Letní slavnosti staré hudby 2021

Loni zorganizovány pouze z domácích zdrojů, leč letos již situace dovoluje přizvat zahraniční soubory. Výsledek skýtá pestrost evropských lokalit a hudební různosti. Festival je oslavou staré hudby a veřejně konaných koncertů.

   20. července v Kostele Panny Marie Na Slovanech, kde by zakladatelští mniši doby Karlovy němě zírali na malby povstalé z výtvarného názoru školy beuronské. Zde se začíná často a Josefínka s Monikou Klárou u vstupu zaměstnány péčí o různé hosty. Tak tedy až na konci tradiční pochvala.

  Jak mám rád naši Tiburtinu Ensemble, i zde německý vokální soubor Calmus Ensemble ve mně již prvními tóny vyvolá pocit neobyčejně jemné radosti a sestava svou dam soprán a alt na levém křídle zpívá tak jemně, že to až s podivem. Tenorista, barytonista a basista jsou neobyčejně vstřícní a elegantní a drží se s kolegyněmi na stejné něžné vlně. Pozoruhodné jsou texty a hudební nálada. Neobyčejně mě nadchly skladby Leonharda Lechnera O Menschenkind, merk eben, Selig ist der gepreiset, Herr, decke mich in deiner Hütte a Gott gibt, Gott nimmt, která oplývají nádhernou melodikou a umným sladěním hlasů.

   Hledě do programu, dočítám se, že jde o zpěvy funerální. Po smutku ani stopa. Stále kladeny otázky, co Bůh dá a co bere, někdy zlé, ale zároveň i dobré, nálada podobně jako Bachovo Již mám dosti, nebo parafráze Kennedyho: „Neptejte se, co pro vás udělá Bůh, ale co můžete udělat vy pro něho.“

   Kromě toho se na přeskáčku zpívají vícedílné Lamentace proroka Jeremiáše Orlanda di Lassa a pozoruhodné Herr, wie lang wilt du mein so gar vergessen? Thomase Stoltzera, kde je text plný stížností na to, jak si mě Pán nevšímá a jak trpím ústrky protivníků. Zde jsme v rané německé renesanci na přelomu 15. a 16. století, brzy přijdou, pokud tu už nejsou, Luther a Kalvín a lidé se začnou obracet k Bohu jinak. O té jiné náladě zpěvu a textu mluvím s Josefínkou a dodávám, jak Bach měl již dosti. Shodneme se, že my dosti nemáme, ale ještě se těšíme na dalších šest koncertů.

   22. července v kostele sv. Martina ve zdi koncert La strada del cielo a spolu s italským souborem La fonte musica, pod vedením loutnisty Michele Pasottiho se budeme zabývat pozdně středověkými hudebními perličkami Itálie. Jednou z perliček je, že tu nebudeme s některým z Italů, nýbrž Vlámem Johannesem Ciconiou, který se tu na přelomu 14. a 15. století podobně jako později Händel a Mysliveček proslavil zejména ve službách zdejších urozených rodů. Jeho skladby prokládány vybranými dobovými anonymními kousky.

   Ještě před koncertem Josefínka u stolku před vstupem. Představí mě rodičům, které tu dnes má, a já jim neopomenu říci, že jejich dcera je nejkrásnější ředitelka festivalu na světě.

   Program má jistou nevýhodu v tom, že je téměř nemožné rozpoznat, co se právě hraje. S tím koresponduje kontinuální proud hudby a zdrženlivost obecenstva, které někdy tleská a někdy nikoli. Nechci říci, že se mi koncert nelíbil, leč poněkud se mým vkusem minul.

   24. července je koncert na pozoruhodném místě, na jehož konečné zprovoznění se každý Pražan milující Stromovku, musí velice těšit. Jde o tzv. barokní sál nedávno opravené Šlechtovy restaurace.

