Musica Bohemica vítězná a skvělá

Mnozí si jistě připomenou, jak jsem před měsícem kritizoval Jaroslava Krčka za jeho manipulaci s diváky. Tehdy jsem byl rozhodnut. Další chyba a na jejich koncert už nepůjdu. Jak jsem slíbil, poslouchal jsem poctivě nedělní ranní pořady o lidové hudbě na ČRo 2 a připadaly mi nudné, nijaké a vůbec se nedivím, že po letech tento pořad zmizí. Nic to samozřejmě neříká o schopnostech pana Krčka vést Musiku Bohemiku a být skvělou hudební osobností. Jen v tom rozhlasu se již oposlouchal a vyčerpal, avšak nemá zapotřebí se shazovat tak, jako minule.

23. října 2013 jsem se dostavil do Atria s předsevzetím, že dojde-li znovu k něčemu podobnému, jako minule, vstanu a přestože diváci jsou patrně převážně nekritický fanklub, řeknu veřejně svůj názor, rozloučím se a prohlásím, proč jsem s nimi skončil. Všechno bylo naštěstí úplně jinak a já píšu tento essay znovu mimo obvyklý měsíční přehled svých návštěv Atria. Tentokrát z důvodu, že koncert považuji za jeden z nejlepších, který jsem s nimi slyšel, a potřebuji větší plochu. První část koncertu byla umně dělená na klasický repertoár a moravské lidové písně a byli jsme upozorněni, že po přestávce bude překvapení. Začali jsme Bachovou orchestrální svitou č. 2 pro flétnu, smyčce a basso continuo, z níž se hrálo rondo a polonéza, Poté přišlo velmi hezké a příjemné děvče jménem Bronislava Tomanová (1981) a až do konce nám zkrásňovalo svět svým sopránem i úsměvem. Při Händelovi hrají příliš hlasitě a ostře zleva dvoje housle a zprava flétnička a hlas je trochu zakryt. Někdy negativně zafunguje akustika Atria. Stačilo třeba ztišit housle. To ale z pódia nepoznáte. V Atriu a nejen v něm by si měl každý otestovat svůj zvuk. Následující 2. a 3. věta Telemannova koncertu pro flétnu, jehož identifikaci jsem přeslechl, byly příjemnou mezihrou před slavnou árií Lascia chio pianga z Händelova Rinalda. Bronislava se této perly, již zpívala snad každá světová sopranistka, zhostila moc pěkně, ale má trošku smůlu. Když to slyšíte s Marií Callas, nebo Kiri Te Kanawa, či Jessye Norman, anebo, a to zdůrazňuji zvláště silně, s Kateřinou Kněžíkovou v představení opery v Caen 2010, kde hudbu obstarává Velké C a která všechny strčí do kapsy tím, kolik citu do árie vloží, potom se těžce získávají body. V bloku moravském slyšíme písně původní i upravené nebo zapsané našimi velikány jako Dvořák a Janáček. Vyniknou především „Stojí šohaj pod naším okénkem“ a „Ta naša lavečka“. Zajímavé je slyšet původní znění „Žalo děvče, žalo trávu“ jež Dvořák upravil a zařadil do Moravských dvojzpěvů. Ono slíbené překvapení po přestávce představovala Luba Skořepová, dáma stále něco tvořící a hrající, jež 21. září oslavila, světe div se, při plné tvůrčí síle devadesátku a já vám vřele doporučuji projít si její stránky http://www.skorepova.estranky.cz/. Tímto všem, kteří lomí rukama nad svým věkem, tělem a duchem, vzkazuji: „Neskuhrejte, vezměte si příklad a žádné ale!“. Paní Skořepová s půvabným zaujetím melodramaticky mezi hudbou předčítala lidové poudačky z Podkrkonoší a nutno poznamenat, že to byly poudačky milé a vtipné a ještě umně kolorované jejím přednesem. Povětšinou byly poněkud košilaté a ostré, až jsem se chvílemi řehonil nahlas. Příkladmo o hříšném staříkovi, jenž se nepředloženě přiznal faráři, že si babičku přitom obrátil. Upřímně zděšený farář mu za to uložil jako pokání cestu do Říma. Tu se do toho vložila babička a šla k faráři s mincí. Otočila ji lícem a otázala se, jakou má mince hodnotu. Pak ji obrátila rubem vzhůru a položila stejnou otázku. Farář se nato chytil za nos, uznal, že přestřelil, a od uloženého pokání upustil. Do této pohody vpadaly staré lidové písně jako třeba nádherně rozverná „Šla panenka k přijímání, měla hezké šněrování a pan páter se jí ptal, kdože ji tak šněroval.“ Babička mi ji bezelstně zpívala netušíc, jaké obrazy chlapečkovi běží myslí. Řeknu vám, že není zase taková škoda, že panenky nechodí k přijímání, ale že nenosí šněrování. Zužuje se nám tím výrazně příležitost k seznamování. Jistě uznáte, že bavit se o šněrování směřuje k cíli efektivněji nežli o počasí. Ale umím si též představit větu: Slečno, vy máte krásné šněrování, ale neteče vám za ně, když dneska tak leje?“ Přes veškeré nadšení bych přece jen uvedl jistou výtku. Ke koncertům M. B. nikdy nedostaneme přesný program, přestože jistě musí být známo, co se bude hrát. Neumím si představit, že by koncert nebyl takto připraven. Vezměte si jen notové podklady. Důvod mě žádný nenapadá, ledaže by šlo o jistou tajemnost vyvolávající zvědavost. Osobně bych doporučil, aby se od této praxe v Atriu upustilo. Nadále budu chodit na koncerty M.B. a rád a těšit se na podobně nápaditý a pestrý program a každému říkat, aby též nelenil. Protože jsme právě byli v Atriu, musím na závěr držet tradici: „Zklame-li tě Louvre, či Royal Albert Hall, směle zajdi v Žižkov, kde Atrium tiché zhojí tvůj temný bol.“