Lípa musica 2024

Ježto Vašek vypadl letos z party včetně svého auta, omezil jsem tentokrát výjezdy jen na jediný koncert, a to na věhlasné Kateřinky 12. října u sv. Bartoloměje v Hrádku nad Nisou.

Jak se ukázalo, nebylo to jednoduché, neb první přihlášená Jiřina se po koupi vstupenky nepotkala se štěstím na zdraví (tady vidíte, že klika je důležitější než zdraví, na které musíte mít taky kliku) a v celém okruhu mých příjemců esejí o navštívených koncertech se jen dvě dámy (z toho jen jedna přímo z hudby) obtěžovaly alespoň odpovědět, že nejedou. Na poslední chvíli pak zase to blbý zdraví na poslední chvíli zabránilo v cestě Hance, (zase nikdo nezareagoval) s tou jsme však náhodou potkali u Šimona a Judy Hančinu známou, jež zájem projevila, a u toho i setrvala k mé i Jiřinině radosti, neb její lístek se nabízel.

Jedeme na sopranistku Kateřinu Kněžíkovou (Plachetkovou), již doprovodí a na harfu se předvede Kateřina Englichová. Přijeli jsme s dvouhodinovým předstihem, a čas trávíme v úhledné hospodě a paní Eva si dá jídlo. Včas vyrazíme a bohužel vstup ke kostelu ze strany náměstí neotevřeli, usoudíme tedy, že musíme kostel obejít a vchod lemovaný svíčkami najdeme v místě, které je jen kousek od naší hospody. Na náměstí, ani v okolí žádné poutače, leč v kostele máme 2. řadu a jsme skvěle v kontaktu a dokonce i hra prstů na harfě dobře vidět.

Pana ředitele festivalu potkáme za vstupem a já mu připomenu, že jsem mu posílal text o festivalu s prosbou o případný záznam koncertu Joyce DiDonato v březnu v libereckém divadle. Říká, že odpovídal, leč já jsem to nezaznamenal, možná spadlo do spamu. Tímto tedy svou prosbu zopakuji.

Dnešní program se opírá o českou hudbu. Zahajují Ebenovými Písněmi k loutně na středověkou milostnou poezii. Ty písně mají zvláštní vůni starých časů a vyvolávají stíny minulosti, kdy dvorská poezie udávala tón. Já soudím, že prostý lid věci milostné nazíral jinak, než trubadúři a rytířstvo. Opustíme tedy Tannhäuserovu doménu a dáme si cosi půvabného a milého. Jde o Martinů sedm Písniček na jednu stránku. Je úžasné, jak Martinů nosil v hlavě bohatství české lidové hudby, přestože dlel prakticky celý tvůrčí život v zahraničí. Když písně, tak další jsou od Janáčka z Moravské lidové poezie. Ve všech předchozích písních nasadí K.K. civilnější a prostší hlas mimo operní pódium, což je dle mého správný přístup v disciplíně zvané interpretace písní. To však neplatí od dalšího čísla, kde bude zpívat Smetanovy Večerní písně, jež naopak vyžadují plné nasazení hlasu, zpívá se Kdo v zlaté struny zahrát zná, Nekamenujte proroky a Mně zdálo se.

Nyní přichází chvíle harfistčina, jež zahraje s velikým citem a něhou Trnečkovu úpravu Vltavy, již už jsem slyšel v Litomyšli a mám na desce s královnou harfy Janou Bouškovou.

Čím jiným uzavřít než „Měsíčkovou“ árií z Rusalky, jež K.K. docela sluší. Vždy si uvědomuji, že tato árie patří k nejkrásnějším na celičkém operním světě.