Letní slavnosti staré hudby 2024

Jako obvykle navštívím všech sedm koncertů. A 16. července 2024 se zahajuje jako obyčejně v Emauzích, kde posedím u piva na terase kavárny.

Dnes neobvyklý koncert. Jeho inspiračním zdrojem je obraz raně renesančního malíře Hanse Memlinga Bůh otec se zpívajícími a na nástroje hrajícími anděly z konce 15. století, jehož jeden z předchůdců je snad nejkrásnější a nejslavnější oltář Gentský, na němž vlevo dole je panel zvaný hudoucí andělé. Tento panel se za války ztratil a nakonec se i později našel.

Kopie toho Memlingova obrazu tvoří pozadí pódia a dle vyobrazení nástrojů byly vyrobeny kopie, jež obsluhují hudebníci souboru Oltremontano Antwerpen vedeného Wimem Becu za účasti gotických harfiček Kateřiny Ghannudi a Hanky Blažíkové a fiduly a organetta. Zpěv obstará nejněžnější a nejmilejší dámský soubor Tiburtina Ensemble. Hudebníci rozesazeni dle obrazu a tvoří část tzv. tichou a hlasitou. Hrají se sjkladby Guillaume Dufaye. Jacoba Obrechta, Gillese Binchoise, Johna Dunstaplea, podle mého nejlepší skladba dne, a několik anonymů.

Koncert má obdivuhodnou atmosféru tou rekonstrukcí nástrojů, a tudíž neobvyklého zvuku a je velmi pestrý skladbami různého druhu a ty naše obdivuhodné holky vedené Barborou Kabátkovou a Hanka jako klenot v koruně.

Druhý koncert se koná 18. července ve Strahovském klášteře a na pódiu stojí Wroclawska Orkiestra Barokowa v čele s violoncellistou Jaroslawem Thielem posílená violistou Andreasem Torgersenem. Na programu je Wolfgang Amadeus Mozart a jeho předehra k Figarově svatbě a z této opery i úprava árie Non più andrai pro smyčcový kvintet.

následuje Beethovenova Sonáta F dur, op. 5, č. 1 v dobové úpravě Ferdinanda Riese pro smyčcový kvintet v moderní světové premiéře.

Ignacy Feliks Dobrzyński (1807–1867)
Smyčcový sextet Es dur, op. 39
Česká premiéra.

Třetí koncert se koná 22. července v oblíbeném k Trojském zámku s nejkrásnějším pražským sálem. Dnes Italové Talenti vulcanici v koncertu Visioni di Napoli. Hrají v sestavě umělecký vedoucí Stefano Demicheli cembalo Margherita Pupulin, Heriberto Delgado – barokní housle, Sara Bagnati – barokní viola Marius Malanetchi – barokní violoncello, Juan José Francione – loutna, barokní kytara, Marco Lo Cicero – kontrabas.Program je pestrý a následující:

Angelo Ragazzi (1680–1750)
Sonata a tre in re minore
Sonata a tre in si minore

Nicola Matteis (1690–1764)
Alia Fantasia
Sarabanda Amorosa
Gavotta
Scaramuccia

Nicola Fiorenza (1690–1764)
Sinfonia in re minore

Francesco Durante (1684–1755)
Concerto primo in fa minore

Domenico Gallo (1730–1768)
Sonata IV in sol minore
Sonata I in sol maggiore
Sonata XII „Follia“

Domenico Scarlatti (1685–1757)
Sonata in la maggiore K 208, Adagio e cantabile
Sonata in la maggiore K 209, Allegro

Italové znějí skvěle a skýtají barevný hudební obraz.

Čtvrté dějství se koná u Šimona a Judy 24. července a hlavní zpěvnou postavou je k mé radosti Hanka Blažíková podporovaná německou sestavou Capella de la Torre jejíž uměleckou vedoucí je Katharina Bäuml s šalmají a dále kapelu tvoří Hildegard Wippermann – s altovým pumortem, Annette Hils s dulcianem, Yosuke Kurihara hraje na renesanční trombon, Johannes Vogt na loutnu a perkuse obsluhuje Peter Bauer a Martina Fiedler varhanní pozitiv. Dnes budeme poslouchat skladby německých autorů Praetoria, Kriegera, Crügera, Dedekinda, Scheina, Schütze, Itala Pifarra a několika anonymů. Nejpůsobivější je Praetoriův Gregoriánský chorál a na závěr jeho tance a dva zpěvy. Jeden anonym zpívá:

„Unáhlil se ten, kdo svou dámu drží v lukách v měkké trávě.

Má přesladká přítelkyně, Bůh vás zdraví. Nač jen myslíte, povězte, nač?

Na mou věru milý příteli, není tady jiné rady, já vás nemiluji.“ Vtipné a pěkné hudebně takže desítka.

Na pátý koncert jdeme 29. července opět do Tróje, tentokrát na koncert Fantasia portuguesa, v němž vystoupí portugalská sestava Os Músicos do Tejos s uměleckým vedoucím a cembalistou slavného jména Marcos Magalhães a ku zpěvu přihotovena hezká sopranistka Ana Vieira Leite a s ní zpívá neškolený, přesto velmi zajímavý hlas Marca Oliveiry, na housle hrají Mendes a Stetsenko, na violu Pinto, na violoncello Ana Pinheiro, na flétnu a hoboj Castro a na druhé cembalo Marta Araújo. Jak obvyklo, střídají se skladby zpěvné s instrumentálními a pěkně znějící portugalština, již mám naposlouchánu od skvělých dam zpívajících fado, jako je Mariza, Ana Moura, či Cristina Branco, zaplňuje prostor.

