Libor Pešek 80, aneb záplava hudby a květin v Repre

V neděli 23. června 2013 vrcholí oslava 80. narozenin jednoho z velkých a ve světě uznávaných českých dirigentů Jiřího Peška, který od královny Alžběty obdržel O.B.E. o deset let dříve než Jiří Bělohlávek. Slaví se koncertem ve Smetanově síni Obecního domu, hraje letos též jubilující Český národní symfonický orchestr, založený trumpetistou Janem Hasenöhrlem a dirigentem Zdeňkem Košlerem v roce 1993 a hudbu vybíral sám oslavenec.

Musím už napřed říci, že koncert byl krásný nejen hudebně, ale především jistou atmosférou úcty, pokory a radosti. Cítil jsem ji z hudby i úsměvů a gest hudebníků a také ze sálu. Nedá se to nijak popsat, ani uchopit a nejvíc jsem si to uvědomil při závěrečném Ravelově Boleru, jež jsem tak krásně zahrané ještě neslyšel a doslova jsem se vrtěl blahem. To jsem však předběhl, neb musím jíti od počátku. Bizetova Farandola z Arlézanky nastavila náladu na vysoký stupeň a nato přišel bloček tří kousků pro tenora. Na pódium se rozpačitě přišourá mladík se skromným výrazem a začne zpívat árii La mia letizia infondere z Verdiho rané a méně hrané opery Lombarďané na první křížové výpravě. Ihned je z hudby jasné, že jde o Verdiho, rytmus jako v Traviatě a krásná árie potvrzuje, že v méně známých dílech se mnohdy skrývají netušené skvosty. Takhle to pěl Mario del Monaco, a mladíkův hlas mi ho připomněl: http://www.youtube.com/watch?v=uX9OdZ0mjzE. Poté se tenor zaskvěl v známé Quanto e bella z Donizettiho Nápoje lásky, kterou loni tak krásně zpíval Matthew Polenzani jsa coby ňouma Nemorino zamilován do Adiny v podání Andulky Netrebko. Do tý se to zamilovává samo. S citem a krásně José Carreras: http://www.youtube.com/watch?v=XuWVpVZTuOs. Hoch uzavřel dle mého fantasticky přednesenou Granadou, není divu, neboť ji složil jeho mexický krajan Agustín Lara. Tím se blížím k prozrazení, že jde o Davida Lomelího, jednoho z velkých pěveckých talentů, jehož mladý a jasný hlas podobá se právě del Monacovu. V roce 2006 vyhrál vysoce respektovanou Domingovu soutěž Operalia hned ve dvou kategoriích opera i zarzuela. Má ohromný potlesk, odhodí rozpaky, v prvé řadě si vybere pohlednou dámu, hodí jí kytku a udělá mezinárodně srozumitelné gesto, že teď se jde na pivo. První část koncertu uzavře Skrjabinova Poema extasa, rázná a barevná hudba. Úvod druhé části je překvapivý, orchestr nikde a v horních dvou řadách pódia stojí veliká dechová sekce se všemi možnými nástroji, která zahrnuje též Jana Hasenöhrla. Hrají jásavou, nadšenou a vyloženě jiskřivou Fanfáru pro obyčejného člověka Aarona Coplanda. Je jasné komu je určena a když dohrají, Pešek se u pultíku otočí a zeptá se auditoria: „Tak co jste tomu říkali?“ My nic nepravíme, ale líbilo se to moc. Poté přijde Dagmar Pecková se svým legendárním krátkým střihem a zazpívá Summertime z Gershwinovy zpěvohra Porgy a Bess. Nikterak mě nepřesvědčí a její přednes se mi nelíbí. Na závěr zaznělo zmíněné Bolero a po něm ještě celý orchestr zapěl Happy birthday. Obrovský aplaus vstoje a celé procesí gratulantů a Pešek s plnou náručí květin a na pódiu kytky všude a nálada obrovská. Můj pomyslný klobouk už zase zametá prach a jak tak koukám, budu muset na podzimní sezónu některá pera vyměnit. Dneska je to docela drahá záležitost chodit na koncerty s ohledem na cenu pštrosích per.