Nenápadná hudební překvapení I.

S dceruškou Terez jsme vyrazili 27. října 2013 do Senátu na koncert v rámci Malostranských komorních slavností, součásti to Českých kulturních slavností. Podrobnosti naleznete na http://www.ceske-kulturni-slavnosti.cz/index.php?fest=mks.

Dvě velké české Jitky, violistka Hosprová a klavíristka Čechová dávaly 3 romance Clary Schumann, manželovu Sonátu č. 2 g moll op. 22, Brahmsovu Sonátu č. 1 f moll op. 120, obě pro violu a klavír, tohoto Brahmse jsem nedávno slyšel v podání Juliana Rachlina a krásné Magdy Amary na Dvořákově Praze v Pražské křižovatce. Po přestávce se hrály skladby Paula Hindemitha (1895-1963) Sonáta č. 1 op. 25 pro sóĺovou violu a Sonáta – fantazie č. 4 op. 11 pro violu a klavír. Po klasice první části byl poslech Hindemitha náročný na pozornost a mou nezkušenou dcerku možná trochu vyčerpal. Rozchodili jsme to u Trojek černým kozlem. Koncerty v Senátu jsou zdarma, tudíž plné lidí, a jak jsme zjistili na místě, přestože to nikde psáno není, je třeba si rezervovat místo. Museli jsme tedy spolu s dalšími několika lidmi čekat, až se usadí všichni rezervanti. Koncert považuji za perlu mezi tím, co lze v Praze slyšet. Obě dámy, navíc velmi pohledné, mají vysoké mezinárodní renomé a nejvyšší kvalitu. Výkon Jitky Hosprové v sóĺové Hindemithově sonátě byl impozantní. Občas mě v publicistice, na plakátu, nebo v rozhlasu zaujme soubor, umělec, či skladba, a jako člověk v podstatě neznalý použiji internetové zdroje a rozhodnu se poté, zda je chci slyšet živě. Tímto empirickým způsobem jsem navštívil koncert souboru Ensemble Inégal, který dával 2. listopadu 2013 v mém oblíbeném a vytápěném Salvátoru Requiem sovětského skladatele pocházejícího z rodu Povolžských Němců Alfreda Schnittkeho (1934-1998), někdy psaného po rusku jako Šnitke. Pro zájemce sděluji, že to najdou na Youtube celé ve třech dílech. První je na http://www.youtube.com/watch?v=M9UiT_KOE-s&list=PLD77F9375A52F6B16&index=29. Program byl o to zajímavější, že mezi jednotlivé části Schnittkeho mše byl vkládán gregoriánský zpěv k procesí Antiphona Credo videre, který zpívala Schola gregoriana Pragensis v oděvu podobném, jaký nosili benediktini. Ensemble Inégal je pozoruhodný soubor provozující hudbu od baroka po současnost, o němž se lze více dovědět na http://www.inegal.cz/ . Ono inégal vyjadřuje po francouzsku přístup souboru k hudbě, tedy nerovný. Široký záběr, proměnný počet hudebníků, jinakost, řekněme rovnou žádoucí proměnnou živost. Koncert byl nesmírně zajímavý, hudba krásná a silná a já si budu muset doplnit názor na soubor dalším koncertem, kde zazní tentokrát barokní hudba. Bude to 10. prosince u sv. Martina ve Zdi, kde se dává dokonce ve světové premiéře Missa Nativitatis v Čechách narozeného barokního skladatele Samuela Capricorna (1628-1665), jenž se německy psal Samuel Friedrich Bockshorn. V časopisu Harmonie jsem zachytil upoutávku na koncertní řadu známého klavíristy Petra Jiříkovského (1971), o němž a jeho koncertech více na http://www.jirikovsky.cz/. Rozhodl jsem se, že ho musím vyzkoušet už proto, že nejbližší koncert 6. listopadu s ním hraje Škampovo kvarteto, jež mě přivedlo k branám nebeským v červnu v Atriu při Beethovenovi a Dvořákovi. Koncertní síň je ve velmi zajímavém bývalém kostele sv. Vavřince v Hellichově ulici, který pochází z 