Jezerní paní 2015, tentokrát z Metropolitní opery

   Před dvěma lety jsem prorokoval a na má slova došlo. Po vynikající londýnské inscenaci Jezerní paní jsem napsal: „Troufám si tvrdit, že tato inscenace otevře Jezerní paní cestu k celosvětové oblibě. Uvidíte, jak se bude brzy dávat v Novém Yorku, Paříži i Miláně (tam už o dva roky dříve), ba i v Barceloně a ve Vídni.

    A je tu 14. březen a kino Aero. Met inscenaci naštěstí postavila na osvědčeném hvězdném triu, jež se v Londýně tak vyznamenalo. Pravím naštěstí, neb pěvecké i herecké výkony oné trojice opět byly excelentní, leč pohříchu režie, choreografie a scéna, ba i kostýmy nikoli a za Londýnem pokulhávaly.

   Předně tedy k hvězdám. Joyce DiDonato si troufám při vší úctě k jiným osobnostem označit za současnou královnu opery a jen se těším, že zase přijede do Prahy s nějakým zajímavým programem, jako předloni s Drama Queens. Poslední deska, jíž vzdala úctu klasickému belcantu a přinesla tři světové novinky bude asi ještě dlouho nepřekonatelnou demonstrací, jak se má belcanto nejen zpívat, ale i orchestrálně hrát. Jediné mě trochu mrzí. Přestože je Joyce velmi atraktivní dáma, věk nelze zastavit a je otázka, zda by neměla vážit, které role přijímat. Já vím, že o deset let starší Renée Fleming si dovolí zpívat dosti mladé postavy (Rusalka, Desdemona), ale to není argument. Přesto je nesmírným požitkem Joyce slyšet a také vidět, neb její herecké kreace zejména ve chvílích krajních emocí, smutku a veselí jsou vždy ozdobou představení. Se smutnou Joyce se člověku chce plakat a její úsměv je doslova infekční. Obojího jsme si užili do sytosti.

   Juan Diego Flórez přesvědčil, že je stále neomylně hlasově průzračný a že se nehodlá vzdát občasných exhibic, kdy ukazuje schopnost zpívat čistě a bez jakékoli námahy extrémně vysoké tóny. Kromě toho je i herecky a pohybově přesvědčivý a přirozený. Spolu s Joyce už dnes tvoří legendární dvojici, na niž budeme ještě celá léta po ukončení jejich kariéry vzpomínat.

 Italská mezzosopranistka Daniela Barcellona (1969) opět Malcolma zazpívala úchvatně. Nemohu tu říci v kalhotkové roli, neb celou dobu nosí kilt. Trochu bylo znát, že usiluje v některých polohách o barvu hlasu, která by vyjadřovala větší mužnost, aspoň se mi to tak zdálo. Občasné rozpačité chvíle, kdy Malcolmův pohyb působí nerozhodně, není Danielinou chybou, nýbrž bohužel nedůslednou a nenápaditou režií, k níž se tímto oslím můstkem dostávám. Leč nejprve ještě pochválím.

     Role Elenina otce Duglase je sice vedlejší, ale americký basista Oren Gradus mě velmi zaujal hlasem i zuřivým projevem, kdy musí dávat najevo, že o sňatku dcery rozhodne on a že sňatek musí mít politický podtext, ale nakonec v zajetí schlípne a je rád, že ho dceruška vysvobodí. Hned jsem si ho představil jako Vodníka.

   A nyní kritická nota. Nejsporněji na mě působily tři scény. Jednak důležitý obraz expozice Rodrigovy, kde odbojný vůdce působí jako zbytněle nadutý chlap, který své vystoupení plné nadnesených prohlášení podporuje přehnanými gesty a občasnými florezovskými hlasovými expozicemi, které sice technicky vzato byly čisté, ale jejich barva a vyznění se s Florezovými ozdobami nedají srovnat. Tím neříkám, že zpíval špatně, jen se měl držet trochu zpátky. A v programu je chybně uveden jako představitel role americký tenor Johan Osborn, nýbrž správně je John (1973).

