Krásné dívky s flétnami

V rámci komorního programu Velkého C se ve Vzletu dává 18. listopadu koncert Ovoce lásky.........

Špičková flétnistka orchestru Julie Braná seskupí ze svých bývalých i současných žaček veliký soubor, který včetně jí samé čítá 8 flétnistek s renesančními a barokními zobcovými flétnami (recorder, jak říkají v anglicky hovořících zemích). Ona sama občas třímá nástroj podobný fagotu, tedy v programu neuvedený dobový dulcian a občas flétnu příčnou (anglicky traverso).

Doprovod a základ tomu všemu dávají cembalistka Edita Keglerová a k mé převeliké radosti violoncellistka Hana Fleková a teorbistka Barbora Hulcová. Ta má své úžasné kadeřavé zrzavé vlasy zavinuty a po straně hlavy nad uchem obvyklé dvě kokardy, které to vše spínají.

Flétnistky vytvářejí dle povahy skladby různé sestavy a všechny si vydatně zahrají.

Cavalliho Canzon á 8 za účasti všech to otevře a tři renesanční půvabné kousky Anthonyho Holbornea poté rozezní všechny nástroje.

Pak nastoupí jakýsi mladík, který si nese plechový talíř, do něhož na jistých místech klepe a on vydává tóny v souladu s 5 flétnami. Hraje se skladba jakéhosi anonyma King William’s Rambles, v jejímž závěru se dívky rozdivočí a čtyři poté nastoupí k novodobé In Anticipation of Byrd od Nicoly Termöhlena. Samotný anglický renesanční hudební král William Byrd a jeho Fantasia No 2 á 6, k němuž pár fléten zní zezadu a vytvářejí renesanční prostorový zvuk doprovodné nástroje vyniknou vedle 6 fléten. První část koncertu uzavře Sonata sesta In Immitation of Birds Williama Williamse, což není nutno překládat a flétny zní jako ptačí hlasy.

Přestávka a já jdu pozdravit Hanku i Barborku, jež se zastavily na boku pódia a s Barborkou vzpomínáme, kde jsem ji viděl hrát. Obě mě pak odmění mnohoslibnými úsměvy, jsouce vděčny za projev uznání a pochvaly. Tohle každý umělec rád a neradno s tím šetřit. Za ty úsměvy to stojí.

Po přestávce pozoruhodně zazní německá hudba počínající Concertem VI c moll, op. 19, Johanna Christiana Schickhardta, kde si zahraje 7 fléten, Poté intimní Faschova Sonata G dur, pro příčnou flétnu, 2 zobcové a basso continuo. Z 18. století jdeme do 20. a Američan Pete Rose tu má Waiting for a Bus, kde začneme trochu barokním zvukem a ve druhé půli skladby jasně znát jazzová inspirace. Další soudobý je The Jogger Dicka Koomanse, kde dívky poněkud pobíhají jsouce neklidné.

Platí to mé otřepané, že ty vesměs hezounké dívky hrají tak, jak vypadají. Uvidíme, kde se nakonec v kariéře objeví. Přidají dvakrát. Já mám z takové spousty krásy fyzické i hudební skvělý pocit a rád jsem potěšil ducha svého i oko Hankou i Barborkou. Tohle celé znamená, že koncert zpracován samostatně mimo podzimní blok Velkého C.