   Náš koncert se jmenuje Chaconne pro princeznu a vychází ze stejnojmenné desky, kterou mám k potěše ducha, neb tu za doprovodu rakouského stálého spolupracovníka Collegia Mariana cembalisty Ericha Traxlera s flétnou exceluje Jana Semerádová.

   Dnes tedy naživo program odvozený od hudebních studií talentované a oběma mistry chválené princezny Anny Oranžské pod vedením Händelovým a Leclairovým. Oba spolu s jedním kouskem anonymním dnes vyplňují program. Ještě předtím si musím udělat pár fotek Petry Hajské, jak pořizuje před Šlechtovkou fotky dnešním účinkujícím a přitom vyniká její vysoká a štíhlá postava. Ach ty české jachtařky. Pár moc pěkných fotek a o přestávce pak ještě zkouším udělat fotku Josefínky a vysvětluji jí, že její černofialové šaty se dokonale hodí k barvám stropu grotty za pódiem a ona sama navrhne, abychom požádali Petru, aby nám udělala fotku společnou. Grotta ještě bez vody a osvětlení, ale až to bude, tak to fakt bude.

   Po Leclairově Sonátě e moll, jež je milým francouzským zahájením anonymní country dance a poté Händelova árie a variace Harmonický kovář ze Suity E dur, upravené Blavetem, což je strhující rytmický popěvek. Jeden z vrcholů večera. Další přichází se Suitou g moll pro cembalo skvěle vygradovanou a oceněnou devítkou.

   Po přestávce dostává nejdelší a nejnáročnější mistrovská a podmanivě melodická Suita d moll po dlouhé době konečně desítku. Nikterak se nedá zahanbit Leclair Sonátou G dur, již dedikoval princezně Andulce a sklízí devítku. V této úrovni zůstáváme i v poslední Händelově Chaconne A dur. Přidána je 1. věta z Vodičkovy sonáty, a ježto jsme byli hodní a očka nám svítila, ještě obdržíme menuetek z Händelovy Sonáty e moll.

   26. července v zámku Troja onen proud starých irských písní, balad a tanců, jak možná hrány u šlechticů i lidu. Už jsem popisoval v samostatné eseji a zde jen uvedu plný program, abych se k němu mohl vracet v případném irském podání.

Hrálo se

The original Black Joke, sent to Dublin

Ah, the Poor Shepherd’s Mournful Fate

Jack Latine

Eileanoir a Run (sean-nós)

Ellen a Roone

Ailen Aroon, an Irish ballad sung by Mrs Clive at ye Theater Royal

Teague The Irish Trooper

Will ye go to Flanders

Killiecrankie

Mister Creagh’s Irish Tune, The Hawk of Ballyshannon

Anna, a Particular Favourite Irish song

Moggy Lawther

An Buachaillin Ban – Donald Og

Hunt the squirrel – A reell for Jannie – Up wi’t Ailey

My Nanny O

  Pro mě nejlepší koncert festivalu náladou a vstřícností belgického souboru se třemi dívkami jako z růže květ.

   28. července ve Strahovském klášteře koncert Il violoncello brillante, což exkurze do violoncellové tvorby 18. století od baroka do klasicismu. Hrají nám španělští La Ritirata v čele s Josetxu Obregónem.

Hraje se Caldarova, řekl bych promyšlená Sinfonia pro sólové violoncello D dur, Faccovo Balletto II, opravdu taneční, až bych některou z dívek zde přítomných vyzval, teorbou hrané původně kytarové Sanzovy Espanoletas, kratičké a milé, Domenica Scarlattiho Sonáta F dur,  Suprianova Toccata quinta pro sólové violoncello, Paganelliho Sonáta pro violoncello a basso continuo a moll s rozličně tempovými větami někdy velmi spěšnými.