   Já však chápu, že newyorské obecenstvo se chová podobně jako italské v závěru 18. století, kdy se oceňovaly hypertrofované ozdoby a samoúčelné pěvecké exhibice. Samotný Rossini byl zásadním odpůrcem zvůle pěveckých hvězd, a proto koloratury raději předepisoval, aby tvořivost zejména namyšlených zpěvaček uťal v zárodku.
 
   Korunu té scéně nasadí režie tím, že povstalci poklekají a mnozí se hotoví k boji tím, že si po způsobu zvláštních jednotek natírají tváře, zde po skotsku modře, což je dost tristní pohled. Kritizovat častý rekvizitní nesmysl, kdy si bojovníci zastrkávají nahý meč za opasek, snad dni moc nemusím. Jen úplný blbec by tak zacházel se sečnou zbraní, která samozřejmě patří z mnoha důvodů do pochvy, kterou používali vojáci všech armád od úsvitu dějin. Tak meč nevypadne a nezraní ani vás, ani spolubojovníky, anebo si neztupí ostří.
    
   Režisérovi, který pošle muže na scénu s mečem frajersky zastrčeným za pásek, bych nařídil, aby se tak přioděl a šel ostře pěšky přes Central Park až k opeře a s ostatními bych uzavřel sázku, kolikrát mu meč upadne a kolikrát se oň přerazí a kolikrát se řízne.
 
   Kromě toho, jak královští, tak i povstalci mávají skotskými modrými prapory s ondřejským křížem, což by patrně byl naprostý nesmysl. Povstalci by jistě bojovali pod barvami svých vůdců. A v celé scéně mám neodbytný pocit, že hlavní postavy nevědí, kam jít a co vlastně dělat. Staticky tu trčí a zpívají a občas se chopí meče, a máchají s ním.
 
   Případ druhý, setkání Uberta (král Jakub) s Elenou v nočním lese. Ze země trčí dlouhé kůly a na nich jako po Bílé hoře dvě uťaté hlavy. Zbytečné a s dějem nijak nesouvisející, podstatou scény není dokumentovat krutosti války. Děj zde spočívá v Ubertově zamilovaném namlouvání a Elenině vzdorování. Tady na jedné straně zazní sice: „Chceš mi?“, ale na druhé ani náhodou: „Chcu!“. To víte, skotská slečna není žádná Bystrouška.

   Korunu všemu dodají závěrečnou scénou, kdy všechno dobře dopadne a Joyce se může usmívat jako měsíček, neb velkorysý král omilostní po vzoru císaře Tita Elenina otce i milého. Leč asistuje u toho celý početný dvůr, skládající se z postav navlečených do jakési rádoby barokní garderoby zlaté barvy, takže to vypadá jako taneční produkce na dvoře Ludvíka XIV. Nevhodné a kazící celkový dojem. Horším nápadem byla jen světelná show v závěru Jolanty.

   Mě už znáte a jistě pochopíte, že i přes rozladění scénou usmívám se spolu s Joyce, která je mému duchu i oku velmi milá. Závěrem tedy pravím, že si tuto krásnou operu plnou prvotřídních výkonů nejlepších pěvců nedám zkazit žádným režisérem, ani choreografem, ani kritikem. To že mnohdy Met není schopna překonat jiné světové scény, už bohužel beru na vědomí. A že obecenstvu novoyorskému stačí méně, než třeba publiku londýnskému, nebo pařížskému.
 
   A opakuji znovu, Národní divadlo by se mohlo utrhnout a získat k roli Eleny Magdalenu Koženou, Malcolma by zpívala Kateřina Jalovcová, Duglase Adam Plachetka a Rodriga Pavel Černoch. A režii bych svěřil Ondřeji Havelkovi. A teď už vstříc závěrečnému přenosu sezóny a mému oblíbenému Sedláku kavalírovi a Komediantům.