Otello, aneb nová první dáma

Místo děje: Metropolitní opera, New York, 27.10.2012 Renée Fleming dozpívá svá rozloučení se životem v podobě árií Salce a Ave Maria, jež patří k tomu nejkrásnějšímu, co lze v opeře nalézt. Metropolitní stojí a tleská, přestože ještě není konec a miliony očí v kinech na celém světě zvlhnou. Dnes je novou první dámou nejen Spojených států, ale celého světa. Šel jsem jmenovitě na ni a připravila nám nádherný dar.

Skláním se také s úctou před maestrem Verdim, jemuž bylo 74 let, když napsal toto své snad nejzralejší dílo. Úctu vzdávám též mladému Národnímu divadlu, jež Otella uvedlo již necelý rok po milánské premiéře (1887). Co nám původně Shakespeare a po něm libretista Arrigo Boito spolu se skladatelem vlastně sdělují. Tragédie směřuje neodvratně ke svému vyvrcholení díky třem klíčovým postavám: Desdemona, jejíž jméno je synonymem pro žárlivcem zavražděnou dámu a i ti, kteří nikdy nebyli ani na činohře, ani v opeře, vědí, že ji manžel nezastřelí, neutopí, ani nesvrhne ze skály. Desdemona je zkrátka uškrcena, přesněji řečeno těžce zraněna škrcením, neb pak ještě z posledních sil promluví. Je to takzvaná hodná holka. Skvěle vychovaná, ušlechtilé způsoby a značné osobní kouzlo doprovázené nebývalou krásou. Od počátku do konce si počíná naivně, ba hloupě (dokonce bych řekl jako naprostá kráva) a ani na minutu jí nedojde, koho si vzala a jaká hra se to kolem ní hraje. Rozsvítí se jí až ke konci a výsledkem je svrchu řečené. Každá jiná by si počínala dovedněji a využila všech svých ženských předností, anebo se před hrozícím útokem nemodlila, ale vhodně ozbrojila, případně vypařila k mamince, či k milenci (toho ale Desdemona bohužel nemá). To by však byla jiná opera. Otello, jehož jméno je i pro neznalé synonymem chorobného žárlivce, je odstrašujícím příkladem chlapa, s nímž se nedá v páru žít, neboť jeho sebestřednost, podezíravost, předpojatost a sklon k zjednodušování jej možná kvalifikují ke kariéře vojenského velitele, ale uzavírat s ním sňatek by doktor Plzák rozhodně nedoporučil. Otello dost připomíná Jindřicha VIII., když si zdůvodňoval, proč má právo svou ženu nechat zabít. Zde neobstojí argument, že to všechno spískal a z pozadí řídil někdo jiný. Chlap, co velí armádě, má zřejmě benátské volební právo a je jmenován do guvernérské funkce, musí umět používat vlastní hlavu a rozpoznat lichotníky, darebáky a našeptávače. Ale zase by to byla jiná píseň. Nakonec jsem si nechal podle mě ústřední postavu, jíž je Jago. Nevzpomínám si na žádnou jinou dramatickou figuru, jež by byla tak zlá a odporná. Člověk by si snad i řekl, že není možné, aby existoval člověk s takovým souhrnem špatných vlastností, schopný vykonat ty nejodpornější činy a ještě si na tom zakládat. Ale zejména dvacáté století nás přesvědčilo, co všechno je možné a v ještě větší míře. Ani Shakespeare, ani Verdi, kteří byli oba muži života znalí a zkušení, by si neuměli představit, čeho jsou také lidé schopni. Jago tak, jak to podobní lotři umějí, využije všech chyb a slabin těch, jež chce zničit. Nejde mu o hmatatelný prospěch, jemu přináší slast právě a jen ta zkáza. Zahrát a zazpívat Jaga je prostě pěvcův prubířský kámen. Já se zde musím hluboce poklonit německému basbarytonistovi Falku Struckmannovi, jenž je znám zejména z wagnerovských rolí. Veliký part hrál a zpíval jako Otello Jihoafričan Johan Botha, jenž je impozantní rozložitou figurou podobnou velkému Lucianovi Pavarottimu se zvučným hrdinným hlasem. Chlapa, co má svrchu popsaný problém se svou osobností, zpívá a hraje opravdu věrohodně. Ostatní figury jsou zcela vedlejší. Cassio, jenž je v konfliktu více méně zneužit, a Desdemonina služebná Emilia, již však zpívá neobyčejně pohledná dáma. Je nutno také pochválit výpravu a stavby. Žádné experimenty. Kostýmy Benátčanů na konci 15. století jsou velkou příležitostí pro efektní barevnou podívanou. Vínová a zlatá jako barvy republiky dominují. Také Renée je ohozená jak se na takovou postavu sluší, pokaždé jinak a vždy krásně. Ovšem správně je olepen Otello, jehož oděv napovídá cosi o jeho sebestředné osobnosti a byl by megastar v průvodu Prague Pride. Jen Jago je vždy v temném a až se jednou najde blbec, který ho navlékne do růžového, půjdu to divadlo podpálit. Také mě pobavilo, že kameramani si před začátkem krátí čas stejně, jako ti sportovní, vyhledají si v sále hezké holky a stále je přibližují. Takže vám kluci musím říct, že tolik krásných ženských na jednom místě se vidí už jenom v Česku. V New Yorku to je asi tak dobrý jako v Rybitví. Nakonec se ještě musím vrátit k Renée. Se sympatiemi k ní jsem se nikdy netajil, neb její hlas, šarm, inteligenci a setrvalý půvab hluboce obdivuji a doufám, že brzy zase přijede do Prahy. Myslím, že Otello není opera z hudebně nejnáročnějších, ale velký Plácido Domingo pravil, že je málo takových nádherných a hlubokých osobních dramat a proto Otella miluje. Duet z prvního jednání je výmluvný a holky zbystřete, jakmile se chlap takhle chová. On si pochvaluje, jakou má ženu, líčí, jak se bez ní neobejde, jak bojoval proti Turkům a jaká krásná péra má a nakonec se v blaženosti válí po zemi, protože je tím náhlým přívalem štěstí zdolán. On, jenom on, je na celém světě. Je to z letošního 5. října a máte tam Johana i Renée i v jejich cvičebních úborech: http://www.metoperafamily.org/video/2012-2013/otello/watch/otello-gia-nella-notte-densa-renee-fleming-johan-botha/1906455783001#play A tím zmíněným Ave Maria z Paříže před 10 lety jistě náladu nezkazím: http://www.youtube.com/watch?v=YIUAW2Fg6Zk&list=PL68E8A23ED4D5F84B&index=57&feature=plpp_video Kdybyste si však chtěli poslechnout, co v tom jejím hrdle také dříme, zkuste prubířský kámen všech sopranistek. Casta Diva z Belliniho Normy zazpívaná takhle v Petrohradě: http://www.youtube.com/watch?v=YIUAW2Fg6Zk&list=PL68E8A23ED4D5F84B&index=57&feature=plpp_video Nechte toho popotahování a mějte se.