Marie Fajtová, krásná, inteligentní, vtipná a ohleduplná

  Máří Fajtová má spolu s Markétou výsadu samostatné eseje, přestože její koncert byl součástí Festivalu B. Martinů. 14. prosince zpívá v HAMU v písňovém programu s důrazem právě na Martinů.  

   Já se hudebně především raduji z toho, že zase po téměř šesti letech od ní uslyším Schumannův cyklus Láska a život ženy, jímž mě Marie tenkrát u bývalého Vavřince nadchla. Dnes ji doprovodí Jana Vychodilová na klavír a ve dvou kusech vystoupí Alžběta Vlčková s violoncellem, aby si Maří oddychla.

   Když vtrhnu do sálu jako druhý a hrnu se do první řady, právě Maří v černém civilu pobíhá po pódiu a přiběhne k okraji a podává mi ruku a vidouc, kam si sedám, praví: „Abych vás nepoprskala.“ Jak zřejmo: „Krásná, inteligentní a ještě k tomu vtipná!“ Po této laškovné chvilce odchází do zákulisí obléci cvičební úbor a odtud tradičně vychází můj bývalý švagr k reorganizaci zařízení na pódiu. Zbytek času před zahájením věnuji hovoru s onou sličnou vstupní dívkou a paní z vedení festivalu u vchodu do sálu a též popovídám s ozdobou stavu fotografického Petrou. Tu už přichází Vašek Vacek. Sedne si místo vpravo ode mě vlevo, takže po celý první poločas má královnu večera za deskami s textem. Proto ho přesunu po přestávce vpravo a on uzná, že teď už mu není nic utajeno.

      Především pro spanilé čtenářky symfonická báseň v podobě Mariiných šatů. Viděl jsem je poprvé, byly černé, poseté tisíci blýskavých světélek a vypadaly jako noční jasná obloha z vrcholu Aconcaguy. S každým pohybem se obloha měnila, jako když prolétáte světelnou rychlostí galaxií. Prostě galaktické šaty a v nich dokonalá postava en face, z profilu i zezadu. Při odchodu pohodí hlavou a uklidí vlasy tam, kde je chce mít. Z té letní červené barvy už zpátky ryzí měď.

   Program začíná Schumannovými Fantazijními kusy pro violoncello a klavír. Po nich přichází Maří a pokračuje zmíněným písňovým cyklem. Nutno poznamenat, že stojí asi metr a půl od okraje pódia, to s veškerou úctou nedoprsknete. Nejen výše uvedené přednosti, ale i ohleduplná. Texty nemáme a já si ani nevzpomínám, zda jsme je měli minule. V každém případě jsem je doma ani nehledal, zapomenuv na to. Mám od počátku pocit, že Maří potřebuje trochu rozjezd a po chvíli má hlas už obvyklý jas i sílu. Přestože nemám texty, zaznamenávám proměnu nálad v hlasu i mimice. Jsem si jist, že Maří tenhle cyklus vyloženě sedí a že se jí líbí obsahově. Jen škoda, že není na její desce a škoda, že má desku zatím jedinou. Já, divák netleskající volám aspoň mocně Bravo.

   Bar dnes zavřen, neb sobota a přestávku tedy s radostí strávíme hovorem s Petrou. Obdržíme radostnou zprávu o tom, že domácí koncert s Janou Semerádovou a Monikou Knoblochovou byl pěkný a hravý, a že mi ráda pošle fotku. A já doufám, že i dnešní snímky, které budou pěknou památkou.

   Po přestávce přichází malé překvapení. Řekli byste, že je možno premiérovat Martinů písně? My jsme ti vyvolení, kteří slyšíme poprvé tři na Apollinairovy básně: Bílý sníh, Sbohem a Komedianti. Zdá se mi jako kdyby se při nich Maří trochu odvázala, neb jsou zářivé a radostné. Pohleďte Francouzky, jak vypadá šarm české krásky zpívající písně na vaši poezii.

   Následuje dle mého skvěle zahraná a především napsaná Martinů Sonáta č. 2 pro violoncello a klavír, H 286. Skutečně skladatel i interpretka zasluhují nejvyšší uznání. A ta třetí věta po druhé krásné plné smíření voní Prokofjevem a Šostakovičem, ještě předtím, než tak začali psát. Jak zjištěno, Alžběta hraje v Artemiss triu. Nepřehlédnout.

  A po tomto time outu pro Maří už jen proud Martinů půvabných písní nejprve ze souboru Nový špalíček v citlivém a radostném podání, jež poněkud ochladí lyrická a poněkud zasněnější nálada Nových slovenských písní zakončených skvělou Dievča z Bielej hory.

   Dnes se nepřidává a já startuji s vánočním přáním, kde na deskách anděl s měděnými vlasy a uvnitř poděkování a přání k Vánocům od nás a v dárkovém obalu rýnský Dornfelder, neb když dáma zpívá Schumanna, autora Rýnské symfonie, co jiného. Ach ta tajemná symbolika. Do té vpadám s pozváním Maří ke Třem zlatým hvězdám, kde jsem se dvěma spolužáky čekal téměř přesně před padesáti lety na dívku, ale ta si vybrala jiného. Nevyloučí to a ani nepotvrdí.

   A poté, kdy jsem po onom koncertu před pěti lety při jízdě přes noční most Legií spatřiv osvětlené okolí Vltavy připadl na metaforu, že Maří je krásná jako Praha, dnes vzhledem k šatům, účesu i náladě pravím, že je krásná jako noční nebe nad Kordillerami. Ach, ty české sopranistky!

   Odcházeje vstupní dívce naznačím, že patří k mým radostem, když jsem u vstupu potkával ji, a popřeji jí krásné Vánoce a že už se těším, až ji zase na festivalu za rok uvidím. Opravdu, je velmi milá a hezká. A poprosím, aby jí tuto esej předali.

  S Marií ke hvězdičkám to nevyjde, přišel jí doprovod. Zase si dáma vybrala jiného. My však statečně jdeme ke Kocourovi na černého kozla a jsme i tak šťastni. Já pořád říkám, že jsem jen jednoduchý člověk a zas tak moc toho nepotřebuji. A už se blíží štědrovečerní Markéta.