Nápoj lásky, aneb když přijede obchodník s deštěm

Poslední návštěva Metropolitní opery ve Světozoru byla oslavou dobré nálady, neboť Donizettiho Nápoj lásky je čirá radost umocněná výkonem Andulky Netrebko v titulní roli Adiny. Jde naštěstí o operu, která nemá úplně stupidní libreto, což je bohužel v opeře dosti časté.

Po jistém zásahu by ji bylo možno hrát jako typickou italskou (v tom nejlepším smyslu slova) činoherní komedii, jež vychází z kulturních darů této mně tak sympatické země. Mám na mysli útvary zvané commedia del arte a opera buffa. S nimi přišla do evropského divadla nezřízená sranda včetně typických postaviček a také stojí na počátku takových oper jako Komedianti nebo Sedlák kavalír. V Nápoji lásky je takovou typickou postavou Dulcamara, což je objemný a impozantní chlap, jenž své živobytí založil na mastičkářství a obchodu s deštěm všeho druhu. Význam obchodníků s deštěm není dostatečně prozkoumán a doceněn, ale já je považuji za nejdůležitější hned za faráři, některými lékaři (jmenovitě neurology, kardiology, zubaři, urology a fyzioterapeuty) a učitelkami mateřské školy (viz Fulghum). Vzpomínáte na Obchodníka s deštěm Richarda Nashe, jehož můžete vídat i v našich divadlech? Především však ze slavného filmu z 50. let, kde hvězdovali Burt Lancaster jako Starbuck a Katharine Hepburn v roli Lízy, jež zde byla úplně k zulíbání. Takže Dulcamara je přesně takový Starbuck a jeho kreace v opeře jsou nezapomenutelné. Tohle je role, kterou si každý bas, anebo basbaryton musí užít. Na konci máte chuť si od něj ten elixír koupit, přestože víte, že to je jen obyčejné bordeaux. Moc se mi líbí i to, že zbohatnutí hlavního hrdiny náhlým dědictvím Dulcamara také obchodně zcela správně přičte elixíru, celé městečko u něj pak nakupuje. Je to pořád stejné. Zážitkem číslo jedna však byla, jako už obvykle Andulka Netrebko, jež se mi moc líbila ve všem, co jsem s ní viděl (zatím Traviata, Anna Bolena, Puritáni, Bohéma). Mám vždycky pocit, že Andulka se první hodinu trochu rozehřívá, ale potom ve druhé polovině opery exceluje s ohromnou energií a rozdává pak veliké dary. Zrovna tak teď. Navíc ji režisér dost rozpohyboval, takže byla stále v akci, běhala, tančila, usmívala se a hrála, což v každé opeře oceňuji. Jít na operu, kde je obsazena do titulní role, je vždycky správná volba. Drobnost: Byl jsem zvyklý, že o přestávkách v MET vystupuje s komentářem a rozhovorem s pěvci má oblíbená Renée Fleming. Pamatujete, jak byla nadšená z Andulky v Puritánech, kdy se jí o druhé přestávce ptala: Haudujúfíl Eanna a Andulka nato s očima ke stropu Amverytajrd. Tentokrát to dělala jiná dáma, tak jsem šel na sklenku rýnského ryzlinku. Když jsem se vrátil, zrovna v zákulisí stáli nad obrovskými pečenými kuřaty a já zprvu nepochopil, že to je budoucí rekvizita pro další obraz. Tím je scéna hostiny, kde sedí v čele Andulka s ženichem, jehož si vybrala natruc, a pojídají ta kuřata. Najednou přijde obchodník s deštěm a vyzve nevěstu k tanci. Andulka s otráveným výrazem odloží nakousnuté stehno, otře si s odporem ruce do ubrusu a jde s Dulcamarou zazpívat a zatančit jednu z nejkouzelnějších scén opery. Také se zde neustále venkované sbíhají a něco řeší, a je to důležité pro děj. Ostatně sbíhání venkovanů je častým prvkem v operách, zkusím vyjmenovat, co si vzpomínám: Prodaná nevěsta, Hubička, Libuše, Komedianti i Sedlák kavalír, Carmen, Děvče ze zlatého západu (tam se sbíhají zlatokopové), a jistě i další zde neuvedené. Naopak jinde se shromažďují ozbrojenci a jiné podobné existence násilné povahy: Tannhäuser, Puritáni, Lucia di Lammermoor, Aida. Jinde se zase sbíhají láskychtiví mladíci: Traviata, Manon, Evžen Oněgin. Odcházel jsem domů s velikou radostí v srdci a už se těším na Otella s Renée Fleming, kde se nakonec seběhnou všichni místní Benátčané, aby se nestačili divit. Jako obvykle ukázky: Asi nejznámější mužskou árií je Una Furtiva Lagrima, již zazpíval Matthew Polenzani v roli Nemorina podle mě naprosto skvěle. Jeho Newyorčané mu tak rozuměli, že tleskali asi 3 minuty, řvali bravo a můj klobouk, kdybych nějaký měl, by letěl k zemi. Vám ji posílám v podání nejlyričtějšího z tenorů, velkého Beniamina Gigliho, co ho máme všichni doma rádi, protože ho měl rád můj dědeček, po něm tatínek a my děti samozřejmě poslouchaly a převzaly štafetu. A tak to má být. Nahráno přesně 101rok po premiéře opery: http://www.youtube.com/watch?v=K9y89fwFxT8&list=02F5B5112A667C8E Tolik Beniamino, co uměl být nešťastný, jako nikdo. Takhle například zpívali nádherný duet Villazón a Andulka ve Vídni 2005: http://www.youtube.com/watch?v=npb7OQK3nf0&feature=related