Ana se tváří mile a podle jejích senzačních čumáků lze poznat povahu textů, které máme k dispozici i ona přispívá k příjemné atmosféře koncertu. V některých skladbách se přidá zpěvák a jejich duet je jako z fada. Jeho projev je velmi civilní a prostý a je radost ho poslouchat.

Hrají se skladby Avondanovy, de Almeidovy,Teixeirovy a Duarteho, kde si zpěvák k doprovodu bere kytaru a několik anonymních kousků. Největší zážitek přišel na závěr, kdy se hrála a zpívala takřečená modinha Palominova, kde se zpívá v duetu a se střídáním hlasů. Námořník a hokynářka se dohadují. On ji tvrdě balí a protestuje proti tomu, že ona chce chodit s Angličanem. Nakonec oba konstatují, že oba jsou milovníci, ale ne podle mého vkusu.

O přestávce mě na točitých schodech dohoní dívka s obrovitým dlouhým copem a ptá se mě, zda nepotřebuji pomoci. Milé, zvláště od dívky. Vidím, že při návratu z přestávky dívka obchází první řadu a míří kolem mě na kraji první řady kamsi dál. Vidím, že vlasům dala volno a svázala je do ohonu a je velmi krásná. Jdu za ní a vysvětlím jí, že o LSSH budu psát a dá-li mi adresu, rád pošlu. Slíbí, že mi ji dá na konci.

Na konci obdržím papírek s kouskem notového záznamu a větou „Bylo mi potěšením.“ a jménem a adresou a obrázkem houslí a zápisem data a místa. Jsem doslova dojat. Ale to ještě netuším, co vše se příště stane, či spíše nestane. Dívka pravila, že jde ještě na závěrečný koncert do Divadla ABC.

Předposlední koncert je 31. července v Míčovně Pražského hradu. Bratři Francouzi takovému zařízení říkají La salle du jeu de paume, což značí podle tehdejšího zvyku hra dlaní a pak přidali rukavice, a nakonec i rakety. Ve své pařížské míčovně dnes provozují pobočku Národní galerie a vystavuje se zde moderní umění a v poslední době především fotografie. Za okupace zde Němci uskladňovali nakradené umění, které hodlali odvézt do Německa. To abyste věděli.

Dnes zahraje můj oblíbený španělský (z Baskicka) soubor Euskal Barrok Ensemble. Hrát se bude koncert jménem Sueños mágicos s podtitulem Taneční rytmy pod jižním sluncem. Soubor vznikl z popudu svého uměleckého vedoucího a kytarového virtuosa Enrika Soliníse v roce 2006. a už tu hrál k mé veliké radosti třikrát.

Hrát bude a kytarové umění přitom předvádět šéf a v konci obou bloků hudba plyne spojitě a nelze poznat, kde v programu právě jsme, proto podrobnosti uvádět nebudu. Enrike hraje na barokní kytaru, vihuelu, lavtu, jež se podobá loutně a dále se tu vyskytne rebec a housle Miren Zeberio, kontrabas Pabla Martína Caminera, který dost připomíná jazzového hráče a bicí Davida Mayorala. Pestrost skladeb je příkladná. Nepříkladný je však odchod na přestávku.

Kvůli správě Hradu a možná i hasičům nelze vyjít bočními dveřmi a husím pochodem musíme úzkou cestou k východu. Kdo potřebuje nutně na toaletu, má smůlu. Kdybych byl tázán pořadatelem, zda je Míčovna vhodná ke konání koncertů, odpověděl bych, že raději už nikdy zde. Leč celkový dojem z tohoto mého oblíbeného souboru a skvělého kytaristy je špičkový.

Mezitím, věda, že má být v obecenstvu, posílám té krásné dívce několik textů na ukázku a k uvážení. Stručná odpověď ve smyslu, že mlčela, protože plánovala reakci až po přečtení všeho.

Festival uzavře 6. srpna v divadle ABC tentokrát scénické provedení Händelovy pastorální opery Acis and Galatea, již jsem už jednou zažil v Nových Hradech na Smetanově Litomyšli.

Dnes vzpomínáme se slzou v oku Patrícii Janečkovou, častou pěvkyni Collegia Mariana, jež nám byla vzata zlou nemocí loni v pětadvaceti letech. Však víte, jak mě to loni vzalo.

Ze známých milých tváří s houslemi Magdalenka Malá a violoncellem Hanka Fleková a manžel Hanky Blažíkové Jan Krejča s teorbou. Zpívají Helena Hozová Galateu, Vojtěch Semerád Acise,Roman Hoza Polyféma. Okrajové postavy zastupují Ondřej Holub a Tomáš Lajtkep. Potřebnou nadsázku obstarávají Buchty a Loutky. Příběh je zřejmě známý a jeden z nejfrekventovanějších v baroku.

V nepřehledném dvoupodlažním divadle usuzuji, že i kdybych se rozkrájel onu krásku zde nenajdu a jsem připraven vylézt do pasáže před východ a pokusit se zde ji natrefit. Tu pojednou někdo gestikuluje z přízemní lóže poblíž mého místa na kraji první řady, odkud se hotovím na tu vartu v pasáži. Děvče vyjde za chvíli z lóže a povídáme. Bohužel od té doby již žádný kontakt a žádná reakce na texty ani na zprávy. Po tom neobyčejném lístku s adresou nečekané a musím přiznat, že veliké zklamání. Psal jsem, že jsem došel k závěru, že ji mé texty neoslovily a že tudíž posílání textů zastavím a vymažu ji z adresáře. Tento text je tedy poslední, který jí zasílám. Mám pocit jako po úmrtí Patrície.