je prostý. Chudý a osamělý Martin Avdějič žije ubohý prázdný život, když tu mu hlas říká, že má očekávat návštěvu Ježíše Krista, nic se však stále neděje, kolem chodí obyčejní lidé se svými strastmi a Martin jim pomáhá a po čtení bible si uvědomí, že Ježíš jej navštívil v oněch lidech. Poselství jednoduché, avšak podstatné. Martinů pojal skladbu jako úsporné a komorní dílo, jež upomíná k českým Vánocům a je hudebně milé a navozuje nesmírně milostivou náladu. Avdějiče zpívá naše barytonová legenda Ivan Kusnjer a ženu s dítětem k mé veliké radosti Lucie Silkenová, jíž to sluší na chudou, udřenou ženu z lidu až příliš. Koncertní mistr Josef Špaček je zde v roli vypravěče a sbor obstarávají skvělí Martinů Voices, malý komorní sbor vybraný z Pražského filharmonického sboru, jenž si už dobyl mezinárodního uznání. Doufám, že se někdo odhodlá to zahrát znovu a že tohle osvěžující dílko ještě uvidím. Zase mě můj skladatel roku potěšil. Druhou část večera představuje prvá řada Dvořákových Slovanských tanců, op. 46. Tato klíčová součást české hudební kultury je prostě nádherná a filharmonikům sedí. Uvědomuji si, jak Slovanské tance vyniknou, jsou-li hrány jako celek a vkročí do vaší mysli ruku v ruce. Každý z nich patří k těm druhým a je ochuzením, jsou-li hrány zvlášť. Slovanské tance se mají rády a neradno je rozlučovat.