   Po přestávce Porrettiho Sonáta pro violoncello a basso continuo G dur s tklivým Largo a hrdým závěrečným Allegro, Antonio Soler tu má velmi milý kousek tanečního střihu Fandango d moll a po anonymním Adagiu pro violoncello a basso continuo C dur, jež označuji za dnes nejkrásnější, Boccheriniho Sonáta C dur pro violoncello a basso continuo, s rafinovaně rozvláčným Largo assai a závěrečným rozezpívaným Allegro. Řekl bych občas, že Boccherini pochopil, co vše je s violoncellem možné hrát, jako před ním Bach. A Josetxu je mistr svého nástroje podobně jako Jiří Bárta.

   2. srpna se vracíme do Tróje na koncert La Spagna, to znamená k dvorské hudbě španělské renesance. Hraje již věhlasný španělský soubor Capella de Ministrers, vedený gambistou Carlesem Magraneren. Zde je gamba nazývána vihuela de arco. K Hančinu lístku Vašek přikupuje ještě pro paní Bobinu a všichni se občerstvíme před koncertem v restauraci před vstupem do ZOO, což velmi propaguji. Uvádím úplný program a k němu dodávám, že jsem si tak poslouchal a poslouchal a vůbec jsem neměl chuť to moc komentovat, jen pár slov na patřičných místech. Petra zastoupena jakýmsi chlápkem s jedním aparátem na rozdíl od Petry, která má dva a ještě tašku s objektivy a filtry, vše v hodnotě jednoho obyčejného Astona Martina. Holt královna hudební fotografie je jen jedna.

Začne Festa a jeho La Spagna – Baixa dansa, poté Isaac, de Pesaro a mezitím anonym, da Piacenza, Milán, Dalza, Desprez, Cabezón

Po přestávce Ortiz, de Ribayaz, Dalza, Negri, de Narváez, Sanz a de Murcia, úžasný rytmicky a občas prvotřídní barokní kytara

   5. srpna v kostele sv. Šimona a Judy opět s Vaškem a Bobinou závěrečný koncert festivalu Les Plaisirs de Versailles, který je pochvalou Ludvíku XIV., za jeho promyšlenou a znalou podporu kvalitní hudby a tance. Za astronomické výdaje na provoz jeho dvora a megalomanskou výstavbu ve Versailles a vedení agresivních válek a zrušení Ediktu nantského však chválen být nemůže. Však proto šel John Churchill do Flander, jak již praveno.

   Ježto dnes program se zpěvy francouzskými, angažovány čtyři sopranistky a kontratenorista s tenoristou a basistou, všichni Francouzi. K mé veliké radosti mezi nimi vede oblíbená zralá kráska Chantal Santon Jefery, jež se také loni podílela na kursech Versailles Praha vyústivších do koncertního provedení Lullyho opery Atys, kde jsem poznal naši krásku hlubokého hlasu Moniku. K Chantal se druží, řekl bych, dnes jako číslo 2 Marine Lafdal-Franc a občas se přidají Anne Sophie Petit a Camille Souquére, mužský trojhlas zní velmi živě a pestře. Orchestr Collegia Mariana doplněn množstvím hostů domácích i zahraničních, z nichž mě zaujme pohledná Violaine Cochard u cembala, jež si padla do oka s blízkou Hankou Flekovou. A fotky opět dělá ten zástupce.

   Program tvoří v prvé půli Les Plaisirs de Versailles Marc-Antoine Charpentiera a Chaconne Michela Richarda de Lalande.

 Po přestávce zní koncertní provedení Le Retour des dieux sur la terre Françoise Colina de Blamont v novodobé premiéře. Je to velmi podmanivé a zábavné a hudebně neobyčejně bohaté. Zejména děj komentující Marine dělá senzační čumáky a má velmi zřetelnou dikci. Jako přídavek oblíbení a často hraní Rameauovi Galantní Indiáni.

   Tak tedy na závěr opět poděkování a pery na klobouku slepičinců zametání před Janou Semerádovou a celým ostatním festivalovým týmem pod pevnou rukou té naší krásné rusovlásky.