12. století, o století později byl goticky rozšířen, koncem 18. století zrušen a přestavěn na byty a v 80. letech minulého věku opět přestavěn, tentokrát na koncertní síň nebývalého půvabu včetně zachovalých zlomků románských fresek. Pohleďte na fotky: http://www.hrady.cz/?OID=2100. Usednout zde můžete ze tří stran pódia a dokonce tu je WC, šatnička, maličký bar a nápoj si můžete vzít do sálu, což mám rád a jiskřivý veltlín osvěžil tělo i mysl. Program začal povídáním o hudbě, která se bude hrát, a o Škampově kvartetu a bylo to příjemné a poučné. Tohle mi v Atriu poněkud chybí. Zkusím to doporučit. Zahájilo se překvapením. Josef Suk st. složil jako jistý vzdorokus Meditace na svatováclavský chorál, neb mu vadilo, že koncerty musely začínat rakouskou hymnou. Nápěv chorálu je přítomen, velebná atmosféra také a závěr je vyloženě nádherný. Zvláštní starobylé kouzlo. Poté se hrál Smyčcový kvartet a moll, op. 13 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, který byl zamýšlen jako pocta Beethovenovi a je už zcela jiný, než Beethovenovy kvartety. Okuste alespoň překrásné Adagio non lento: http://www.youtube.com/watch?v=dtPfIUOWe4U. Ve druhé části koncertu se ke kvartetu přidal Petr Jiříkovský a zahráli rozměrný, dle mého názoru klenot, Klavírní kvintet A dur, op. 81 Antonína Dvořáka, který vám doporučuji přehrát celý k extrémně suchému bílému vínu: http://www.youtube.com/watch?v=npYih1VfWLk. Já bych mu dal přívlastek „Rafinovaný“. A zkusil bych poslouchat, jak spolu občas spolupracují dvojice, tu klavír a housle, jindy s violou a pak i s violoncellem. Protože jste netrpěliví, že vám utíká nějaký byznys a furt nemáte čas, pusťte si aspoň druhou větu: http://www.youtube.com/watch?v=oMVTQCdoDtE. Jediné, co mi kalilo radost, bylo, že jsem si nevzal foťák. Někdy příště, jak zpívá klasik jiného žánru. Nežli nastane ono příště, jdeme s Terez 15.11. do Pražské konzervatoře na zdarma dávaný koncert zdejšího orchestru v rámci Českých hudebních slavností. Už při příchodu jsem nadšen sálem, který je zcela nově vybudován na dvoře, má veškeré příslušenství včetně baru a jeho architektura a zřejmě též akustické řešení jsou dle mého soudu skvělé. Dokonce tu jsou i varhany a sál tak může složit úplnému hudebnímu provozu. Stoupající hlediště je v úzkém kontaktu s pódiem a mírně se stáčí do oblouku. Ještě více jsem nadšen orchestrem ze samých krásných mladých lidí, mezi nimiž září řada líbezných holčin, které své zraky upírají střídavě do publika, neb se na ně přišli podívat jejich chlapci. Najdu si dvě za účelem upírání svých zraků. Nejprve se hraje Pražská svita Jiřího Pohnána (1983), jejímž programem je potulování se po Malé Straně a Hradu a lze si při ní leckterá místa dobře představit. Na závěr se přijde poděkovat i sám autor. Poté jsem od prvních tónů nadšen Rossiniho skladbou Introdukce, téma a variace pro klarinet a orchestr. Na klarinet hraje Lukáš Böhm (1990). Nástroj zpívá překrásně a Gioacchino nezapře svůj neomylný smysl pro krásnou melodii. To si určitě pusťte, stojí to za to a zde to předkládám s vídeňským orchestrem mladých jménem Pazifik Jugendorchester Wien: http://www.youtube.com/watch?v=kAAqyoO6MS4. Po přestávce si orchestr s velikou a mladistvou chutí zahraje Beethovenovu Symfonii č. 1 C dur op. 21. Takové koncerty v takovém prostředí jsou nečekanou lahůdkou.